domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Protože eMkoň byl rychlejší a netrvalo mu tak dlouho jako mně a psovi posbírat rozlámané kosti po jedenáctihodinové cestě z Göteborgu, vyrazil nejdřív s paní Britt sám, aby mu všechno v chatě ukázala a vysvětlila. Vrátili se s čelovkami a taky s takovou tou obří baterkou, co připomíná spíš reflektor. Paní Britt si pod otevřeným kufrem od svého auta očistila zablácené boty, vesele se s námi rozloučila povzbuzením, že poprvé je ta cesta vždycky nejhorší, a s ulehčením, že už ji dneska nebude muset ani jednou absolvovat, zmizela za zatáčkou. Samozřejmě, měla pravdu a bylo to nejhorší. Jak jsem si ověřila, časem se naučíte mít dokonce i rádi některé z té dlouhé řady hádanek, které musíte při každé cestě k chatě stejně jako při cestě pro kámen mudrců bradavickým sklepením řešit, i když si na konci chcete jenom dát ten blbý čaj a dojít se vyčůrat a vůbec ne kecat s Voldemortem v turbanu. Ustavičně jsou před vás kladeny různé složité kombinatorické problémy, jež jsou ale vlastně jen variacemi na jednu kruciální otázku, a totiž na které – ne suché, nýbrž nejmíň podmáčené – místo teď zrovna stoupnout a vyhnout se tak všem těm hlubokým kalužím, valícím se potůčkům, ložiskům bahna, kluzkým skalám a kořenům a záludným prknům z rozbitých chodníčků, kterými kdysi kdosi pár nejhorších míst chtěl vylepšit. Začnete je mít rádi, protože už trochu víte, jak na ně, i když každý déšť rozhodí karty a proudy valící se vody trochu jinak, aby to pořád byla zábava i pro něj. :) Když tudy ale jdete poprvé – po tmě, za deště a s nákladem věcí, nic nevidíte a nevíte, kdy to skončí, je vám nakonec už celkem jedno i to, jak bude vypadat místo, do kterého míříte, hlavně když tam brzo budete.

Ale ona byla prostě skvělá. Kdyby doteď neexistoval pojem hygge a celý ten hype kolem něj, tahle chata by vás donutila jej za první večer vymyslet. Navzdory větru a dešti se statečně krčila na skále nad fjordem a vítala své nové obyvatele ozdobená světýlky, svíčkami, dekami a polštářky s námořními motivy. V jednom rohu visel dřevěný racek, za televizí stála miniatura majáku a maják byl nakreslený taky uprostřed nástěnných hodin, takže to celých čtrnáct dní vypadalo, že je pořád přesně šest hodin, jakkoli se malá i velká ručička vytrvale snažily s tím něco udělat. Na všech parapetech, poličkách a stolcích plavaly drátěné, dřevěné i keramické rybičky a lodičky ozdobené mušličkami a kamínky… A na stole stálo aloe. Všechno bych to samozřejmě vyházela, ale tady to bylo dokonalé. Pořád jsme ale byli v Norsku a ne v Dánsku, takže mezi deskovkami jsme pochopitelně našli i hru, ve které se má maximálně 6 hráčů navzájem povraždit, a součástí hry byly roztomilé malé plastové sekyrky. ;)

Nebyla tam pitná voda, internet jsme mohli zkoušet chytat leda tak na elektrický odpuzovač much, který měl vzdáleně podobnou ikonu jako wifi, všude to bylo trochu daleko, z kanálu ve sprše každou chvíli vzdychalo moře z druhého konce trubky, což znělo tak přesvědčivě, že jsem si byla úplně jistá, že tam uvízlo zvíře nebo soused stalker, a o záchodu, který naprosto nebyl připraven na norské povětrnostní podmínky, se ještě asi budu muset zmínit. Třeba ale na metry čtvereční to s naším bytem na Žižkově nebylo zase tak daleko od plichty a kuchyň měla chata určitě lepší. Ale hlavně – z každého okna bylo vidět Norsko.

Budeme si povídat, kam až jsme odtamtud dohlédli. ;)

Post Navigation