pul-roku

V létě jsem měla šestiměsíční výročí. S diagnózou. Bylo to přesně půl roku od toho pondělního lednového dopoledne, kdy mě sotva přivezli zpátky na pokoj z další rezonance, kam mě vytáhli hned po ranní infuzi, takže jsem strašně potřebovala na záchod, a místo toho jsem musela z doktora vykukujícího zpoza štítu svařeného z profesionálního odstupu, který pořád mumlal nějakou naučenou dadaistickou báseň, co by se mohla jmenovat třeba O ložiscích a zánětech, dolovat, jak se teda to, co mi je, vlastně jmenuje. (Když jsem si později už doma v chytré příručce četla, jak se má správně citlivě diagnóza sdělovat, zvažovala jsem, že mu kopii téhle kapitoly nechám v nějaké schránce na podněty). :) Asi kromě dadaismu prostě vyznával i naturalismus.

A já jsem to beztak i bez jeho recitace jaksi tušila. (Mojí intuici v tomhle například docela dost pomohlo, že mi po celý ten ospalý víkend, během nějž jsem napjatě čekala na druhou návštěvu tunelu, který během těch dvou dní spal jak unavený Blaník, do něhož celý týden strkali různé pochroumané a zanícené rytíře ve více či méně promáčklém brnění, dávali preventivně stejné léky jako slečně na vedlejší posteli, která už si byla diagnózou jistá.) :)

Pořád to ale šlo. Všichni nepřítomně opakovali meditační mantry o tom, jak jsem mladá, jak se to zjistilo brzo (ačkoli paradoxně mi nikdo nedokázal říct, jak dlouho už to ve mně spokojeně kvasí), jak jsou léky zázračné a samozřejmě jak rychle se dnešní medicína vyvíjí. eM_koňovi doktor mimo pokoj nastínil, že časem budu žít v podstatě normální život, ale že se má připravit na to, že mě při tom bude všechno bolet. No. Z jeho prognózy mám splněnou půlku, už teď mě všechno bolí, takže mám pocit, že postupuju správným směrem. :D Pořád mi ale ještě nepřijde moc normální každý druhý den tahat z lednice místo džemu novou jehlu, týdně absolvovat i šest návštěv u doktorů (můj dosavadní rekord!) a každou neděli plnit vyprázdněný týdenní “adventní” kalendář odměřenými hromádkami všelijakých drog. I když je rozhodně osvěžující, že je to nepochybně první adventní kalendář, který ve mně nevzbuzuje nutkání vyjíst jej předčasně. :)

Že si začnu sama píchat, jsem si dlouho nedokázala ani představit, když ale došlo na první injekci, začala jsem úplně automaticky. Asi se ve mně znova sepnul jinak dosti autodestruktivní mód “vzorňák, který nemůže nikoho a nejmíň sebe zklamat” a k injekcím jsem přistoupila jako k plnění dalšího z milionu úkolů, které je třeba precizně vypracovat, protože jinak nemá smysl tady vůbec být. Je ale svým morbidním způsobem fajn, že tenhleten úkol na rozdíl od mnoha jiných a pro život absolutně nepodstatných takový skutečně je. Stejně však zatím nejsem úplně přesvědčená, že se pro mě z injekcí v dohledné době stane stejně běžná věc, jako je třeba čištění zubů (což byla další z mnoha ležérních předpovědí od odborníků, kteří si nepíchaj’).

Nejhorší za všechny ty měsíce ale nebyl nástup jehel, nýbrž série květnových kapaček, skrz které do mě ambulantně každé ráno pouštěli roztok s bandou zabijáků, co se měli vypořádat s další aktivitou nemoci. Bylo to jako chodit si každé ráno lehnout na hodinu do rakve a pak zpátky venku na světle nevědět, co vlastně dál naživu dělat. Kromě zánětu kdesi v hlubinách uvnitř mě to totiž zabíjelo i chuť žít a zároveň to nutilo srdce, aby tenhle potápějící se koráb co nejdřív opustilo a probušilo se hrudníkem z těla ven.

Navíc jsem v tom týdnu v kině viděla film Circle, jehož úroveň mi na náladě taky zrovna nepřidala. :D

Nicméně. Snažím se. Na tabulku nad stolem si píšu povzbuzující hlášky, na terapii svoje orgány koupu v imaginárních barvách, ve vaně si hraju na přečerpávací elektrárnu, piju stress killer a na jedné ze sérií rehabilitace jsem do sebe nechávala píchat akupunkturní jehličky. Hlavně ovšem proto, abych chvíli mohla ležet s hlavou v díře a tvářit se, že svět nade mnou vůbec neexistuje.

Ještě minulý rok mě na trénincích nevím proč hrozně trápilo, že nedokážu udělat provaz. Teď mě to teda trápí taky :D , ale kromě toho se přede mě postavily některé poněkud akutnější životní výzvy – třeba jak v každé tramvaji urvat volné místo a udržet si ho navzdory všem pohoršeným pohledům lidí, kteří na mě zahlížejí zle jako vegani, jimž jsem zrovna snědla poslední avokádo. Vlastně by mě ale mělo těšit, že v jejich očích vypadám jako zdravá holka, na níž je nezdravá jenom její míra bezohlednosti vůči okolí. :) A tak místo ladění tanečních figur v sále si teď spíš takhle trénuju nervy v tramvaji. Ani fyzičku však nezanedbávám – každou chvíli se s kdejakým staříkem skoro peru o to, kdo půjde po schodech na straně u zábradlí. :D

Taky jsem si začala vést deník vděčnosti, abych se krmila “radostmi všedního dne”TM, když už nemůžu pít. Vděčnost mi došla asi po třech dnech, ale stihla jsem si například poznamenat, jak jsem vděčná za to, že někdy musím jít tak pomalu, až začnu mít psychedelický pocit, že se vlastně nehýbu a že to činžáky kolem mě se daly do pohybu, nebo za to, jak jsem eM_koně poslala vyzvednout moji objednávku do prodejny Správná podprsenka a on tam vyděsil všechny přítomné dívky a ženy, které byly už tak dost nervozní z toho, že doteď nosily špatnou velikost. :))

Svým způsobem vděčná můžu být taky za to, jak nemoc rozšířila moje znalosti etymologie. Nepochybuju, že frázi popisující, jak cosi praská ve švech, určitě vymyslel někdo na kortikoidech. Po tom, kolik dávek a extra dávek do mě za půl roku napumpovali, vypadá moje tělo úplně stejně jako to vyprahlé zjizvené pole na ilustrační fotce u každého výhružného článku o tom, jaké nám hrozí sucho. Ale snažím se opakovat si tu chytrou myšlenku, že nemá smysl dorazit do hrobu v krásném a dokonale zachovalém těle, ale radši v těle úplně zničeném, které bude pěkně odrážet, jak jsme si celou tu jízdu užili. Podle téhle ideje budu moct já, když se tak podívám na svoje jizvy, klidně v domově důchodců tvrdit, že jsem porodila osmerčata, a každý mi to bude věřit.

Post Navigation