Prahou protekl její první teplý výstřik. Byli jsme při tom. Tak moc, až jsme se v jednu chvíli na hnisajícím rohu nachomýtli tak, že mezi námi a třicítkou opuštěných, leč hutně hrozících extremistů setrvávala jen klidná síla policie. A jakkoli jsem do té doby zůstávala na pozici zastřeného hyperhetero pozorovatele, když po mně jeden z těch zvířeckých ohyzdů, jenž vyhlížel jako zlé dvojče proděkana, hodil zblízka svoje očko, které podle provizorní oční analýzy a taky podle indicií z jeho řevu mělo sklivec napuštěný stoprocentní nenávistí, zasáhlo mě temné homo vědomí, že taková akce má spoustu různého smyslu. I když důležitější bylo, že to prostě bylo vesměs svébytně milé a že byla cítit radost. A dýmovnice teda. Fotodoku dole.

Havlovic psychedelický (ne)odchod. Strach a hnus v České Skalici. Rozpitá a rozmazaná hororo-fantasy-psycho-ujetina s distingovanými fórečky. Vybarvená pastelkami. Sběrné suroviny vysypané z jedné hlavy a zabodané do kamery. Inu, v kině nás sedělo asi deset, takže hádám, že dosavadní počty návštěvnosti nadělali všichni čeští kritici plus jejich nasliněné bleskobrky, kterým koupili vlastní křesla.

(V té psací souvislosti, ještě jsem sice dotyčné komunikáty nezkoumala, ale patrně zkusím ohledat, jak debut zrecenzovala nezávislá média pána a paní Bakaly.)

Kino se dost dlouho tvářilo, že promítat ani nebude. Asi zhusta vtipně zkoušelo, jestli jsme dost dychtiví a jestli nepůjdeme hnedle pryč, a mezitím si nás sběrači popcornu chodili prohlížet jako zjevení. Když pak sál nakonec přeci jen potemněl, lekla jsem se tak strašně, až jsem se přidusila Mentos dražé. Po zbytek filmu jsem snažně nenápadně, abych ostatních devět dychtivců nerušila v prožitku, vychrchlávala z hrtanu žvýkací kousky, z čehož se mi do úst vracela taková zvláštně sladká, až hořčicová chuť, a to byl vskutku hodně divný zážitek. Tento odvážný postup lze ovšem doporučit všem těm, co se trošku bojí, že z Havla v kině chytí hořkou slinu.

Film sám je jak slet největších přespolních mimoňů na mimoňské finále soutěže Máster mimoň, které se celé včetně promenád v pitoreskních kostýmech a makabrózních volných disciplín odehrává na schodech před vilou (sorry za spoiler ;-) ). To sepětí s jediným místem je tak silné, že máte pocit, že se odtamtud nesmělo dovnitř ani na záchod, a začne se vám chtít strašně čůrat a zatoužíte vysmrdět a podívat se konečně i za roh přilehlého stavení, kam všichni pořád ODCHÁZEJÍ, což je upřímně dost k vzteku. Jinak je to ale exotika (od exot), poutavá, avšak velmi poklidná, asi jako tůhle čaj o páté uprostřed ledové krusty na západní straně Pluta. Akorát ta krusta čas od času zlověstně zapraská, hvězdné větry nadzvednou záclony a prošustí mezi lekníny na jezírku a z vedlejší planety dorazí kravál z nekonečného mejdanu neptunských technařů, co se právě rozpařili na Michala Pavlíčka.

Přirozeně…nemohu si dílo vynachválit. Tak zvrhlé a pošahané, až vynikajícné.

A teď bych z toho udělala komiks nebo happening.

…se srdnatě chopili všech úhlavních rolí v pravé třeskuté romatice. Co by neudělali pro lásku, viď. Teda kdyby o tom věděli.

(Protože kdyby o tom opravdu věděli, musela bych přinejmenším jednomu z nich slíbit, že za odměnu si bude moci nad ostatky svatého Valentýna na Vyšehradě zatančit svůj frenetický rituální tanec.)

Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. :twisted: Pokud to nejste vy náhodou. ;-)

(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)

Téma: Čas radosti, veselosti

Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.

