Značím si zde konečně pár svých bezprostředních postřehů k týranému, protože prostřednímu hobitímu dítěti z Jacksonovic dvorku.

Zle omladěný Legolas vypadá jak mimozemšťan, co proběh’ vápnem, ale rozhodl se jako správný elf tvářit, že to je schválně. Holt nějaký ty životní peripetie s Viktoriiným andílkem se mu od dob, kdy bez závazků čekoval rudý úsvit a spolu s Gimlim dělal do rasistických fórů, vepsaly do tváře. Paradoxně nás ale může utěšit fakt, že do “navazující” trilogie ubere mejkapu, takže už nebude tolik připomínat kompars z videoklipu Buchet je spousta.x

Scenáristi si vzali k srdci moje konstatování po předchozím filmu, že Fili a Kili jsou největší sexani, a jednoho z nich nad (Tolkienův) plán málem sejmuli. Naštěstí ale byla po ruce zas nějaká ta elfka, co by se svíjela nad polomrtvým a cpala mu do rány plevel. Bohužel ale nikdo neumí být tak skvěle polomrtvej jako Elijah Froďák blahé paměti.

kiliho-nazor

Jako chápu, že Bilbo má dělat odlehčení v chumlu těch osudových trpaslíků, ale nechápu, proč jeho výstupy musí vypadat jak polopatická okresní pantomima, aby fakt i těm nejtupějším došlo, že je tady ta komická vložka.

Btw, ti trpaslíci se někdy chovají tak idiotsky, že by vedle nich vynikl každý ňouma. Si to představte, že se sto let trmácíte k nějaký hoře, celou cestu vás stopujou skřeti jeden hnusnější než druhý (pro zubaře to musí být obzvlášť podívaná) a všelijaké jiné kreatury, prdel máte plnou třísek z toho, jak jste si kus cesty zpříjemnili plavbou v sudech, vydrápete se nahoru k tajným dveřím do hory a jenom proto, že vám zrovna zapadne slunko, si ani na chvíli nesednete na šutrák, abyste to promysleli, ale rovnou se celkem bez protestů vypravíte na zpáteční pochoďák.

Kdy že se přestaly natáčet filmy? Už ani nemáme šanci prohlídnout si scenérie, kulisy a celý ten fikční svět, protože nás fašistická kamera okamžitě natlačí na nejbližší roh a převalí přes tři prostorové dimenze.

Ještě štěstí, že odněkud někam dycky vyzývavě trčela nějaká ta páka, se kterou se děj mohl pohnout dál.

Ovšem proč mluví všichni obří pavouci jak Glum? To ho sežrali?

Stezka v Temném hvozdu má tytéž vyviklané kachle jako kdekteré československé reálné socialistické sídliště. A taky se vám tam může přihodit kdeco nepěkného.

Toho drozda jsem si představovala trochu víc jako drozda a trochu míň jako stroječek šíleného steampunkera.

Gandalf opět exceluje ve své roli “někde (nejlíp na hodně úzkém mostě přes hodně hlubokou propast) urputně stuj a drž”. Neméně skvostný je pak v navazující roli “hodně špinavě a uvězněně někde tragicky trč (když to neustojíš)”.

Uličky Hůrky vypadaly trošku jak ze starých dobrých ateliérových nedělních pohádek, kterými Česká televize zaplácne všecky nezodpovězené Moravcovy otázky.

A když pominu romantickou rozpravu ve vězení o tom, jaké světlo koho bere víc, všechno to bylo příšerně zdivočelé a zběsilé. Šup sem, šup tam, už se špičkujeme s Meddědem, šup a už jsme v Temném hvozdu, tam se ostentativně a nenápaditě motáme asi tak 10 minut a šup už nás vězní hnusní elfové, kde chvíli postojíme u mříže, abychom měli profilovku z vězení, a šup už se vezeme v Bardově kocábce. V podstatě mám dojem, že to všecko (nasraný drak included) zmákli dřív než Liam Neeson v 96 hodinách.

“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

Málem bych zapomněla a to by nebylo fér. Vrátím-li se ještě tematicky k předchozímu příspěvku, má kromě obětavého Máchovzmuže asi tak druhé nejzásadnější zásluhy na tom, že jsem přežila právě odvalivší se semestr a jeho zkouškové, tento neodolatelný robotí knihovník, jenž je fyzickou reprezentací synergie dvou nejlepších věcí vůbec – knížek a robotů. Aby zapadl do mých učebních plánů, stvořila jsem značně krokatý kauzální řetězec, jenž spočívá v tom, že jestli jednou dojdu až k magistrovi a dostanu titul a snáz najdu dobrou práci, tohleto překrásné monstrum si koupím do bytu, aby mě strašilo, až budu chodit v noci močit.

