Země, která vyznává náboženství jménem Fjällräven Kanken. Vlastně je to ale dobrý, protože batohy obvykle nikoho nenabádají, aby kvůli nim třeba zabíjel lidi, co nosí radši kabelku. A tak.

Byli jsme na skok ve Stockholmu, který se už chystal “make EU lagom again”, což bylo podle mě fakt nejlepší z hesel na předvolebních plakátech, zvlášť jestli tím myslí, že se zasadí o to, aby nás EU prudila jen “tak akorát”, i tak ale měly dámy často vypíchané nebo přelepené oči. Co naděláš, když jdeš s kůží na plakát. Každopádně mají za mě bod navíc oproti těm, kteří z nedostatku invence tradiční kolečko ze žlutých evropských hvězdiček předělali na kolečko ze srdíček. #wtf

Dva dny jsme brouzdali městem, které bylo navzdory jeřábům na každém kroku příjemně stejné jako před 6 lety, a otestovali asi všechny druhy stockholmské hromadné dopravy. eMkoň přitom koukal po Švédkách, já po Švédech a shodli jsme se, že já jsem na tom rozhodně líp, protože Švédové jsou sexani 😎 , a oba dva jsme spolu s ostatními turisty taky trochu šmírovali nevěsty, které se i se svým doprovodem na nádvoří Stockholmské radnice střídaly tak rychle jak modelky na přehlídce svatebních šatů. Novopečené štěstí se pak dokumentovalo pod stromem, v podloubí, na schodech i u vody.

Kromě toho jsme oba dva koukali i po galeriích. Některé nebyly nic moc (třeba výstava obrázků z nějaké švédské dětské knížky, ve které hlavní role hrají paní ježková a pan ježek, a jediný dobrý vtip je, že pan ježek nemá bodliny, protože už zplešatěl 😀 ), některé byly skvělé a v jedné nám dokonce konečně vysvětlili, jaký ten Stockholm doopravdy je.

Výstava fotografa Anderse Petersena v galerii Liljevalchs na ostrově Djurgården. V letech 2015-2018 intenzivně dokumentoval život ve Stockholmu.

Je poznat, že je to místňák a věděl, kam jít pro ty nejlepší fotky. 😀

Moderna Museet mě moc nelákala, protože tu jsem si už kdysi užila. Místo toho jsme šli radši do skromnější Galleri Magnus Karlsson. Ta ale byla nečekaně zákeřná. V budově na Fredsgatan 12 jsme totiž nejdřív našli jen velkou starou Konstakademien a ani slovo o Karlssonovi. Venku nás teda naštěstí napadlo popojít kousek dál od velkolepého vchodového schodiště a tam jsme konečně zahlídli mnohem menší dveře s nenápadným nápisem Galleri Magnus Karlsson, vedle kterého byla namalovaná šipka doprava. OK, říkala jsem si, tak on bude vchod asi z druhé strany budovy. V tom mě ostatně utvrzovala i jednotlivá okna, kolem nichž jsme nyní procházeli a která měla dole u parapetu vždycky ten samý nápis a šipku doprava. Jenže když jsme obešli celou západní stranu budovy, nápisy na oknech a šipky přestaly. Měla jsem za to, že musíme být blízko cíle a že tady někde ten vchod být prostě musí, vždyť tam ukazovaly všechny ty šipky! Jenže dřív, než jsme na cíl narazili, došla budova a my jsme skončili zase u těch prvních dveří. Tentokrát jsme je zkusili otevřít a hele, kdo by to řekl, galerie byla hned za nimi. A prosím vás – ta šipka vedle názvu galerie… to je součást loga. Já jen, kdyby vás náhodou zmátla. 😀

Uvnitř měli výstavu Jedlíci (The Eaters) švédského umělce Thomase Broomého, takže nám nezbylo než trochu toho umění zkonzumovat.

A na nejlepší výhledy na město doporučuju starý výtah a most Katarina na ostrově Södermalm nebo samozřejmě věž Stockholmské radnice na Kungsholmenu, na kterou musí všichni mladí nebo ti, co se cítí být mladí, pěšky, protože výtah je extrémně (po)malý a nestíhá to do limitu, po který vás nahoře nechají koukat.

A když už máte města dost (to jsme taky stihli), jeďte autobusem na konečnou k televizní věži Kaknästornet a zpátky běžte pěšky. Potkáte konečně víc psů než lidí a aut. <3