A za hodinu si ty Nory dáme znova! 😉
Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…
Vytrhli mi zub. 😕
Nějak se mi teď nedaří vkládat příspěvky v době, kdy jsou právě čerstvé. ZKinterovat jsme se byli už na apríla. I kojenec v kočárku se řehtal, když projížděl kolem vystaveného obrněného modelu svého vozu. (Já jsem zahořela hlavně pro veškeré podezřelé slizké skulptury, zpod nichž cosi utěšeně vytékalo.) A od té doby jsme stihli ještě jednu výstavu, tentokrát známé autorské autodvojice – odtamtud ale fotky nemám, neboť tvůrčí koncepcí dotyčných umělců – na rozdíl od geniálního Kintery, kterého si ani Babčáková nebála dát na zahradu – je randomizovaný škrt tužkou, z něhož uchází “aura vyvolených”. Takže raděj zpět ke kinterovštině.
Ultimátní hláška s potenciálem terminovat jakoukoli konverzaci se zrodila spontánně v posledním podchodu Hradu, když nějaký komunikativní mladík opodál vzdal své pokusy za chodu pochodu promlouvat se sveřepou hradní stráží, jež se stůj co stůj tvářila, jako že si nikdy nestahuje nic. Demonstrant Mácha stahování odmítl rovněž, nicméně jeho odpor byl jaksi existenciálnější, protože vycházel hlavně z toho, že si myslel, že se tady jedná o kalhoty, s čímž by jindy asi neměl problém, jenže ona byla tentokrát vážně zima.
Ačkoli když se ještě před pochodem podupávalo v klárovském holomrazu, svírala nás obruč ledového pekla o poznání mocněji. Až tak, že jsme v půlce odkřupali prolít si trakt horkou čokoládou, jež se posléze ukázala být nejdražší horkou čokoládou na světě, takže si zase budeme muset levně stáhnout pár filmů, abychom se šťastně navrátili do finanční rovnováhy. 😉
Existenciální výkřik prý.
(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)
Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.
Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu. Read More →