Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Sněžný vůz! křičí dítě na odhrnovač sněhu. Když jdu 4. ledna z práce, chumelí a je to nejlepší. Vlastně je to hned to druhé nejlepší, co může z nebe padat.

Místo sněhu, který v Praze vždycky brzo roztaje, jsme hned vzápětí zapadli do závějí inzerátů. Na pár týdnů se náš svět zploštil na mapu Prahy, na jejímž těle jsme pátrali po krvavých šipkách vyznačujících naději na výskyt plachého stádečka několika metrů čtverečních, které bychom si mohli ochočit. Je to ten čtvrtý byt. Prvního února podepisujeme smlouvu, ale ještě celý jeden měsíc a kus z dalšího trvá, než zvládneme naším tupým kuchyňským nožem přepižlat všechna stávající chapadla a jejich zkrvavené pahýly pozastrkat za vrata do minulosti. Ale ta řežba stála za to. Pár dní před Vánoci jsem náhodou zabloudila zpátky do starých končin a úplně mě přepadlo štěstí, že už tudy nemusím denně chodit. A pak taky pocit úlevy, že mě tu nepřepadlo něco jiného. 🙂 Líto mi je jenom toho, že jsem opustila zdroj štramberských uší. 🙂

Časem s námi v našem bytě s názorem začala bydlet pračka, i když taková, co při praní skučí jako ghúl, a taky lednička, a dokonce jsme zvládli i koše na prádlo, ačkoli trochu mě při výběru okusovaly obavy, jestli nejsou moc rustikální. Vždyť špinavé prádlo je vždycky rustikální.

Po deseti měsících od jejich zakoupení a po pěti měsících od jejich vymytí jsem tvrdými těstovinami konečně naplnila klasické ikeácké dózy na potraviny. O necelý rok jsem tak odložila zjištění a zklamání, jak jsou naprd, a tak už mě to teď ani nemrzí.

Ale snažili jsme se. Třeba mezi pokojem a kuchyní jsme si zřídili pražský Glienicker Brücke, most pro předávání vzájemných zajatců z řad špinavého nádobí.

A poprvé ve svém dospělém životě mám vlastní vanu a můžu tak vařit mlhu a foukat pěnové obláčky na „lidi“ kolem. 😀

Hele, ta pěna ignoruje gravitaci! Asi jsme v mimozemské lodi!
No jo, přilepila se tam. Asi jsou ty stěny studené a pěna hodně teplá.
Ne, je to tím, že jsme v mimozemské lodi.
Occamova břitva rozhodla.

14. ledna zemřel Snape… Tak to by měli dneska porazit Voldemorta.

Pořád jsem někam potřebovala, a tak jsme tam jeli.

Výslech, soud, zamítnuto a jít to zaspat. Do laboratoře.

Na Velký pátek jsme se prostě sbalili a dojeli až do promočených Drážďan, jimž déšť vymyl ulice od turistů. Radostí jim z toho všude vyskákaly krokusy.

Začalo vleklé charlestonové drama. Konečné zúčtování zahrnovalo dva plesy, čtyři soutěže, pár falešných řas a moře falešných slz. 🙂 Sám kapitán Nemo se v něm nakonec ostentativně utopil. A my ostatní jsme tancovali až do dvou.

Poprvé v Anglii. Miluju ji a otevřeně závidím Angličanům jejich zásobu kamení.

Výlet do utajené první republiky, za kormoránem k Sázavě. Až na to, že ten kormorán nejvíc ze všeho připomínal husu s rudou boulí na čele. Ale dělal to důstojně a velkolepě, no jako Churchill.

Někdo tu noc vystupoval z unie, někdo se hrabal ven z eM_koňova krku. Hádejte, kdo z nich byla Británie a kdo mandle a kdo z nich byl najednou venku víc překvapený. 🙂

100 hodin přesčasů. Japonci z toho skákají z oken. Já skoro taky. SOS slyším, ale překáží mi.

Jarní puč jsme v létě zajedli nejlepšími horkými malinami. Hydroll!

Připadá mi to trochu kýčovité.
No a co, jsme tady na prázdninách!

Odsunuji nemoc do poznámky pod čarou a jedeme na Rujánu, za duchy slunících se nacistů. Orlí hnízdo. Ale ne to Hitlerovo. Sommergalerie a Prora Beach. Urlaubsfreuden a Kraft durch Freude. Děláme, co umíme.

Naplaveného Jiříka naviguji k perle mezi zahnědlými ulicemi Žižkova.

S Milanem za šešulkami šustilkami a vyplašit kapry. Nocování mezi střepy a probuzení s jedním z nich místo hlavy. Ale stejně pod oblouky katedrály. Tak časné vstávání, až jsme přistihli ranní déšť.

