svetylkaaa

Na Míráku jsme si dali palačinku a bezlepkovou klobásu a šli jsme hledat strom. Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili. Překvapivě nezbývalo moc variant. Už to vypadalo beznadějně, když jsme půl metru od Olšanských hřbitovů narazili na stánek, který prodával tak trochu rozpolcené vánoční dekorace na hroby. Rozpolcené proto, že na rozdíl od běžných hřbitovních dekorací byly tyhle o něco veselejší a barevnější, ale přece jenom ne o moc, pořád byly totiž pro mrtvé. A mezi těmito poklady jsme našli náš letošní vánoční stromeček. Byla to vlastně taková malá homole posvazovaná z chvojí, které dole přesahovalo a vytvářelo kolem ní i cosi jako sukýnku – asi aby byla stabilnější a ze štědrovečerního hrobu ji neodfoukl vítr.

Náš stromek na hrob, jak jsem mu ale nesměla říkat před eMkoněm ;), jsem asi za tři minuty nazdobila, eMkoň, který byl opakovaně obviňován z toho, že dostatečně nebuduje atmosféru, nakonec skoro celou knihovnu oblepil izolepou, aby na ní udržel řetěz se světýlky, a dvacátého třetího večer jsme se spontánně rozhodli, že přišel Ježíšek. Naše dítě má čtyři nohy a nadílku v misce očekává naprosto samozřejmě každý den po celý rok, takže tím nikdo neutrpěl. Navíc jsem to měla pod stromečkem jednoduché, protože jsem všechny své dárky měla nezabalené a prakticky pohromadě v jedné papírové tašce od Rohlíku, jelikož eMkoň na rozdíl ode mě neměl dvacátého prvního dovolenou na balení. #zerowastetipprovas :D

A na Štědrý den už byl pokoj a klid. Místo vánočky jsme snídali závin, odpoledne jsme zavezli nadílku do útulku a jeli hledat sníh, což v praxi vypadalo tak, že jsme se se psem v kočáře ztratili v bahně v lese, protože na křižovatce “už si vzpomínám, určitě jsme šli tady zezdola”, a k večeři jsem obalila hromadu brokolicových hlav. Vypadá to na spoustu nových rodinných tradic. :)

ze-spitze-zugspitze

Aneb Když v Německu dost dlouho ladím stanice, dřív nebo později se na některém kanále ten Hitler objeví. :D

Když vlak s odfrknutím dosupěl nahoru, rozevřela se před námi nádherná, ale děsivá bílá země plná lidí s kopyty. Neustávající dunění přezkáčů se rozléhalo i na záchodě. Začal první víkend sezóny, během níž je prý beztrestné chopit se klacků. :)

Další lanovkou na úplnou spitzi, kam jsme si dovezli jistý popel z duše jisté osoby k jistému obřadnému rozprášení. Celkem se zmítal, ale nakonec se jak pavučina roztrhal o rakouské vrcholky. Potom polívka a sledování malých červů ve sněhu. :oops:

Večerní procházka opuštěným městem, jehož skomírající tep se snažil ještě víc přiškrtit rozčarovaný smajlík na světelné tabuli. Snažili jsme se ho potěšit, opakovaně zkoušeli jet pod deset, ale tehdy mlčel. Teprve když jsme poskočili nad 10 kilometrů, s upokojením se zase zamračil. Některým lidem se holt nezavděčíš. :) A do tmy pod skokanskými můstky prýštily sněhové fontány.

Ráno okruh k jezeru oblepenému sněhem zasypanými stánky s vybledlým pivem a zmrzlinou a na všechny pohledy dokreslit vločky.

A domů.

