“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.

Do virem sužované Prahy dorazila 4 kila humanitární pomoci od tchýňky se zásobou roušek a dezinfekce. Zabavila jsem si tu s lebkami, o kočičkové jsme se podělili a oranžová eMkoňovi SKORO ladí s firemními barvami. Mají kapsičku na extra filtr, v balíku bylo ale taky dvakrát Toffifee, takže to eMkoň pochopitelně pochopil tak, že kapsička se má naplnit bonbóny a ty v průběhu dne užívat jako prášky proti virům (covidu i trudomyslnosti). Zatím testuje, který filtr je nejlepší, dobré průběžné výsledky vykazují třeba taky nanočokoládky od Merci.

Už máme za sebou jednu domácí koronasituaci vyhrocenou až ke třísknutí s dveřmi. To bylo svým způsobem velmi uspokojivé, protože normálně nejdou pořádně dovřít, a navíc jsme to pak vyřešili tím, že za to může eMkoň, takže cajk. Od té doby se v práci snaží končit o trochu dřív a rozhlašuje při tom, že se jede věnovat rodině, což v praxi vypadá tak, že za tmy pochodujeme po lese a voláme si s tchýňkou, jestli z okna taky vidí ten superúplněk.

Od té doby se v práci snaží končit o trochu dřív a rozhlašuje při tom, že se jede věnovat rodině, což v praxi vypadá tak, že za tmy pochodujeme po lese a voláme si s tchýňkou, jestli z okna taky vidí ten superúplněk.

Ten pán, co vypadá jako únosce, který coby rukojmí zadržuje celý stát, už dvakrát promluvil v televizi. S napětím teď čekáme, jak to dopadne a jestli se tentokrát v osudí loterie Štastných deset za přítomnosti státního dozoru a notáře usměje štěstí na obchody s foukacími fixami nebo spíš na ty, které nabízejí odžmolkovače (nic proti nim, práce s nimi je vyloženě terapeutická).

Už jsem si koupila vstupenku na výstavu o ničem a u oblíbených nakladatelů objednávám hromady knih. To doporučuju všem. Protože železářství super, ale trubkami mozek nenakrmíte. A navíc k objednávkám přidávají svoje ediční plány, což je ta nejvoňavější literatura vůbec.

Čas si dál krátíme taky u UčíTelky, i když nás hodně zasáhlo, když Kyra i Toník beze slova vysvětlení z první třídy zmizeli a nahradil je úplně nový kompars. Nikdo ani okem nemrkl a všichni se tvářili, že tyhle nové děti tu byly vždycky. Dlouho to vypadalo, že spolu s Kyrou a Toníkem skončila i Kája, ale ta se po pár dnech do trojice televizních prvňáčků dokázala prodrat zpět a je to naše hvězda. Teď před Velikonocemi v předmětu Člověk a jeho svět tak sugestivně vyráběli králíka Ňufíka z hadříku, že to eMkoň nevydržel, přinesl si utěrku a zkoušel to taky. Sice mu hlavu málem udělal ze zadku, ale společnými silami jsme to zvládli a fakt z toho byl králík! 😮 Trochu smůla akorát byla, že si ze začátku moc nevěřil, a tak použil utěrku, která už byla stejně špinavá, takže Ňufík i na králíka dost smrděl a teď se mele v pračce.

Trochu smůla akorát byla, že si ze začátku moc nevěřil, a tak použil utěrku, která už byla stejně špinavá, takže Ňufík i na králíka dost smrděl a teď se mele v pračce.

Touhle dobou jsme měli být v Manchesteru a vyrážet na velikonoční toulky po Walesu, ale nebe se zavřelo a nenaděláme nic. I kdybychom se stavěli na hlavu, což je vlastně dobře, protože kdyby s tím stoj na hlavě dokázal něco udělat, já bych stejně nejela, protože ho pořád ještě neumím. Ale Charles už se uzdravil a taky nakažený Boris už prý leží na normálním pokoji a má skvělou náladu, takže věříme, že to ostrov zvládne a že nás k nim snad ještě letos pustí.

Ale vleče se to. Když jsem si jela jednou večer vyzvednout podklady do práce, spíš z legrace a taky abych přebila pach gumových rukavic, jsem na sebe stříkla parfém, který jsem naposledy použila ještě před koronačasem. Zavonělo to jako z nějakého úplně jiného a dávno ztraceného světa. (Ale ne, nemyslím tím, že by to smrdělo jako dinosaurus.)

Post Navigation