“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.

“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. Read More →

Love actually. :arrow:

Destinka by leckomu cosi přála. Těm lidem, co jsou míň trapní než ti ostatní, nejsou různými způsoby, nástroji a otvory vypatlaní a neprovozují hysterii a verbální aerobik, přeje, aby se jim o Vánocích všichni ostatní vyhli.

Je to zvláštní, ale lidský život nebyl nikdy podroben matematickému zkoumání. Vem si třeba čas. Toužím po experimentu, který by pomocí elektrod přiložených k lidské hlavě zkoumal, kolik procent svého života věnuje člověk přítomnosti, kolik vzpomínkám a kolik budoucnosti. Došli bychom k poznání toho, kdo je skutečně člověk v poměru k času. Co je to lidský čas. A mohli bychom jistě vymezit tři základní typy člověka podle toho, která z podob času je pro něho dominantní.
Milan Kundera

V novém roce nevěřte adventistům ze sedmého nebe, vyberte si své zářné zítřky dřív, než se stanou minulostí, a adoptujte aspoň jednu obřezanou pastelku.

PFuj tfuj.

remake

A vám bylo, Aničko, kolik?
Několik měsíců…ale ještě jsem nebyla uvědomělá.

Je půl čtvrté, sedmnáctého listopadu, a na Albertově se prý činí inventuře zadost. Někde na pódiu unisono povykují dva ukrutně jaloví studenti. Smysl jejich poselství zůstává pro mě velkým sémantickým mystériem. Je to smutné, zvlášť pokud si uvědomíme, že až oba mluvčí dokončí kurzy rétoriky, místo nich už zase budou řečnit mladá telata.

Nejdřív to vypadá, že proudy lidí tečou pryč v nesouhlasu s projevy, záhy se ale ukazuje, že tohle přece jen bude ono avizované výroční tažení na Národní. Hlučný a veselý průvod, sestávající z pochodujících vlajek, lidí, dětí, psů, foťáků, vedou v koridorech svých rytmů mladí bubeníci, hned za nimi se vznášejí figury černých andělů. Živí “andělé” na chůdách poponášejí obří maketu klíčů, které by odemkly lecjakého kostlivce a třináctou komnatu.

Na Vyšehradě horlí do megafonu jiný (s)chůdný pořadatel a zve procházející na odhalení časově omezené ledové sochy. O kus dál v teplém objetí policistů protestují křehcí anarchisti.

Read More →

Evoluční schéma internetu Ranní rozhovor, den před uzávěrkou:

Filip (který s prací ještě nezačal): Mně se o té práci s informacemi dokonce zdálo…že kdo neodevzdá úkoly, může si 25. 7. jít napsat test, a tak jsem to dál neřešil. Když jsem se probudil, ještě asi 15 minut jsem si myslel, že to tak doopravdy je, a pak mi došlo, že je to blbost. :)
A myslím, žes tam taky chvíli vystupovala. A byl tam taky Óňa a od něj jsme to věděli.
(toho času s šesti vypracovanými úkoly): No jistě, šprťák je vždycky iformovaný. :grin:
Filip: A měl delší kudrliny a vypadal strašně drsně.

Práce s informacemi. Co k ní říct. Co k ní říct hezkého.
Vpravo můžete pohlédnout na výsledek mé dnešní usilovné práce na vypracování sedmého úkolu, jímž uzavírám svou zběsilou snahu neopakovat tento hluboký předmět v příštím radostném akademickém roce. Děj se vůle Jedle Štogrové.

Minulý týden proběhly na našem ústavu maturity. Na čtyři dny se horní patro budovy proměnilo v černým flórem potažené jeviště, kde se třásly hlasy, kde se koketovalo s významnými pohledy a kde zapocené kliky zanechávaly v dlaních příchozích nervózní zápach, obehnané hledištěm napjatých davů. Já se na maturity podívat nešla, dost na tom, že na tu svou muset budu. Komise prý dusila, prudila a promlouvala do duší, až na pár výjimek se ale studium zdárně zacyklilo.

Read More →