Read More →

arena

6. 12. 2015. V neděli večer, zatímco fešáci s bambitkami zalehávali naposled v dalekém Östersundu, jsem po zhruba sté hodině předvánočního přesčasu zaklapla notebook a těsně před zhroucením nadhodila: „Co kdybychom příští víkend taky jeli do toho Hochfilzenu?“ Do pár minut už jsme natáčeli hlavy nad plánkem, abychom simulovali zorný úhel z Tribüne A a zabírali postele v jednom z těch příšerně nevkusných alpských penzionů. :)

Byla to ta štace, kde jak ozbrojená kometa prorazila Lusy Šarvatóva, i když její závod jsme neviděli, protože jsme ještě tvrdli v Praze. A taky to byly ještě bezstarostné časy prvního závodního trimestru, kdy měla Súkalova z křišťálového glóbu jistý sotva první poledník.

Read More →

Poslední listopad a můj první letošní sníh, který se oba dravci pokoušeli komplet sežrat. (Když zrovna nechtěl sníst jeden druhého).

pes1

snih

pes2

(A hlavně ten druhý prvního).

Po dvou letech znovu na svaté hoře. Muž poutník ale dělal vylomeniny, odkopával pokrytce ze sněhu, tvářil se, že se úpěnlivě modlí, a tomu stroječku, který vyplazuje jízdenky v autobusu, poděkoval se sepjatými dlaněmi.

Nejrozeklanější rok. Všechno rozložil a pak zase trochu složil, ale ještě teď občas nacházím vypadlé součástky.

V tom letošním se chci ovšem každopádně zlepšit v piruetách.

Den devátý - fredag, 9. 9.

Noc…

…jsme přežili.

V rámci spontánních oslav díkůvzdání, že se zombiové v noci nepročůrali dovnitř, jsme spolu s Morrisonem chvíli hráli na flašky, načež jsme se spakovali a obkroužili vítězné půlkolečko (to proto, že cesta, podél které se mezitím spokojeně vyvalily ovce, vedla jen po jedné straně jezera). Světa okolo se zmocnilo nejchladnější ze všech našich rán, protože/přestože auto tvrdilo, že je venku sedm stupňů – nahoře na skalách na protějším srázu leželo cosi, co bylo skoro jistě led a sníh.

Read More →

Ráno olezlé zmraženou krajkou STOP Jeník Mráz masér STOP Zapadaný Mafiánov křehké panoráma STOP Kopec v závěji STOP All inclusive resort STOP Prkno STOP Rozprknění STOP Prknění STOP Vyprknění STOP Ruka pryč STOP Ikstrým frýraid všecko STOP Au (JEŠTĚ FURT) Temný vous stop STOP Mise Gratinovaná brambora STOP Vendeta tak na půl STOP

Stopičky ptáčků na parapetu STOP Rohlíčky v kýblu STOP Vítejte v České republice! STOP Cesta na smrt STOP B-komplex s sebou STOP Mafra všeobléhající si to jistí, Balšínek střízlivě (?) s Klausem pekelníkem :razz:, Kubík zbytečně s Havlem kotelníkem STOP Přidaná blekota STOP Praha Dejvice BUS STOP

Vysokoškolák a eskamoták, co s sebou vozí tři ponožky, a velký pes STOP
Neplecha ukončena

Pac a kapodastr!

Takhle to včil u nás na kraji světa daleko od Prahy asi přibližně vypadá. Destinnímu tvorovi omrzají pazoury, po velice mladším bratrovi jsem zdědila kombinézu, protože nevím jak to, ale už jsem zas nejmenší z rodiny. Páchne to tu Mikulášem. Na podivném stromě na náměstí opět visí jakýsi sváteční bordel, sýkory se futrují jak vzteklé, v kině se promítá Machate (sic!) a z Mont Hromady u Alberta si děti udělaly sjezdovku. Jen tu a tam odpraskne ze střechy nějaká ta přetížená kra a razí si krátkou cestu sněhově zhustlým tichem, než dopadne na něčí hlavu. Pohádkovost největší prostě. Jedině mě snad v tomto míru a pokoji mrzí, že o příštím víkendu tu prošvihnu Medový den, kde se budou promítat filmy z života (místních) včel.