(A hádejte, jaké knížky budou mít to privilegium trůnit mezi robostehny!)

Není to ale zase tak úplně hloupé, jak se zdá, poněvadž řetězec je obdařen systémem zpětných pák a bočních vývodů. Abych si sama na sebe nevytvářela až tak strašlivý tlak, slíbila jsem si totiž, že když to nedopadne, stluču si tu obludu z prkýnek sama.

A koupila jsem si je všechny, děvky! :cool:

…ve výprodeji…

Akorát ještě nevím přesně, kdo je teda bude číst.

Jo, ono se zdá, že když se zaměříte na vydávání učebnic a povinně chytrých knih, nemůžete prodělat. Blbý je, když ti studenti pak asi nějak serou na četbu nebo co. Nevím.

Zde v rozvalinách mrtvočasu odpočívá první, tady druhá, a teďko teda vymačkáme freš ovocnou třetí várku. Dnes to bude maličko exkurz do Bizárie. Tyhlety tři rozverné komiksy, co si je za moment lehce představíme, jsou všecky tak trochu nebo i hodně úchylné. To záleží. Taky mají společné, že obsahují víc drobných až mikro příběhů. Jo a že ty mikropříběhy jsou… dost úchylné.

Edward Gorey – Octárna a jiné příběhy

Když ráno snídali, ono to k nevíře
topinku snědlo, džem i kus talíře.

Kdyby se Kafka s Vianem a Oscarem Wildem zhulili u Alenky doma v říši divů, vymysleli by asi něco podobného. Akorát Gorey je lepší v tom, že navíc úchvatně zlověstně kreslí. V jeho podání se i obyčejné dveře třesou tak, že za nimi hnedle očekáváte zákeřného úskoka. A taky že jo, dorazí vrazi, kouzla a další pochybní hosté, akorát si vedle vybourají dveře vlastní. Všechno ale má svůj pevný hororový řád a ctí se protokol, jak se ve viktoriánské Anglii sluší, takže i vraždy se tu provádí distingovaně dle abecedy a s invencí, jež prozrazuje až dojemný vrahův zájem. Read More →


Namísto bilancování jsem se rozhodla vytáhnout z útrob tvora Úryvkoida a sem našrotovat deset plus jeden výrok ze schraňovaných pokladů, které jsou více či méně či vůbec ne signifikantní, ale prostě se nachomýtly do mého minulého roku a omočily se v kontextu (a zatuhly tam). Tímto děkuji všem jejich slovutným autorům.

Potíž s luskáním prsty je v tom, že nikdy nevíte, kam to nakonec povede…
Tao Terry

Byl to hostinec a uvnitř si lidé užívali nebo se chovali tak, jak se chovají sedláci, kteří většinu času tráví ve společnosti zelných hlávek a pak si jdou vyhodit z kopýtka.
Terry Doktor lidských duší

“Praha,” řekl jsem a přikývl. “To je prej touhle dobou někde v Československu.”
“No vlastně v České republice. Filip to zdůrazňoval. Slovensko šlo do háje a není ani zpola tak hezký. Objednal hotel někde v centru.”
Hugh Zabiják

“Podívejte se na Munchovu linku…kdyby byla jen o něco veselejší, bylo by to tak veselé jako Josef Čapek.”
DJ Novotný

Read More →

Byli jsme na křtu knihy. Dostala jsem tuhletu bichlici, Luděk Sobota a jeho ženština ztropili trošičku scénu, pak se ale miliskovali s opoceným Jančíkem, jehož břuch mimochodem z profilu vypadá jak torpédo pod košilí, a potom jsme jedli srdíčkové zákusky, co chutnaly jak růžová.

A následující povídku věnuju tomu pánovi, co nemoh’ přijít (né že by zas o tolik přišel). :razz:

Téma: Neznámý příběh ze života velikána

Muriel a smrt ve středu

Ve středu svého domácího bludiště, v barokním křesle uprostřed obýváku svěšeného pod tíhou jeho obrazů, posedával šedivý umělec, kterému všichni říkali Kájo, a ukusoval keksy. Tentokrát nebyl nablízku žádný epigon ani nikdo jiný, kdo by na něj zbožně zíral, a tak se Kája soustředil na své nemravné myšlenky, které mu táhly hlavou jako stádo stěhovavých sarančat. Umělec neklidně pohnul kolenem, jež poslušně zapraskalo. Ve vzduchu bylo cosi, co dávalo tušit brzkou onanii. Read More →