ze-spitze-zugspitze

Aneb Když v Německu dost dlouho ladím stanice, dřív nebo později se na některém kanále ten Hitler objeví. :D

Když vlak s odfrknutím dosupěl nahoru, rozevřela se před námi nádherná, ale děsivá bílá země plná lidí s kopyty. Neustávající dunění přezkáčů se rozléhalo i na záchodě. Začal první víkend sezóny, během níž je prý beztrestné chopit se klacků. :)

Další lanovkou na úplnou spitzi, kam jsme si dovezli jistý popel z duše jisté osoby k jistému obřadnému rozprášení. Celkem se zmítal, ale nakonec se jak pavučina roztrhal o rakouské vrcholky. Potom polívka a sledování malých červů ve sněhu. :oops:

Večerní procházka opuštěným městem, jehož skomírající tep se snažil ještě víc přiškrtit rozčarovaný smajlík na světelné tabuli. Snažili jsme se ho potěšit, opakovaně zkoušeli jet pod deset, ale tehdy mlčel. Teprve když jsme poskočili nad 10 kilometrů, s upokojením se zase zamračil. Některým lidem se holt nezavděčíš. :) A do tmy pod skokanskými můstky prýštily sněhové fontány.

Ráno okruh k jezeru oblepenému sněhem zasypanými stánky s vybledlým pivem a zmrzlinou a na všechny pohledy dokreslit vločky.

A domů.

Read More →

(psáno v červenci)

Dlužím půlrok. Asi ten nejhorší od toho nejhoršího ze sezony půlroků 2012.
Nevratný výpadek hlavního serveru.
Že to bude peklo, se tak trochu čekalo, ale že ze mě na konci bude o(c)hořelá troska, bylo mírně nad plán.

hlava

22. června odpoledne mi prý ten půlrok oficiálně skončil, akorátže se to trochu zvrtlo a půlrok se rozhodl, že si to natáhne i do druhé půlky, a pořád o tom všem můžu psát a mluvit jen horko a těžko, protože jsou to všechno takový dávivé třešničky na dortu, s důrazem na slovo dávivé, a protože jsem se taky až doteďka v podstatě nezastavila. Přinejmenším emocionálně (fyzicky stojím na místě už poměrně dlouho, protože právě stání je vrchol, kterého teď v lepších dnech dosahuje moje fyzička :D ).

Rozmáčkněme to v pár odstavcích.

Read More →

Přežil navzdory snaze rodičů.

Kdykoli jsem se o víkendu podívala z okna, míhaly se mi před očima vlající snopy marihuanových listů. Působily celkem působivou zhulenost.

“To je hnusný, takhle hnusný to ani ve skutečnosti není…”
“…jo, takhle přesně to vypadá, když dva dny nespím a pak vyjdu na ulici.”
(Diskuze nad Slavíčkovými obrazy)

Legenda o vášni: “Pittovi jako normálně nefandím, ale teď je v tom Brad fakt nevinně.”

Někdy v minulém týdnu se mi asi ztratil ze života jeden tvarotvorný prefix. Možná že to není osudové, ale nějakou dobu to člověka nutí přikládat hluboké symbolické významy i rozježděnému holubovi u chodníku.

pláž

Den třetí – 22. 8.

Ráno jsme se zase vzbudili u té slavné bezbřehé švédské pláže, kterou měly vlny pořád víceméně samy pro sebe – jako uprostřed předešlé náměsíčné noci. Teprv s přibývajícmi hodinami obtisklo tu a tam nějaké to venčené psisko svoji tlapu do mokrého písku a nějaký ten nesmělý a velmi oblečený potenciální plavec se obezřetně vynořil z vysoké trávy a větřil sůl jak srnka u krmelce, ale podvodní stopy zalité lagunou říkaly dost jasně, kdo tady tomu velí. :cool:

stopy

Muž mě děsně štval, protože se válel kdesi mezi stromy u odpadkáče jak opilej mýval a vůbec se mnou nechtěl nasávat svět. :evil: Šla jsem teda na pláž nejdřív rozjímat sama, tudíž se ke mně okamžitě jak mýval k láhvi od džusu přilepil, protože co kdybych náhodou nasála něco důležitého, viď. :smile:

Read More →

Pořád jsem nevěřícně koukala do zdi, kde mi už od prváku visí koláž z jeho typobásní, kvůli které mi někteří návštěvníci říkali “havlistko”, a hrozně brečela.

Kolem půlnoci jsme se šli podívat ke koni. Všechny římsy sousoší obsypaly svíčky a už z dálky to vypadalo, jako když hořící pohřební loď pomalu unáší mrtvého bojovníka. Nebo taky jako obří třípatrový dort.

Na Národní se vzňal plast od svíček a vzplály taky růže okolo. Pietně jsme v loubí čichali škvařící se plyny a ideje.

O dva dny později jsem s Havlem vstávala. Bylo třeba mrknout se na Hrad.

A dneska to skončilo. Asi se nevzbudí (teď, když je z něj popel, bylo by to beztak asi dost strašidelný). A tak jsem u jeho ptákobásně – a jednoho z mých nejmilejších antikódů – na jeho počest zapálila 43. ptáka.

(Skoro hned mu ale uhořel hřeben).

Pták. Kdo se teď bude bít za domy, stromy a lidi?

