ze-spitze-zugspitze

Aneb Když v Německu dost dlouho ladím stanice, dřív nebo později se na některém kanále ten Hitler objeví. :D

Když vlak s odfrknutím dosupěl nahoru, rozevřela se před námi nádherná, ale děsivá bílá země plná lidí s kopyty. Neustávající dunění přezkáčů se rozléhalo i na záchodě. Začal první víkend sezóny, během níž je prý beztrestné chopit se klacků. :)

Další lanovkou na úplnou spitzi, kam jsme si dovezli jistý popel z duše jisté osoby k jistému obřadnému rozprášení. Celkem se zmítal, ale nakonec se jak pavučina roztrhal o rakouské vrcholky. Potom polívka a sledování malých červů ve sněhu. :oops:

Večerní procházka opuštěným městem, jehož skomírající tep se snažil ještě víc přiškrtit rozčarovaný smajlík na světelné tabuli. Snažili jsme se ho potěšit, opakovaně zkoušeli jet pod deset, ale tehdy mlčel. Teprve když jsme poskočili nad 10 kilometrů, s upokojením se zase zamračil. Některým lidem se holt nezavděčíš. :) A do tmy pod skokanskými můstky prýštily sněhové fontány.

Ráno okruh k jezeru oblepenému sněhem zasypanými stánky s vybledlým pivem a zmrzlinou a na všechny pohledy dokreslit vločky.

A domů.

Read More →

Přežil navzdory snaze rodičů.

Kdykoli jsem se o víkendu podívala z okna, míhaly se mi před očima vlající snopy marihuanových listů. Působily celkem působivou zhulenost.

“To je hnusný, takhle hnusný to ani ve skutečnosti není…”
“…jo, takhle přesně to vypadá, když dva dny nespím a pak vyjdu na ulici.”
(Diskuze nad Slavíčkovými obrazy)

Legenda o vášni: “Pittovi jako normálně nefandím, ale teď je v tom Brad fakt nevinně.”

Někdy v minulém týdnu se mi asi ztratil ze života jeden tvarotvorný prefix. Možná že to není osudové, ale nějakou dobu to člověka nutí přikládat hluboké symbolické významy i rozježděnému holubovi u chodníku.

“Zatím jsi jezdil na malých červech, pěstovaných pro semeno a Vodu života,” upozorňoval Stilgar. Ale ty si při zkoušce přivoláš divokého tvůrce, veterána pouště. K takovému musíš mít pořádnou úctu.”
Hluboké bubnování tlouku se nyní mísilo se sykotem přibližujícího se červa. Paul dýchal zhluboka a minerální hořkost písku cítil i přes filtry. Divoký tvůrce, veterán pouště, mířil jako přízrak téměř přímo na něho. Jeho vyklenuté přední články vrhaly pískovou vlnu, která by se mu převalila přes kolena.
Tak pojď, ty nádherná nestvůro, vyzýval ho v duchu. Pojď! Slyšíš, že tě volám? Tak pojď! Tak pojď!
Písková vlna ho nadnesla. Přehnal se přes něho závoj povrchového prachu. Obnovil rovnováhu, jeho svět ovládla proplouvající zakřivená stěna, zahalená do písku, útes z článků, v němž byly zřetelně vyznačeny kruhové linie.
Paul pozvedl háky, zaměřil je a přitlačil. Ucítil, jak se zaklesly a jak zatáhly. Vyskočil a opřel se nohama o tu zeď a rukama o zaklesnuté háky. Toto byl kritický moment celé zkoušky: kdyby nezasadil háky přesně do předního okraje kruhového článku, kde se článek rozevíral, červ by se s ním otočil k písku a rozdrtil by ho.
Červ zvolnil. Klouzavě přeplul přes tlouk a umlčel jej. Pomalu se začal otáčet – nahoru a nahoru -, aby posunul ty obtěžující háky co nejvýš, co nejdále od písku, který ohrožoval měkké blány uvnitř kruhového článku.
Paul zjistil, že jede na červu a že přitom stojí zpříma až úplně nahoře. Zaplavila ho jásavá radost, připadal si jako imperátor přehlížející svůj svět.

(Frank Herbert – Duna)