Nemohla jsem tam ovšem v osudové póze stát moc dlouho, poněvadž doktorka mě navedla, abych se radši sjela dřív, než ze mě vyprchá anestezie, a podle toho, že i skrze tři injekce to už teď bolelo tak, že se mi truchlící pozůstalé zuby draly ven z pusy dobrovolně a chtěly z toho mostu skákat, jsem usoudila, že mi nezbývá moc času. Takže jsem se rozhodla nečekat na soukromí domova, nýbrž zakoupit drogu rovnou na místě od dealera a rovnou na ulici si ji taky šlehnout a hned mi na chvíli bylo líp, protože jsem si připadala úplně jak feťáckej rebel z filmu o krutým životním odcizení, co si vezme svoji dávku přímo na hlavní třídě uprostřed prchajícího davu rozmazaných prázdných hlav, které ho při tom budou lhostejně obtékat. :mrgreen:

Zalezla jsem teda do první lékárny na Národní, kde jsem názorně ukázala na svou oteklou tvář a vyjádřila tak přání zakoupit ten nejsilnější dryák, co tu mají. Zprvu poněkud znuděná lékárnice jako by mojí bolestí ožila a sáhla do tajné přihrádky. Podala mi krabičku pilulek, rozhlédla se pokradmu na obě strany liduprosté lékárny a šeptla: “Vemte si rovnou dvě a zapijte to kafem.” Zřejmě sice čekala trochu vděčnější reakci, než jakou jí poskytl můj zaražený výraz, nicméně protože brala svoji práci jako povolání, dodala velkomyslně: “No anebo kolou.” Obě jsme měly štěstí – ze dvou druhů pití se trefila hned do dvou z těch, které neumím pít. :smile:

No nicméně jsem se po bulváru jako v snách ploužila dál, vrhla zmámený pohled na obří rypadlo a páčidlo v jednom, které tam provádí nevím co, ale kvůli kterému mi muž už dvakrát volal, když šel okolo, s tím, že je hrozně roztomilé, vpadla do suterénu Máje, začala nesystémově bloumat mezi hromadami jídla a občas strčila vařící hlavu do lednice k chlazeným pstruhům. Nakonec jsem se ale přece jen nějak domotala k pokladně a opustila místo s kýženými tekutinami. Nedošlo mi při tom ovšem, že typ jako já bude jenom těžko zapíjet prášky ledovou kávou sosanou brčkem, takže tuhle nedůstojnou bitvu nakonec vyhrála kola.

Nesjela jsem se pak sice přímo v davu, ale jenom před hlídačem u východu, recept paní lékárnice však každopádně působil úplně zázračně – obzvlášť na nonkofeiňáka. Zub se vzbudil až za dva dny, respektive označující zubu zjistilo teprve až za dva dny, že jeho označované nesedí pěkně spořádaně v dásni, ale že nejspíš visí někde v ordinaci ve vitrínce nebo se komíhá na zubařčině válečném náhrdelníku, a to už mu bylo trochu trapné, aby začalo protestovat víc, než bylo nezbytně nutné aspoň pro jakousi formu.

Post Navigation