Prvního jsem si dala pivo, a tak jsem si na únor musela vymyslet jinou než suchou challenge. Místo toho jsem teda pila (občas) a každý den posbírala něco z toho, co zaznělo – ode mě, od lidí kolem mě, taky v knížkách – a zaseklo se mi v uších.

Tady je můj únorový výběr z (přímých) řečí.

Read More →

Vystoupím z tramvaje jako obvykle na Olšanském náměstí, protože k nám nahoru zatáčí jen patnáctka, přeběhnu vždycky napínavý přechod ke hřbitovu a pustím se do kopce po tom úzkém chodníku podél hřbitovní zdi. Je sobota a v uších mi hraje Aretha Franklin a její A Natural Woman, o které zpívala celé dopoledne, protože jsme se na tuhle písničku učili choreografii na workshopu, který mi před chvílí skončil. Doprovází ji rachot aut, která se po nejhorší pražské cestě z kočičích hlav taky pokoušejí dokodrcat nahoru a na jejichž hlasité snažení moje sluchátka a jejich mód “aktivní potlačení šumu” v Samsungu určitě netestovali. Jsem zpocenec a k tomu ještě pořád pomlácená ze čtvrtečního tréninku a po celém šíleném týdnu úplně mrtvá. A taky, na chvilku, na tom debilním úzkém chodníku, úplně šťastná.

Ne. Spíš by to zaplnilo celou místnost. A ještě při odjezdu jsem toho kromě narvaných zavazadel měla taky plnou hlavu.

Mým uším to znělo jako nějaký složitý magický recept sestávající z prakticky nekonečného množství kroků, které je k úspěšnému provedení kouzla nutno dodržet. Snižuj, zvyšuj, nejdřív kolena, potom špičky, drž tlak, drž rám, drž hlavu, drž paže, nevytáčej nohy, nepropadávej, zvedni loket, zvedni patu, uhni s kyčlí, ne zase tak moc, musíš jít shora, přenes váhu, vytáhni se, zkracuj žebra, rotuj, roluj, použij celé chodidlo, odtlač se od všech prstů, jdi do něj, jdi mimo něj, snižuj rychleji, snižuj dřív, vždycky po směru pohybu, rukou jdi napřed, hlava se nese, přečti to ze stehna, seber to centrem.

A pak to zkoušíme ve dvou, přeplujeme celý sál, teda K. pluje, já mu jako kuře poskakuju u boku a snažím se, aby mě cestou neztratil, ale i tak je kuře unesené a klidně by to šlo ještě tisíckrát a nejvíc ho šokuje, že se zdá, že z toho něco jako kouzlo opravdu vzniklo.

Máš to?
Ne.
Ale máš. ❤️

No ale ještě v té době jsem v sobě měla takovou stmelovací rodinnou potřebu, (…). Příklad: některý knihy, který jsem si chtěla sama přečíst, ale neměla jsem na to čas, jsem koupila Jemu, takže je sice nebudu číst já, ale zůstane to v rodině. Dohromady utvoříme puzzle, který si sami zvolíme. Když to budu potřebovat, tak On mi to převypráví. Prostě vytvoříme takový celek, který ví a umí vše, co k životu potřebuje. (Jo, jsem magor.)

A pak Adéla Elbel ve své knížce Doba temna pokračuje v sebemrskačské tirádě kvůli tomu, jak bláhové měla o partnerském vztahu představy.

Ale já vím, že to existuje. Ne že bych mu přímo kupovala knížky ke čtení za úkol (veškeré bookcluby jsou u nás doma dobrovolné 😉), ale skrz svoji úchylku na knihovny a knihkupectví a e-shopy s knihami a knižní trhy se v této oblasti cítím být tak trochu agenda-settrem. Vím, že ho zajímá, co čtu a jestli by to nezajímalo i jeho, takže si o tom ustavičně povídáme, dohadujeme se, vzájemně si doporučujeme, půjčujeme a přeposíláme a společnými silami sosáme a přežvykujeme informace (nejen z knih) jako ta housenka, která ožírá list proužek po proužku (a která toho taky musí sežrat strašně moc, než z ní může být motýl), a já se pak můžu spolehnout, že na všechny názorové bitvy, do kterých spolu tam venku jdeme, mám po boku parťáka, který udrží naše pozice i během té chvilky, kdy budu muset jít čůrat. A to třeba i za tu cenu, že až se z toho záchoda vrátím, už se s námi možná nikdo nebude chtít bavit. 😀

Všechno nejlepší k narozeninám, smrádě. (Užívejte diakritiku!) O moc víc než tohle vyznání v podobě uznání nedostaneš, protože výzvy k předložení požadavků na dary jsi ignoroval tak dlouho, že kdybych byla exekutor, už bych tohle psala na tvém počítači.

