Obří vodní vír se vysákl z temné fialové hlubiny, jakoby hlubinné odpadní potrubí bylo ucpané, kanál nemohl odtékat a probublal zpátky dovnitř. Vír výhružně kroužil kolem dokola po vlastním obvodu, pak se zarazil, zajíkl, chytl se za břicho (podle všeho to mohlo být břicho), zakuckal se, říhl a přitom mu z útrob velkým, bravurně klenutým obloukem vyletělo cosi, co nevypadalo úplně dobře. Ale což, nikdo nevypadá reprezentativně a k nakousnutí, když se zrovna vyhrabe z lůna. Myšleno prostě jakéhokoli lůna, které se tváří, že by se už rádo zbavilo toho měňavkovitého sajrajtu. Proto jsou památeční fotografie čerstvě spařených novorozenců největší svinstvo. A tohle byl takový zrod. Zrod objevné myšlenky.

Vír zmizel do propadliště dějin, ačkoli trochu to vypadalo, jakoby odjel výtahem, a myšlenka zůstala ležet opodál napůl zapadlá do řídké prolákliny, která se podezřele vlnila v nezřetelném tanci sem a tam a občas znepokojivě mlaskla. Ostatně vlnilo se to tu jaksi všechno. Nebylo úplně jasné, kde je nahoře a kde je dole, kde napravo a kde nalevo, a snažili-li byste se uplatnit na tohle místo fyzikální zákonitosti, měli byste co dělat, abyste unikli šílenému klanu létajících jablek.

Vyvolávalo to tu působivý dojem konce světa, pokud by se kolem zrovna děsně nenápadně neplížilo hrozivé podezření, že tohle je jeho začátek.

Žádný pevný bod, žádná záchrana. Magická planina. Chaos. A žádný nouzový východ.

Mlasklo to silněji, střed prolákliny se propadl a namísto něj se objevila masitá tlama. Myšlenka jí sotva uskočila.

Vzezřením připomínala lampičku, akorát že bez stínítka. Místo hlavy měla rozžhavenou žárovku a k ní přimontován zbytek kovového těla, přičemž středem zad se jí vinul pás ocelových ostnů. Při bližším ohledání to byla řada háčků – k případným asociačním hrátkám s ostatními myšlenkami.

Jenže tady teď byla sama.

Mlasklo to znovu a masitá tlama s odulými rty odkudsi z podzemí vyrazila dlouhý fialový jazyk. Myšlenka zvážila jeho potenciální mrštnost a dala se do těžkopádného běhu. Ono se totiž dost těžko běží po něčem, čemu se nedá říkat pevná půda pod nohama, poněvadž je to tak zákeřné, že to mění skupenství při každém dalším kroku. Padala, zvedala se, bořila se a zoufala si, když se plát země před ní občas vznesl a odletěl, nebo když narazila na místo, kde se ze všech stěn ven prodíraly erupce bublin, případně když v nekonečné změti tvarů a pohybů vrazila do osamělé dopravní značky.

Kolem sebe viděla jen stíny a odlesky ostatních myšlenek a občas pomník nějakého pižďucha, který se jí pokoušel přišlápnout prsty u nohou.

Přerývavě dohopkala až k podivnému mihotajícímu se paláci, který levitoval nizoučko nad kusem plovoucího ostrova trochu nepřesvědčivě, leč hlídač, který palác držel na provázku, vyhlížel dost živě na to, aby se ho myšlenka zeptala, kde to vůbec je a jak se dostane pryč.

“Dobrý muži…,” zkusila mu pro všechny případy nenápadně vnutit hned zkraje, že je dobrý.

Slizký strážný, které se předtím narval do pochybného brnění a teď mu různými otvory vytékal sliz, ze sebe sice vymáčkl pár přezíravých vět, no ale zase to bylo prostě slizké. Místo aby předal nějakou informaci, plácal na mělčině něco o úctě, a když se myšlenka chtěla dostat do paláce, že by tam odchytla nějakou smysluplnější duši, vylil na ni kyblík dalšího kázání, poklepal si na čelo a vstup zatarasil.

Odvážná myšlenka se pustila dál.

Byť jsou povidla tak strašně přízemní, odstín vystihují přesně a v tu chvíli se magická planina povidlové barvy vzedmula a vzepjala a chvilku vypadala napjatě jako trampolína pro mastodonty. Bylo to pnutí a pak hnutí mysli, které myšlenku vymrštilo a pak setřáslo do odkrytého odpadního potrubí.

Svištěla kanálem, v hlavě jí šrotovaly úvahy o konci a od zadku jí odletovaly nadějné jiskřičky.

Přistála tvrdě, na světle a pevné zemi. Vysoko nad ní ústilo lidské ucho, odkud před okamžikem i s kouskem mazu vypadla. “Tady to balim,” odfrkla si otráveně. Zhasla a zmizela. Škoda – nebyla to vůbec špatná myšlenka.