První krabička slavnostně prázdná. Medikaci toleruje dobře, čtu si druhý den venku před pavilonem ve zprávě, abych se dozvěděla, jak jsem na kontrole uvnitř zapůsobila. Mám silné nutkání s výrokem polemizovat, tak aspoň přeškrtnu slovo “dobře”. V areálu nemocnice už začínají kvést šeříky, aby pacienty levně naočkovaly, jak je ten život navzdory všem sračkám vlastně krásný. Beztak je tu těmi sračkami hnojí, aby dobře rostly a hodně voněly.

V lékárně se za mnou vlní fronta narůstající jako had na displeji Nokie a nesouhlasně sleduje, jak pobíhající lékárnice na pultu buduje vysokou hradbu z cihliček léků. A pak, když zadám pin, cihly zmizí v tašce a fronta se vzrušeně nadechne ke kroku vpřed, lékárnice si ode mě vezme poslední papír s razítkem a zmizí vzadu. Tři nové krabičky. Jako tři první narozeninové dárky.

V ledničce zabírají už dvě poličky ve dvířkách. Vajíčka se musela klidit. :D

Dali nám nové pasy s našimi novými identitami a batohy plné výbavy na cestu do nového života. Do života, kde se třídí na sklo, plast, papír a injekční stříkačky. Snažila jsem se spiklenecky tvářit, že nás pro naše výjimečné schopnosti vybrali do přísně tajného programu, jehož cílem je stvořit superlidi, co jednou třeba doskočí na Mars, aby tam otravný Matt Damon nemusel sám tři světelné neděle otročit na bramborovém poli a ostatní se pak na něj při tom nemuseli koukat, nebo tak něco, ale fázi popření mi dost narušovala sestra, co nade mnou stála, abych si sama píchla svoji první injekci v životě, i když do té doby jsem žila v království, kde ani k odběru krve není potřeba jehla, ale akorát tajemné kouzlo, které trochu štípne, zrovna když se nedíváš. Raz, dva a na tři. A bylo to tady.

Nedali mi ale šanci bát se. Protože celou dobu od okamžiku, co se pro mě tak trochu zastavil čas (bylo to v lednu, takže ještě pořád chodím s čepicí), jsem se bála toho, jestli vůbec léčbu dostanu. Plánovala jsem, že jehel se začnu děsit, až budu vědět, že jo, protože logicky nemá smysl trénovat na nepřítele, ke kterému vás pustí, až jestli se dostanete do druhého kola. Asi to vytušili, takže z toho do poslední chvíle dělali takové drama s cameem náměstka a náměstka náměstka určitě schválně.

Každý třetí den tak teď kladu návnadu a čekám, jestli se tělo chytí. Mám trochu obavy, jestli mu to mozek nevyzradí. Ale neměl by. Je to v jeho zájmu. :mrgreen:

Dneska byste se měla odměnit, jak jste byla statečná.

Pořád říkají, jak je ta léčba drahá. Myslím, že nemají ani tušení, jak drahá bude, jestli se za každou injekci budu muset odměnit.

Že venku končí zima, jsem poznala podle květinového moru, který plíživě napadl stránky většiny online obchodů s oblečením, a podle toho, že venku na chodník plný opuštěného štěrku vždycky pršelo, když jsem vyšla z některé ordinace. Jako by se déšť pokaždé venku úlevně spustil, když jsem to uvnitř zvládla.

Únor jsem strávila prakticky v horizontální poloze. Každý projev odhodlání vstát z postele jsem nejdřív dřív a postupně trochu později zaplatila urputnou bolestí hlavy, při jaké vám i tři zastávky tramvají připadají jako celá cesta z Kraje až do Mordoru. A ta i jen sestříhaná do tří filmů trvala skoro 10 hodin. Myslím, že snad ani žádný z jejích milenců nikdy tak intenzivně nemyslel na tu doktorku, která to s jehlou v ruce celé začala, jako já ten měsíc a půl. Pak mi předepsali koktejl prášků. Některé došly, s jinými jsem musela přestat, a o bolesti hlavy se mi začalo i zdát.

Už se cítíte dobře?
Už chci pracovat.

