citycloud

Máme pokoj s postelí, jejíž čelo se tváří jako dřevo z lodních beden, takže mi nad hlavou temně svítí nápis Ypres 1857, na záchodě je štětka ve tvaru samopalu a toaletní papír nám vytrvale zarovnávají do ozdobné špičky. My tři, eM_koň, já a rudý flek č. 13. V Hamburku.

Celý den střídavě prší a svítí slunce, podle toho, co před sebou vichr zrovna přižene nad město a roztrhá nad bludištěm ulic a kanálů. Nejlepší jsou ty chvilky, kdy se spustí liják a ulice vyčistí od kapitulujících turistů, kteří před valící se vodou zabouchnou dveře kaváren a pekáren, s úlevou, jako by šlo o dveře do záchranné ponorky, a za sebou na chodnících nechávají ležet umírající deštníky s mnohačetnými zlomeninami. Celý den na zemi nacházíme jejich mrtvolky.

Tak nádherné město. V každé ulici, kterou vidím, bych chtěla bydlet. Dokonce i válející se pytle s odpadky jsou tu tak krásné, protože mají fialkovou barvu.

Read More →

Existenciální výkřik prý.

(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)

Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.

Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu. Read More →