Urgentní příjem v Motole, kde za popojíždějícími garážovými vraty do vesmírných lodí nemají jenom hučící tunely a průlezky pro lidské křečky, ale taky tobogán, co vás vyplivne až na lůžkovém oddělení. Jeli jsme tu zprávu říct do práce a pak jsem posledních pár hodin pracovala, než jsem si s novou sportovní taškou s ironickým nápisem Take Action poprvé sedla na nemocniční postel a připadala si při tom trochu hloupě, vždyť bylo 11 dopoledne.

Náramek na ruku, výška, váha, tohle vám seberu, tohle vám nakapu, vy máte kostičky, punkce, punkce, to jsem vás trápila, rezonance, rezonance a za komunistů měli mladí jistoty, ale nebojte, budete to mít čistý. Ale nemám. První kanyla, první infuze, první tác s nemocničním jídlem, první noc v pokoji, v němž do tmy nad postelemi září matné svatozáře jako automaty nad ránem v opuštěném kasínu. První zlá sestra. První modřina. Jukebox na dávení na chodbě. Kroutící se žíly, které se překotně soukaly do děr, když se kolem mihla sestra s plivátkem. První návštěva. A pak spousta dalších. Moje nejlepší tanečnice, které mi přinesly navoněnou týmovou mikinu, se kterou jsem spala místo polštáře, a chodily mě krmit podle vlastního dotazníku. Půlnoční erupce na slunci a do tří hotový rozpad Pangey. Noční cvičení. Patou už trefím koleno i poslepu. Taky první bezmoc.

Já jsem věděl, že když už si sem ty půjdeš lehnout, nebude to jen tak pro nic za nic a budeš mít nějakou pořádnou nemoc.

Rozhodla jsem se to všechno brát jako zážitek, který mi zatím chyběl, a tak jsem na sebe těch 12 dní jako trpělivý scénárista s kroužkovým blokem na lovu inspirace vydržela koukat jako na jednu ze svých tragikomických postaviček a studovat její autentické projevy. A ty byly rozhodně napínavé, protože první týden jsem se prakticky nemohla pořádně zvednout z postele. Druhý taky moc ne, ale začala jsem se snažit to překonat a vypadala přitom jako nejubožejší kompars v dutinách nemocnice. 🙂 Tak ubohý, až si mě zřízenec ve foyer spletl s bezdomovcem a vyháněl mě pryč. 😀 😀 😀

Teda… problematická punkce, teď problematická kanyla…
No řekněte to, jsem problematická.

Ale občas bylo trochu náročnější si tenhle táborový pohled na věc udržet. Třeba když mi slíbili, že mě pustí, a rozmysleli si to. Nebo když se vůbec nic nelepšilo. Nebo když se u mě v pokoji zabydlela spolubydlící, která se okamžitě chopila ovládače a probudila do té doby černou televizi, jejíž zvuky mě přiváděly k šílenství, protože jsem úplně hmatatelně cítila, jak mi natavují a odplavují kusy mozku. Zbržďovala jsem je sluchátky, ale stejně mě depresivní papundeklový marast Ordinace v Ulici poznamenal. Nova podle mě může tak za 70 % debilní nálady populace a měla by připlácet pojišťovnám na léčbu.

Můžu dostat něco na bušení srdce? Strašně mi buší srdce…
A jste z toho vystresovaná?
To bych řekla, že jsem z toho vystresovaná!

Celých 12 dní jsem hájila prostřední koráb v open space království pokoje číslo 5, jako jediný pevný bod v okolo zuřící bouři, v níž o sebe třískaly ocelové šprušle a rozkymácené vozíky a na boky mojí lodě dotíraly vlny kroků ve zdravotnických pantoflích. Občas některý z poryvů přivál nové trosečníky. Trofej za nejzábavnější spolubydlící bych ráda udělila dámě, která si přišla nadšeně lehnout k nám do pokoje s tím, že má možná boreliózu, radostně čekala na oběd a do telefonu hlásila, že už to zjišťovala a že s boreliózou bude moct do lázní. 😀 Bohužel s námi pobyla jen pár hodin a oběd nakonec nedostala, protože neměla ani boreliózu, pročež dost zle zahlížela na můj podnos, ze kterého jsem zrovna zvládla polknout jenom list salátu. Aspoň si teda na cestu domů ještě vyžádala antibiotika “ale prosím vás, nějaká citlivá na žaludek”. Druhou cenu získává dáma, která vzdychala a ježišikristovala, že už 9 dní v kuse nespala, načež prochrápala celou noc tak, že se musely strachy z neviditelné armády rozjetých pil otřásat i stromy na Šumavě.

Chcete to do modřiny, nebo do zápěstí? Bolet to bude stejně.

Dali mi sedm géček a dál neměli co, a tak mě nakonec pustili, ale nechtělo se jim, takže to trochu připomínalo útěk z vězení. Hodně jsem tomu dojmu navíc pomohla tím, že jsem nemocnici zvládla opustit jenom v horizontální poloze na zadní sedačce auta.

A tak jsem teď tady. Po měsíci hrůzy a pár dnech v nemocnici. Mám diagnózu a spoustu tulipánů. Ale v kuchyni nám stejně chybí vidličky, takže i když se mi ten byt zdál po takové době nejdřív úplně cizí, jsem si jistá, že jsem opravdu doma. 🙂

Chtěla jsem vidět, jestli se usmívám na fotkách z magnetické rezonance, ale neukázali mi je, asi protože nechtěli scénu. Stejně mě ale propustili s podrobnou zprávou, v níž se to ložisky jenom hemží a která je pro moji představivost mnohem podnětnější. Dost to totiž připomíná záznam z deníku nějaké arktické expedice v nehostinné ledové krajině, kterou začíná systematicky vyvražďovat neznámá bakterie. “Tady vpravo nahoře je ložisko,… jo a tady dole, kousek dál, koukej, hele, taky jedno. A viděls to v té vedlejší jeskyni? To je fakt blbý. Všichni tady umřeme.” Takže bez fotek si teď svůj mozek představuju jako něco mezi vraždícím Islandem a plesnivým vlašským ořechem. 😀

Tahle nemoc prý lidem umí měnit život k lepšímu. Víte co, že si přeskládají žebříčky hodnot, protože do té doby v nich měli binec, a začnou třeba vyřezávat fajfky ze dřeva. Mám jisté pochyby o tom, jestli tenhle vliv bude mít i na mě. Abych ale nebyla jenom negativní, rozhodla jsem se teda, že se zkusím přenést přes svoje celoživotní trauma z tlustých lýtek, protože se začíná ukazovat, že na ně asi neumřu, 😀 a objednala jsem si nikoli černé, ale ŠEDÉ legíny.