Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. 😉 (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. 😀

Co hlavně.

Nejlepší kostel na světě. Jednoznačně nás k němu dovedl osud, protože těsně před tím, než jsme vešli, jsme si řekli: “Tady na náměstí je vedro a moc lidí, hele, nějakej kostel, jdeme tam.” Je to protestantský Heiliggeistkirche na Marktplatzu a uvnitř je hrobka falckého kurfiřta Ruprechta III. a jeho manželky, na níž oba s lehkým úsměvem ve tváři vytesané z kamene leží a u jejich nohou jsou rozvalení dva spokojení psi. Možná to s tím vůbec nesouvisí, nicméně… do tohohle kostela mají i všichni ŽIVÍ psi povolen vstup! Bylo to úplně poprvé, co jsme na takový kostel narazili, takže náš pes byl nadšen a v pokladničce na dary kostelu nechal v podepsané obálce celé své kapesné. A i když už to vypadá, že lepší to být nemůže, ten kostel byl navíc vyzdobený všelijak avantgardními uměleckými díly dětí z nejrůznějších místních škol. Mně se líbila třeba série strašidýlek, která vykukovala zpoza sloupů hlavní chrámové lodi, eM_koně hodně zaujal obraz zachycující pohled shora na pláž, molo a moře, protože vlny autor vyrobil ze zmačkané potravinové folie a k té má eM_koň vřelý vztah a taky by z ní leccos dovedl vymáčknout. 🙂

Lanová dráha na Königstuhl nad Heidelbergem, jejíž první moderní část jezdí k ruinám hradu a druhá historická až nahoru na kopec a která je ochotná vozit i kočáry – bez ohledu na to, je-li v korbičce dítě nebo pes. 😉

Stánek s občerstvením u horní stanice lanovky. K nejlepšímu německému wurstu, u nějž leželo i cosi jako zeleninová příloha (!), nám kluk z kuchyně jen tak přinesl ještě jablečný koláč, protože “no place in the kitchen”.

Déšť, který nás při prohlídce areálu hradu všechny vyhnal od venkovních stolečků dovnitř do bistra a donutil sledovat zápas Francie versus Uruguay.

Výhled z hradních zahrad na město a náš výhled z desátého patra hotelu Leonardo kousek od Bismarckplatz.

Dneska už opuštěné a zarůstající Heidelberg Thingstätte na kopci Heiligenberg, který kouká na Königstuhl z druhého břehu řeky. Divadlo pro 8 tisíc sedících, 15 tisíc stojících a celkem 23 tisíc zfanatizovaných Němců, které kdysi slavnostně otvíral sám Goebbels.

A ta druhá šeltie, která nás štěkotem vítala u vyhlídky na město vedle zbytků Stephankloster.