Existenciální výkřik prý.
(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)
Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.
Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu.
Utrápená obloha konečně vrhne dolů na zem, co jí leželo v žaludku. Nejdřív to šplouchne, pak dlouho mrholí.
V tu chvíli se odkudsi zepředu, odkud se řítí dusot nohou, vynoří takové k v í l e n í, při jakém se v krvi dělají žmolky.
Řev, který se zavrtá do srdce a rup a škub – vytáhne ho z těla jako špunt z láhve vína.
Ně
co
se
vy
lívá.
Je to sténání a křik a vytí kastrovaného vlčete o třech nohách a jednom oku. Paralyzuje vás, protože vám každý kousek těla, jeden po druhém, strčí do ocelového svěráku. A stiskne.
Právě sem přiráží jeho tlaková vlna. Musela ji vyvolat čirá hrůza. Čirá, ale dostatečně hustá na to, aby panice přišlápla cíp a pak ji setrvačností vypustila do světa křiku.
Vřeštící kroky už jsou takřka tu. Z jejich rozmazaných konců vyroste postava, zahalená v chatrném černém hábitu, s popelavou tváří na obličeji. Rukama se drží za hlavu a křičí, jakoby ztratila všechny ostatní smysly.
Nahoře tuhne temno a voda dole pod prkny se začíná vařit. Kůly, na nichž molo dosud leželo, vyjíždějí z bahnitého dna zátoky jako opaření fretčí úhoři a vyskakují nad hladinu. Molo vzadu se pomalu kácí. Postava doběhne až úplně sem, ale chce ještě dál. Pryč. Narazí – cosi jí brání, cosi jí klade odpor. Mlátí před sebou pěstmi, tělem chce probourat zátaras a křičí v domnění, že zabijácký řev neviditelnou překážku vyděsí. Hlasový úder ===>>)
Ochranné sklo se tříští. Hlídací čidla ve stěnách rámu se rozeřvou na celou galerii. Postava dopadne na koberec plný skleněných jehel. Ztěžka vstává se skelnýma očima a rozpáranými dlaněmi, průsvitná, otřepe se a vyrazí ze dveří. Vyběhne ven a na ulici vletí přímo pod projíždějící tramvaj. Na cestě po ní zbude jen barevný mastný flek. To proto, že běžel olej a ne dřevořezba.
Výstavu Munchových obrazů pak ukončili předčasně.
