Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀

Nicméně – snažíme se udržet si doma dobrou náladu. Dost nám v tom pomáhá kafe od Antonína a super silná dezinfekce, jejíž dvě láhve jsme při poslední návštěvě dostali od tchýňky a která se normálně používá snad jen v těch případech, když mají člověku třeba vydlabat břicho nebo tak něco. eMkoň se nejdřív zdráhal odvézt tolik cenné tekutiny, ale docela rychle to překonal a teď už velkoryse kropí (i cizí) kliky a každý večer po návratu z práce si vyskládá svoje drobné jmění z kapes do řady na zem a jednu věc po druhé s láskou dezinfikuje. S tím jměním nepřeháním – jednou dorazil s kapsou plnou mincí, které mu tam – bezkontaktně – nasypala stařenka, když za ní kartou zaplatil nákup.

Když jsem si poprvé nasadila roušku, řekl mi, jak mi to hrozně sekne. Ptala jsem se, jestli to není náhodou urážka, když mi to podle něj sluší právě tehdy, kdy mám většinu obličeje zakrytou, ale prý ne, prý se konečně může soustředit na moje oči a že mám řasy a tak. Ale něco na tom je. Když jsem si prohlížela naši společnou fotku vyfocenou do památníku časů korony, musela jsem mu dát za pravdu, že nošení roušek opravdu zvýrazňuje oči, na což ženy v muslimských zemích jistě dávno přišly, takže tady objevuju Ameriku, i když možná spíš Saúdskou Arábii. A taky jsem musela zpětně souhlasit s Marcelou, která kdysi řekla, že my dva máme podobná očička. To rozhodně platí, speciálně když je oba máme rozšířená strachem. 😀 Šla jsem se o to zjištění s eMkoněm podělit a on se z toho úplně dojal, protože si to přebral tak, že by mi nevadilo si s ním v případě nutnosti vyměnit bulvy a že ho teda přece jen musím mít ráda. Vidíte, jak můžou vztahy i v době karantény vzkvétat, jo.

Jsem dost unavená ze seznamů, co se nesmí, a asi ještě víc ze seznamů, co všechno teď naopak můžete doma konečně udělat, jupí že, což sice eMkoně namotivovalo, aby rozebral odpad v kuchyni, ale jinak mě to vyloženě stresuje, protože nevím, jestli mám dřív třídit fotky, učit se péct chleba nebo absolvovat online kurz jógy, takže raději prokrastinuju u UčíTelky, která mi nečekaně vrací naději, že se školství od mých základních časů někam posunulo. Kyra, Kája a Toník z první třídy jsou teď mí noví televizní hrdinové, i když doopravdy fandím hlavně Kyře a Toníka bych občas ráda propleskla, a to rozhodně ne proto, že mu pořád padá ta blbá rouška, a tak eMkoně preventivně nutím, aby mi říkal, jak by takového kluka vychovával, kdyby takové bylo naše dítě. 😀 Druhá třída ještě taky ujde, ale ve čtvrté a v páté už na to těm učitelkám neskáču – dobře vím, že se to jen pro kamery tváří jako hra, ale ve skutečnosti je to úplně normální debilní matika. 😀

Ale jinak se fakt snažím. Jsem pozitivní, vařím (ačkoli mám podezření, že náměstek Prymula ve svých plánech vůbec nezohledňuje velmi krátký seznam mých receptů), svádím na koronavirus jen to úplně nejnutnější (když ten sporák nenechal zapnutý ani jeden z nás, musel to být koronavirus, logicky 🤷‍♀️) a snažím se na všem hledat to dobré. Takže jsem skoro ráda, že se mi rozbily chytré hodinky, protože na rozdíl od našich vůdců nepochoduju po přistávací ploše, abych dělala akční tiskovku u letadla, takže bych fakt nevěděla, jak je teď každý den nakrmit požadovanými 10 tisíci kroky.

Post Navigation