Začíná se s váhou na levé noze, pak jakmile ten týpek začne zpívat, natáhnout doprava pravou ruku s roztaženými prsty a zápěstím ohnutým nahoru, přičemž spolu s rukou jde i pravá noha, pak levá ruka udělá totéž co pravá, ale doleva, zatímco váha je uprostřed, pak obě ruce opíšou elegantní oblouk kolem hlavy a trupu a na diagonálu do předního levého rohu se celým hořejškem udělá svůdná (hehe) vlna, potom na šest, až na ŠEST! vrátit levou nohu k pravé, rychlá výměna a pak zase tou levou začínají dva pomalé výpichy dopředu s rozpaženýma rukama a s potřásáním hrudníku ze strany na stranu (to mi nikdy moc nejde), pak pokračují čtyři rychlé, při kterých je potřeba odizolovat spodní a horní polovinu těla a bez ohledu na nohy pohybovat celýma rukama včetně ramen nahoru a dolů, přičemž mezi paží a předloktím je pravý úhel (to mi naopak jde, protože to podle mě nemá moc vysoké nároky na to, jak moc sexy to musí být, spíš je to jen takový koketní pohyb, který říká: “Hele, tělem jdu dopředu, ale ramena se hýbou nahoru a dolů, to koukáš, co”, a M., se kterou se střídám, takže z naší dvojice vždycky tančí buď jedna, nebo druhá, poctivě kouká, protože máme trénovat taky oční kontakt s publikem, a směje se na mě, takže koketní pohyb evidentně funguje :D), a pak je otočka doleva a zase zpátky a na konci té otočky doleva, když pravá noha udělá přísun k levé a ťukne, se dvakrát tleskne a na konci otočky doprava, když ťuká levá u pravé, se luskne a právě v tom místě, kde se tleská, mě pokaždé zalije strašně intenzivní pocit štěstí.

I když za chvilku nás během refrénu čekají piruety.

Nebo možná právě proto.

Read More →

Měla jsem z toho hrůzu zhruba od té doby, co jsem věděla, že to bude. Pořád jsem to ale nějak nenápadně odsouvala z tras svých myšlenkových pochodů do příkopů kolem nich s tím, že k tomu má dojít až za půl roku, že to je za dlouho a že do té doby se určitě zlepším, zase toho víc vydržím, budu toho víc umět a víc mi to půjde. Jenže jediné, co během toho půl roku rostlo, byla moje nervozita, protože příkopy už byly plné, krátil se mi čas a ta zázračná proměna pořád nikde. A jak se to blížilo, mluvila jsem o tom tak, že se mě lidi starostlivě ptali, jestli je to povinné a musím se toho zúčastnit, když z toho mám takové obavy. A když jsem jim řekla, že tam vlastně chci, nedávalo jim to smysl. I když psychiatričce snad ano. (A přišlo jí to zajímavé, napsala si to do počítače, ptala jsem se.) 😀

No a pak jsem v té tělocvičně najednou prostě stála s ostatními a snažila se už šestý den po sobě o piqué, plié, relevé. A kromě oscilace v prostoru (od žebřin ke dveřím a zpátky a tak pořád dokola) jsem současně poskakovala taky od myšlenky na to, že se nesmím porovnávat s ostatními, že jsem měla rok a půl výpadek, že mám diagnózu a že na to musím myslet, k myšlence, že někdy může být nečekaně povzbudivé se s ostatními porovnat, protože oni jsou po pěti dnech překvapivě taky unavení (to né jenom já s diagnózou, aha) a taky jim někdy něco nejde (a zpátky a tak pořád dokola).

Nakonec jsem to dala celé a bez následků a byla jsem na sebe fakt hrdá.

A vydrželo mi to přesně do té chvíle, než naše učitelka oznámila termín dalšího soustředění.

Protože mám z toho hrůzu zhruba od té doby, co vím, že to bude. 😀

Udělala jste obrovský pokrok za ten poslední rok. A mám z toho radost.

To nevadí, že naposled jsem od tří do sedmi do rána trhala staré účtenky, protože jsem bolestí po jehle v břiše nemohla spát, že občas se nevyčůrám, dokud nepřivolám na pomoc Niagarské vodopády, že v práci o mně ví, že k obědu potřebuju něco kluzkého, že když docvičím, je mi někdy tak nanic a ležím na zemi tak dlouho, že si pes začne dělat starosti, jestli nejsem mrtvá, že potřebuju každý den zobat svoje robotí prášky, abych mohla po cestě na metro překročit úzkost rozlitou po ulici, že občas jsem už v 10 ráno unavená, že mám na krku hrb z toho, jak jsem se zhroutila do sebe, a všude po těle jizvy. Protože až budu nervózně vzpomínat, co jsem vlastně dělala v roce 2018, můžu říct, že jsem…

… dělala obrovský pokrok. <3