Modrá ložnice se stříbrnými ornamenty tonula v nejtemnější noční tmě a rozcupoval ji až kohout, který ohlásil den velkolepé modré svatby dvou rodů mocné zemské šlechty. A my jsme se schovávali večer za rohem na lavičkách, abychom si mohli povídat.

Konec světa leží na Hebridách. Jsou přesně tak dokonalé jako v knížkách.

Jakto, že nevíš, že v St Andrews založili golf?
No jo vlastně, to jsem četl v průvodci.
To jsme teda nečetli, protože jsme věděli rovnou, že tam nepojedem.
No jo, ale já tam měl lístečky, kdybychom náhodou jeli kolem…
Myslíš, kdybychom, až budeme na západě, jeli náhodou kolem východu? 🙂

Noční exkurze na Petřín. Vstup ke hvězdám je zavřený, a tak čekáme, až nám začnou samy padat k nohám.

Od října se jako morová epidemie začaly šířit modřiny.

Brečím na záchodě. Bolestí, ale víc znechucením. Potřebovala jsem být minimálně za sedmero horami, ale přehoupla jsem se jenom přes Strahov.

Umíš si představit, že bych se sem vrátila?
Ne, to by ses oběsila.

Když je vám z něčeho tak na zvracení, že se musíte opít, abyste to mohli spolknout.

A když tak moc nechcete dojet do cíle, že nejdřív několikrát zakroužíte kolem, aby si tělo a mysl měly šanci aspoň trochu zvyknout. A aby líp snášely, až se ledová voda okolo začne nenápadně vařit.

Je to jako z hororu. Celou dobu sice vypadá trochu podezřele kvůli zarezlým trubkám a mapám gigantických kontinentů po opadané omítce, ale celkem vzato se tváří jako běžný opuštěný dům, ale pak se najednou začne mezi plesnivými tapetami drát dovnitř voda, jako když tryská krev z otevřených ran, a paprsek světla, který se potopí pod hladinu až sem, odhalí, že to celou dobu byla hostina nemrtvých v dávno potopeném vraku.

Tatrankový support tým vyráží za 5 minut 12. Teda 21. Rád s tebou dělám jakékoli úchylnosti. 🙂

Chtěla bych tam žít někdy.
Já každý den.
Jo přesně, tady je to nudné.
Jediné riziko je, že bychom třeba byly motáci.
My ne.

Tak dlouho se kvůli práci odkládal tradiční listopadový výlet do Berlína, až došel listopad.

Tak moc nekoktej.
A nebudu kokot.
Jo, to taky.

Viděli jste rysíky? Ne? To je škoda, že jste se nezastavili, když jste šli kolem, uvnitř na kameře bylo vidět, jak se zrovna vzbudili a začali se protahovat. Už po pěti metrech mě napadlo, že tohle říká všem zklamaným návštěvníkům. Už po deseti jsme se ale rozhodli, že když už se teda “probudili”, půjdeme tam znovu. 😀 V naprosto opuštěném lese mizejícím pod padajícím sněhem a tmou, zatímco celý svět doma chystal Vánoce, zírali jsme do výběhu další půlhodinu. A o čtrnáct dní později jsme těch 200 kilometrů jen kvůli nim ujeli znova… A nepochybuju, že ty “stopy jako důkaz” dělají lesníkovi psi s papírovými “rysími” maskami na hlavách, které do výběhu pravidelně pouštějí, ale nevylučuju, že za nimi pojedeme zase. 😀

Lednový edit: Jeli jsme. Už dvakrát.

Kulturní průvan 2016

Nejlepší film: Příchozí. Nádherný pomalý film o hledání porozumění a smyslu jazyka, který se místo ze slov skládá z ornamentů inkoustové mlhy. Bohužel s dějem, který rituálně obětoval svoji logiku v přímém přenosu. Ale i tak.

Nejlepší knížka: S výjimkou vychvalovaných Řek Londýna, které jsem tlačila očima, aby konečně dotekly k zadní obálce, jsem četla jenom skvělé knížky. Ale za grandiózní finále u pokryteckého církevního soudu vyzdvihuju Šachové figurky Petera Maye.

Promarněná šance: Poslední aristokratka v divadle Na Jezerce. Všechny zábavné postavičky z knižní předlohy převedli do uječených, teatrálních a otravných divadelních kreatur. A Hrušínský tak zhruba při druhé replice začal přemýšlet, co si dá po představení v baru. Všechno, co přidali z rozmaru vlastní kreativity, bych doporučila seškrtat.

Největší fail: film Masaryk. Tak STRAŠNĚ laciné. A bez obsahu.