Ale už jsem to viděla. Ukázala mi to moje nová doktorka, dokonce aniž bych si musela sama říkat. Možná toho nakonec trochu litovala, protože když během výkladu rychle překlikávala mezi jednotlivými snímky z rezonance, které naporcovaly můj mozek na dokonalé plátky, ohromně mě rozesmály moje “rozpohybované” bulvy, které postupně odcházely z důlků, až vypadly docela. :D Ale cením si toho. Rozhodně víc než toho detektivního odpoledne v Motole, kde jsem svoji pravděpodobnou diagnózu zjišťovala tak, že když mi souhlas s dalším zákrokem náhodou přinesl přístupnější sanitář (se sestrami nebyla šance, ty vám jen otočily papír na místo s řádkem, kde máte podepsat, a vedle něj kleply propiskou, aniž by papír pustily z ruky), řekla jsem mu, že si chci ty papíry pročíst, a tak mi je tam nechal, takže jsem mohla ze záhlaví opsat číslo svojí diagnózy a to pak vyhledat v seznamu na internetu. :D

A vidět to je mnohem lepší než si to jen vystrašeně představovat. Tak jak si to asi představují i všichni ti nervózní lidé kolem, kteří se mnou od chvíle, kdy se dozvěděli, mluví pro jistotu jedině za přítomnosti někoho dalšího – na rychlo vyvolaného ducha nějakého svého exemplárního známého, který to má taky a přitom celé dny sjíždí na lyžích kopce, tancuje kolem 6 dětí, je vlastně úplně zdravý jen díky pozitivnímu myšlení a jiným k smrti otravným drogám a všelijak jinak prostě kandiduje na titul mistra světa. V jednu chvíli bylo těch duchů kolem mě tolik, jako bych zabloudila v sušárně mezi šnůrami se samými šťastně sepranými prostěradly, a i na ulicích se mi zdálo, že všichni chodí ve dvou: Každý živý jako by za sebou jako balonek s héliem vláčel vlající hologram svého nemocného známého, aby ho mohl předhodit do konverzace, kdyby bylo náhodou třeba bránit se nejistotě tělem – a ideálně ne vlastním.

motol

Urgentní příjem v Motole, kde za popojíždějícími garážovými vraty do vesmírných lodí nemají jenom hučící tunely a průlezky pro lidské křečky, ale taky tobogán, co vás vyplivne až na lůžkovém oddělení. Jeli jsme tu zprávu říct do práce a pak jsem posledních pár hodin pracovala, než jsem si s novou sportovní taškou s ironickým nápisem Take Action poprvé sedla na nemocniční postel a připadala si při tom trochu hloupě, vždyť bylo 11 dopoledne.

Náramek na ruku, výška, váha, tohle vám seberu, tohle vám nakapu, vy máte kostičky, punkce, punkce, to jsem vás trápila, rezonance, rezonance a za komunistů měli mladí jistoty, ale nebojte, budete to mít čistý. Ale nemám. První kanyla, první infuze, první tác s nemocničním jídlem, první noc v pokoji, v němž do tmy nad postelemi září matné svatozáře jako automaty nad ránem v opuštěném kasínu. První zlá sestra. První modřina. Jukebox na dávení na chodbě. Kroutící se žíly, které se překotně soukaly do děr, když se kolem mihla sestra s plivátkem. První návštěva. A pak spousta dalších. Moje nejlepší tanečnice, které mi přinesly navoněnou týmovou mikinu, se kterou jsem spala místo polštáře, a chodily mě krmit podle vlastního dotazníku. Půlnoční erupce na slunci a do tří hotový rozpad Pangey. Noční cvičení. Patou už trefím koleno i poslepu. Taky první bezmoc.

Read More →

Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.

A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” :)

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →

“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

Po skálopevnějších než skálopevných věcech se přehnala potopa. A i když zůstaly pod tím vším zběsile tekoucím vrostlé na svých místech, rozežírá je teď seshora bahno mazlavější, než jaké si Filip Horký umí představit ve svých nejblátivějších snech.

Celé to způsobila otrávená, protože špatně oškrábaná brambora. Hodila – škrobeně – placáka do průzračné hladiny a vypustila krvežíznivé vlny. Prý protože odmítla dělat bramborové tiskátko.