Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. 😕

Nějak se mi teď nedaří vkládat příspěvky v době, kdy jsou právě čerstvé. ZKinterovat jsme se byli už na apríla. I kojenec v kočárku se řehtal, když projížděl kolem vystaveného obrněného modelu svého vozu. (Já jsem zahořela hlavně pro veškeré podezřelé slizké skulptury, zpod nichž cosi utěšeně vytékalo.) A od té doby jsme stihli ještě jednu výstavu, tentokrát známé autorské autodvojice – odtamtud ale fotky nemám, neboť tvůrčí koncepcí dotyčných umělců – na rozdíl od geniálního Kintery, kterého si ani Babčáková nebála dát na zahradu – je randomizovaný škrt tužkou, z něhož uchází “aura vyvolených”. Takže raděj zpět ke kinterovštině.

Read More →

Existenciální výkřik prý.

(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)

Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.

Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu. Read More →