Zahrada je zarostlá, plná šlahounů, kopřiv, vysoké trávy a pařátů suchých stromů, a někde tam uvnitř spí Růženka a vzpomínky. I když všude kolem už stojí nové velkorysé domy obklopené zahrádkami se skalkami, mulčovací kůrou a solárními lampami podél cestiček z oblázků, nad ní jako by pořád visela kletba. Svět sám pro sebe, od okolí neprodyšně oddělený pokrouceným rezavým plotem, záhadný úzký obdélník, který ostatním parcelám kazí adresu a ve kterém je víc tma, víc zima, víc třináctých komnat a víc krákajících krkavců. Ale aspoň míň pokrytců, kteří by se tvářili, že je to nějaká pohádka.

Strašidelná zkratka zato už vůbec není tak strašidelná, i když pořád trochu jo, ne že ne, pod splavem je mnohem míň vody, a navíc je to úplně jiná řeka, než jsem si pamatovala, ale kostel je pořád stejný a – pořád plný. Dokonce má teď vlastního žebráka, který sedí v předsíňce na začátku a na konci mše. Mezitím má asi volno. (Jaktože mi nikdy nepřišlo divné, že všichni sahají na tu samou podušku v kropence se svěcenou vodou? Protože svěcená voda zabijí všechny bakterie?) I dopravu tu očividně řídí Bůh, a tak je na místě mít v autě kolem zrcátka místo voňavého stromečku omotaný růženec. Aspoň je co dělat v zácpě. Ale protože Bůh svým hříšníkům konečně zařídil taky ten obchvat, dopravní situace vyžaduje mnohem méně modliteb než dřív. A tak je teď díkybohu čas bouřit se proti homosexuálům, kteří kdysi nebyli, a prosazovat do ústavy definici manželství, ve které je od každého pohlaví hezky po jednom.

Poutě do Medžugorie (sic!) se ale pořádaly už i tehdy. Netušila jsem, kde to je, ale věděla jsem, že je to strašně daleko a že tam bydlí Panna Maria, a bylo to děsivé a trochu lákavé zároveň. Na mé dětské myšlenkové mapě to bylo každopádně někde poblíž Lurd. #krestanskyzemepis

Z kostela na zmrzlinu, kterou vždycky v neděli prodávala paní A., vede cesta mezi paneláky a betonový chodník je stejně rozpraskaný jako kdysi, jenom domy už vyrostly z všeobecné šedi a na fasády si nanesly barvy z paletky plné křiklavých zelených, červených a oranžových odstínů, co by se mohla jmenovat třeba Sklíčenost moderního sídliště. (Je to Gabriella Salvete? Ne, spíš Urban Decay.) Autentičnost už vyznávají jen domky, co stojí ve skanzenu v městském parku, kde se vždycky v létě konala pouť a kde se daly sehnat ty nejkrásnější notýsky s obrázkem na přebalu, který se pak jako poloprůhledný opakoval i na všech listech uvnitř, takže jsem do nich nikdy nic nenapsala, protože by to byla škoda.

Skanzen leží u té druhé řeky, kterou jsem si spletla s tou první, ale která má na rozdíl od té první pláže plné falešných mýdlových kamínků, které se rozpadnou na tisíc kousků, jakmile je zmáčknete v ruce, takže si připadáte strašně silní, a navíc těmi kousky můžete psát po těch opravdových kamenech, které tam jsou samozřejmě taky.

Bývalo to všude daleko a teď je to všude kousek – dokonce i do Ameryky, kam jsme se jezdili koupat a kam to na kole vždycky trvalo nekonečně dlouho. Svět se smrsknul. Zvláštní, jak pár centimetrů, které mi narostly někde mezi kotníky a krkem, dokáže změnit perspektivu.

Post Navigation