Že venku končí zima, jsem poznala podle květinového moru, který plíživě napadl stránky většiny online obchodů s oblečením, a podle toho, že venku na chodník plný opuštěného štěrku vždycky pršelo, když jsem vyšla z některé ordinace. Jako by se déšť pokaždé venku úlevně spustil, když jsem to uvnitř zvládla.

Únor jsem strávila prakticky v horizontální poloze. Každý projev odhodlání vstát z postele jsem nejdřív dřív a postupně trochu později zaplatila urputnou bolestí hlavy, při jaké vám i tři zastávky tramvají připadají jako celá cesta z Kraje až do Mordoru. A ta i jen sestříhaná do tří filmů trvala skoro 10 hodin. Myslím, že snad ani žádný z jejích milenců nikdy tak intenzivně nemyslel na tu doktorku, která to s jehlou v ruce celé začala, jako já ten měsíc a půl. Pak mi předepsali koktejl prášků. Některé došly, s jinými jsem musela přestat, a o bolesti hlavy se mi začalo i zdát.

Už se cítíte dobře?
Už chci pracovat.

Ale už jsem to viděla. Ukázala mi to moje nová doktorka, dokonce aniž bych si musela sama říkat. Možná toho nakonec trochu litovala, protože když během výkladu rychle překlikávala mezi jednotlivými snímky z rezonance, které naporcovaly můj mozek na dokonalé plátky, ohromně mě rozesmály moje “rozpohybované” bulvy, které postupně odcházely z důlků, až vypadly docela. :D Ale cením si toho. Rozhodně víc než toho detektivního odpoledne v Motole, kde jsem svoji pravděpodobnou diagnózu zjišťovala tak, že když mi souhlas s dalším zákrokem náhodou přinesl přístupnější sanitář (se sestrami nebyla šance, ty vám jen otočily papír na místo s řádkem, kde máte podepsat, a vedle něj kleply propiskou, aniž by papír pustily z ruky), řekla jsem mu, že si chci ty papíry pročíst, a tak mi je tam nechal, takže jsem mohla ze záhlaví opsat číslo svojí diagnózy a to pak vyhledat v seznamu na internetu. :D

A vidět to je mnohem lepší než si to jen vystrašeně představovat. Tak jak si to asi představují i všichni ti nervózní lidé kolem, kteří se mnou od chvíle, kdy se dozvěděli, mluví pro jistotu jedině za přítomnosti někoho dalšího – na rychlo vyvolaného ducha nějakého svého exemplárního známého, který to má taky a přitom celé dny sjíždí na lyžích kopce, tancuje kolem 6 dětí, je vlastně úplně zdravý jen díky pozitivnímu myšlení a jiným k smrti otravným drogám a všelijak jinak prostě kandiduje na titul mistra světa. V jednu chvíli bylo těch duchů kolem mě tolik, jako bych zabloudila v sušárně mezi šnůrami se samými šťastně sepranými prostěradly, a i na ulicích se mi zdálo, že všichni chodí ve dvou: Každý živý jako by za sebou jako balonek s héliem vláčel vlající hologram svého nemocného známého, aby ho mohl předhodit do konverzace, kdyby bylo náhodou třeba bránit se nejistotě tělem – a ideálně ne vlastním.

Post Navigation