A vám bylo, Aničko, kolik?
Několik měsíců…ale ještě jsem nebyla uvědomělá.

Je půl čtvrté, sedmnáctého listopadu, a na Albertově se prý činí inventuře zadost. Někde na pódiu unisono povykují dva ukrutně jaloví studenti. Smysl jejich poselství zůstává pro mě velkým sémantickým mystériem. Je to smutné, zvlášť pokud si uvědomíme, že až oba mluvčí dokončí kurzy rétoriky, místo nich už zase budou řečnit mladá telata.

Nejdřív to vypadá, že proudy lidí tečou pryč v nesouhlasu s projevy, záhy se ale ukazuje, že tohle přece jen bude ono avizované výroční tažení na Národní. Hlučný a veselý průvod, sestávající z pochodujících vlajek, lidí, dětí, psů, foťáků, vedou v koridorech svých rytmů mladí bubeníci, hned za nimi se vznášejí figury černých andělů. Živí “andělé” na chůdách poponášejí obří maketu klíčů, které by odemkly lecjakého kostlivce a třináctou komnatu.

Na Vyšehradě horlí do megafonu jiný (s)chůdný pořadatel a zve procházející na odhalení časově omezené ledové sochy. O kus dál v teplém objetí policistů protestují křehcí anarchisti.

Read More →

Evoluční schéma internetu Ranní rozhovor, den před uzávěrkou:

Filip (který s prací ještě nezačal): Mně se o té práci s informacemi dokonce zdálo…že kdo neodevzdá úkoly, může si 25. 7. jít napsat test, a tak jsem to dál neřešil. Když jsem se probudil, ještě asi 15 minut jsem si myslel, že to tak doopravdy je, a pak mi došlo, že je to blbost. 🙂
A myslím, žes tam taky chvíli vystupovala. A byl tam taky Óňa a od něj jsme to věděli.
(toho času s šesti vypracovanými úkoly): No jistě, šprťák je vždycky iformovaný. 😀
Filip: A měl delší kudrliny a vypadal strašně drsně.

Práce s informacemi. Co k ní říct. Co k ní říct hezkého.
Vpravo můžete pohlédnout na výsledek mé dnešní usilovné práce na vypracování sedmého úkolu, jímž uzavírám svou zběsilou snahu neopakovat tento hluboký předmět v příštím radostném akademickém roce. Děj se vůle Jedle Štogrové.

Do rukou mi vtiskla svůj deník posvěcený průzračným úsměvem. Poslední romantička s prsty ulepenými od duhové lásky na stránkách velkých i malých knih. Přežívající jako přestárlý dinosaurus.

Napíšeš mi tam něco hezkého?
No…ehm…ale co třeba?
Cokoli, chci na tebe mít nějakou památku, víš.

Asi že brzo umřu.

Napsat něco hezkého…něco hezkého. Tělové mléko s melounovou vůní. A bez pecek.

Minulý týden proběhly na našem ústavu maturity. Na čtyři dny se horní patro budovy proměnilo v černým flórem potažené jeviště, kde se třásly hlasy, kde se koketovalo s významnými pohledy a kde zapocené kliky zanechávaly v dlaních příchozích nervózní zápach, obehnané hledištěm napjatých davů. Já se na maturity podívat nešla, dost na tom, že na tu svou muset budu. Komise prý dusila, prudila a promlouvala do duší, až na pár výjimek se ale studium zdárně zacyklilo.

Read More →