S nevolí v duši a s výpisem z trestního rejstříku v ruce jsem se zapsala do děsivě třetího ročníku. Na studijní jsem se dostavila pozdě, avšak v řadě za mnou stál ještě Jakub Železný, který dorazil ještě později, čímž ze mě laskavě seškrábl stín největšího lajdáka a prudiče, a to tím spíš, že se tvářil značně nerudně. Poté jsem se s mužem vmíchala mezi toho času rozpálené šlehance demonstrantů v okolí Rudolfina, kteří mě podle nakazili záhadným virem, a ještě víc poté jsme se sobě ztratili, což by samo o sobě nebylo tak zlé, kdybych kvůli tomu nemusela vyposlechnout všechny odborářské bossy. Nicméně nyní bych se ráda ještě vrátila k jisté školní záležitosti, kterou bych nazvala trollí obsesí, ale která mě i přesto momentálně velmi oblažuje.

V červenci jsem zde stručně popisovala, kterak mi vyšší moc tak docela neschválila můj břitce jiskřivý návrh na budoucí bakalářské dílo, neboť shledala, že návrh dotyčných tezí musím upravit. Jak jsem podotkla, podezřívala jsem ctihodné členy v parukách, že název možná jen špatně přečetli (když ho špatně přepsali). Zkrátka, poté, co mě tehdy v létě bryskní bytost docentka komisařka odeslala ke všem lingvistickým čertům a můj potenciální konzultant v tu dobu patrně rozmlouval s mrtvými brouky o ilokučních úskocích v mezihmyzí interakci, nezbylo mi než nechat teze zahnívat a počkat si případně na podzimní humus. Read More →

Svinská lidská demence mě opět nezdolně pronásleduje.

Jedna se zhmotnila do přízraku nemrtvého muže bez údu, který byl ovšem trošku impouš ještě předtím, než se zjistilo, že mu orgán chybí, a nyní visí v průvanu jak vykuchaná zombie a krysy mu ohlodávají dřeváky.

Druhá má podobu nekalé slovenské ženy z Pizdova, která v Praze naneštěstí sídlí v kutlochu, kam mě z mého břečťanovitého hnízda lásky a porozumění poslali na letní ubytování. Míjely jsme se zdárně, neboť já žiji momentálně ve trojitém schizmatu, a míjíme se dosud, tedy jsem jí dodnes nemohla plivnout na přezůvku, avšak už na mě poštvala byrokratické potentátky, z čehož jsem bystře usoudila, že se asi nebude chtít kamarádit. Vyměnily jsme si několik písemných vzkazů, do nichž jsem vložila spoustu jemné (i různé jiné) ironie, byť jsem měla důvodné podezření, že přijde všecka nazmar.

Popsala bych tento kuriózní spor podrobněji, leč netřeba, neb právo a lidská slušnost jsou na mé straně, snaží se najít si nějaké svaly na rukou a zle na tu osobu na druhém břehu zahlížejí. Víte, já bych pochopila, že si na mě slovenský útlocit stěžuje, kdybych se bývala provinila. Kdybych si třeba do obsazeného pokoje přivedla muže a prováděla s ním nemravnosti nebo sex s lízátkem. Ale ani to jsem nestihla!

A domnívám se navíc silně, že mnohem větší morální nárok na stížnosti u vedení mám vlastně já, vezmu-li v úvahu, že dotyčná nepřizpůsobivá má na zdi přilepenou nejtrapnější Šibíkovu fotku a celý pokoj je zamořen takovými těmi lacinými plakáty všelijaké africké zvěře, kterak se zrovna vynořuje/zanořuje, postává na jedné noze nebo civí do savany a mimoděk po návštěvnících fluše instantní exotično. “Ta Afrika je přece super, že.” Je to tam u ní jak ve sterilizované hrobce invence. Nicméně, jsem velká drsná holka a cítím v sobě vnitřní sílu. Cítím v sobě vnitřní sílu především proto, že vím, co to individuum čte. :mrgreen: A tato skutečnost mi umožňuje býti trudně, avšak přece jen pobavena.

A na závěr přidám ještě jeden BOžský příklad. V podstatě by se dalo říci, že mi strašlivá komise skoro přijala můj nástin bakalářské práce. Akorát že ve svém stanovisku nařídila, ať upravím název. Osobně je podezřívám z toho, že si ho blbě přečetli, protože v neumělé výsledkové tabulce je přepsaný špatně. Podnikla jsem proto v tomto ohledu rychlé kroky směrem k zásadní člence komise. Ovšem netušila jsem, že v mocnářce stále hnije prd z prvního semestru, kdy jsem zaútočila na její opečovávané místečko té, která je na fakultě přes černý humor, pročež mě odkázala do patřičných mezí k přidělenému konzultantovi. Vtip je v tom, že dotyčný mužik podle všeho v komisi nesedí, a proto pochopitelně nemůže vědět, co jí na názvu vadí.

Jenže, na trolly aby měl člověk kamenolom.

Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.

S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný. ;-)

Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.

(Poslední téma: Přísloví)

Po hladině ulice přelétl stín rozrušení. Zdálo se, že tu a tam zanořil drápek a rozčeřil jí příkrov. Vzdálené zachvění se rozsypalo o výlohu obchodu. Sluneční světlo se poklidně spájelo, natékalo do labyrintu, který mezi sebou kdysi udusaly vysoké staré domy, a kolovalo průrvami mezi nimi.

Po levé straně ulice kráčel mladík v černém obleku a fialové košili. Mladý byznysmen, manažer, úspěšný synáček s žoviálním úsměvem přišpendleným na obličeji. Chyběl mu černý kufřík. Aroganci si nesl přes rameno v černé tašce a ukusoval k tomu skořicovou koblihu s dírou uprostřed. Read More →