“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.

Do virem sužované Prahy dorazila 4 kila humanitární pomoci od tchýňky se zásobou roušek a dezinfekce. Zabavila jsem si tu s lebkami, o kočičkové jsme se podělili a oranžová eMkoňovi SKORO ladí s firemními barvami. Mají kapsičku na extra filtr, v balíku bylo ale taky dvakrát Toffifee, takže to eMkoň pochopitelně pochopil tak, že kapsička se má naplnit bonbóny a ty v průběhu dne užívat jako prášky proti virům (trudomyslnosti). Zatím testuje, který filtr je nejlepší, dobré průběžné výsledky vykazují třeba taky nanočokoládky od Merci.

Už máme za sebou jednu domácí koronasituaci vyhrocenou až ke třísknutí s dveřmi. To bylo svým způsobem velmi uspokojivé, protože normálně nejdou pořádně dovřít, a navíc jsme to pak vyřešili tím, že za to může eMkoň, takže cajk. Od té doby se v práci snaží končit o trochu dřív a rozhlašuje při tom, že se jede věnovat rodině, což v praxi vypadá tak, že za tmy pochodujeme po lese a voláme si s tchýňkou, jestli z okna taky vidí ten superúplněk.

Ten pán, co vypadá jako únosce, který coby rukojmí zadržuje celý stát, už dvakrát promluvil v televizi. S napětím teď čekáme, jak to dopadne a jestli se tentokrát v osudí loterie Štastných deset za přítomnosti státního dozoru a notáře usměje štěstí na obchody s foukacími fixami nebo spíš na ty, které nabízejí aspoň tři typy odžmolkovačů (nic proti nim, práce s nimi je vyloženě terapeutická).

Už jsem si koupila vstupenku na výstavu o ničem a u oblíbených nakladatelů objednávám hromady knih. To doporučuju všem. Protože železářství super, ale trubkami mozek nenakrmíte. A navíc k objednávkám přidávají svoje ediční plány, což je ta nejvoňavější literatura vůbec.

Čas si dál krátíme taky u UčíTelky, i když nás hodně zasáhlo, když Kyra i Toník beze slova vysvětlení z první třídy zmizeli a nahradil je úplně nový kompars. Nikdo ani okem nemrkl a všichni se tvářili, že tyhle nové děti tu byly vždycky. Dlouho to vypadalo, že spolu s Kyrou a Toníkem skončila i Kája, ale ta se po pár dnech do trojice televizních prvňáčků dokázala prodrat zpět a je to naše hvězda. Teď před Velikonocemi v předmětu Člověk a jeho svět tak sugestivně vyráběli králíka Ňufíka z hadříku, že to eMkoň nevydržel, přinesl si utěrku a zkoušel to taky. Sice mu hlavu málem udělal ze zadku, ale společnými silami jsme to zvládli a fakt z toho byl králík! 😮 Trochu smůla akorát byla, že si ze začátku moc nevěřil, a tak použil utěrku, která už byla stejně špinavá, takže Ňufík i na králíka dost smrděl a teď se mele v pračce.

Touhle dobou jsme měli být v Manchesteru a vyrážet na velikonoční toulky po Walesu, ale nebe se zavřelo a nenaděláme nic. I kdybychom se stavěli na hlavu, což je vlastně dobře, protože kdyby s tím stoj na hlavě dokázal něco udělat, já bych stejně nejela, protože ho pořád ještě neumím. Ale Charles už se uzdravil a taky nakažený Boris už prý leží na normálním pokoji a má skvělou náladu, takže věříme, že to ostrov zvládne a že nás k nim snad ještě letos pustí.

Ale vleče se to. Když jsem si jela jednou večer vyzvednout podklady do práce, spíš z legrace a taky abych přebila pach gumových rukavic, jsem na sebe stříkla parfém, který jsem naposledy použila ještě před koronačasem. Zavonělo to jako z nějakého úplně jiného a dávno ztraceného světa. (Ale ne, nemyslím tím, že by to smrdělo jako dinosaurus.)

Post Navigation