Jisté věci se musí provést, i když není kdy. A tak jsme stejně jako loni i letos šli na homo-, trans- a jiné -ály. A zas to bylo pěkné, zvláště když se trsalo na kudůro :mrgreen: (jenom nevím, jestli by se těm snědým machistům z jachty, co vystupujou v tom klipu v hejnu lehce oplavkovaných kolegyň, líbilo, že se jejich sexpíseň stala hitem letošního gayveselí). A od loňska výrazně ubylo nácků po cestě. Asi je během roku přetáhli na svoji stranu. 😉

Read More →

Na tuhle píseň trénujem’ každou hodinu piruety. Pořád dokola. Název to není původní, jen taková spontánní asociace. 🙂 Nicméně za ten víc než rok, co ji nenávidím, protože už její první tóny mi pokaždé, spolehlivě jak hořící maják, signalizují, že nejpozději za čtyři minuty se mi hlava bude chtít vymotat z hlavy, mi už nějak definitivně prosákla do ucha (a rozleptala mi tam kovadlinku). Tady je, hvězda všech zatnutých hrudí: Airy Hell.

Vymáčkli jsme se z koleje. Nejdřív jsme si vesele pomysleli, jestli tu ti policisté v útvarech typu “nenápadný hlouček na rohu” náhodou nečekají na pokyn k zatčení a předvedení naší kolejmatky. Ona by si to totiž možná zasloužila kvůli tomu, jak trestuhodně ignoruje některé své povinnosti, což opakovaně vede například k tomu, že z pisoárů voda padá, padá, padá, až nadšení studenti Katolické teologické fakulty urychleně otevírají nové kurzy chůze po vodě a s podporou strahovského architekta novice na telefonu začínají stavět Noemův koráb.

Jenomže, jak se ukázalo, nebyl to zásahový oddíl klapajících božích mlýnů, nýbrž standardní policejní příslušníci, kteří mezi procházkou a sluněním se v jarním světle dohlíželi na jakousi demonstraci.

Tak jsme šli blíž. Read More →

Ultimátní hláška s potenciálem terminovat jakoukoli konverzaci se zrodila spontánně v posledním podchodu Hradu, když nějaký komunikativní mladík opodál vzdal své pokusy za chodu pochodu promlouvat se sveřepou hradní stráží, jež se stůj co stůj tvářila, jako že si nikdy nestahuje nic. Demonstrant Mácha stahování odmítl rovněž, nicméně jeho odpor byl jaksi existenciálnější, protože vycházel hlavně z toho, že si myslel, že se tady jedná o kalhoty, s čímž by jindy asi neměl problém, jenže ona byla tentokrát vážně zima.

Ačkoli když se ještě před pochodem podupávalo v klárovském holomrazu, svírala nás obruč ledového pekla o poznání mocněji. Až tak, že jsme v půlce odkřupali prolít si trakt horkou čokoládou, jež se posléze ukázala být nejdražší horkou čokoládou na světě, takže si zase budeme muset levně stáhnout pár filmů, abychom se šťastně navrátili do finanční rovnováhy. 😉

Read More →

Kokotice užírá píci Vašemu dobytku
hubte ji usilovně a všude!
Nic nezastaví vítězný postup traktoru

Všem odběratelům koksu:
V kraji bílého ušlechtilého prasete
Trvalé deště vyhubily ponravy
Zachraňte řepná pole před nosatci!

Inventarisace lesů
Cement 1947: 133.4%
Výdej pokrutinových šrotů
a pokrutin

Předpoklady úspěchů
v inseminaci prasat:
Jarní potřeba semen
uspokojena

Předplatné se platí předem.

(In Rolnická poetika)

Prahou protekl její první teplý výstřik. Byli jsme při tom. Tak moc, až jsme se v jednu chvíli na hnisajícím rohu nachomýtli tak, že mezi námi a třicítkou opuštěných, leč hutně hrozících extremistů setrvávala jen klidná síla policie. A jakkoli jsem do té doby zůstávala na pozici zastřeného hyperhetero pozorovatele, když po mně jeden z těch zvířeckých ohyzdů, jenž vyhlížel jako zlé dvojče proděkana, hodil zblízka svoje očko, které podle provizorní oční analýzy a taky podle indicií z jeho řevu mělo sklivec napuštěný stoprocentní nenávistí, zasáhlo mě temné homo vědomí, že taková akce má spoustu různého smyslu. I když důležitější bylo, že to prostě bylo vesměs svébytně milé a že byla cítit radost. A dýmovnice teda. Fotodoku dole.

Havlovic psychedelický (ne)odchod. Strach a hnus v České Skalici. Rozpitá a rozmazaná hororo-fantasy-psycho-ujetina s distingovanými fórečky. Vybarvená pastelkami. Sběrné suroviny vysypané z jedné hlavy a zabodané do kamery. Inu, v kině nás sedělo asi deset, takže hádám, že dosavadní počty návštěvnosti nadělali všichni čeští kritici plus jejich nasliněné bleskobrky, kterým koupili vlastní křesla.

(V té psací souvislosti, ještě jsem sice dotyčné komunikáty nezkoumala, ale patrně zkusím ohledat, jak debut zrecenzovala nezávislá média pána a paní Bakaly.)

Kino se dost dlouho tvářilo, že promítat ani nebude. Asi zhusta vtipně zkoušelo, jestli jsme dost dychtiví a jestli nepůjdeme hnedle pryč, a mezitím si nás sběrači popcornu chodili prohlížet jako zjevení. Když pak sál nakonec přeci jen potemněl, lekla jsem se tak strašně, až jsem se přidusila Mentos dražé. Po zbytek filmu jsem snažně nenápadně, abych ostatních devět dychtivců nerušila v prožitku, vychrchlávala z hrtanu žvýkací kousky, z čehož se mi do úst vracela taková zvláštně sladká, až hořčicová chuť, a to byl vskutku hodně divný zážitek. Tento odvážný postup lze ovšem doporučit všem těm, co se trošku bojí, že z Havla v kině chytí hořkou slinu.

Film sám je jak slet největších přespolních mimoňů na mimoňské finále soutěže Máster mimoň, které se celé včetně promenád v pitoreskních kostýmech a makabrózních volných disciplín odehrává na schodech před vilou (sorry za spoiler 😉 ). To sepětí s jediným místem je tak silné, že máte pocit, že se odtamtud nesmělo dovnitř ani na záchod, a začne se vám chtít strašně čůrat a zatoužíte vysmrdět a podívat se konečně i za roh přilehlého stavení, kam všichni pořád ODCHÁZEJÍ, což je upřímně dost k vzteku. Jinak je to ale exotika (od exot), poutavá, avšak velmi poklidná, asi jako tůhle čaj o páté uprostřed ledové krusty na západní straně Pluta. Akorát ta krusta čas od času zlověstně zapraská, hvězdné větry nadzvednou záclony a prošustí mezi lekníny na jezírku a z vedlejší planety dorazí kravál z nekonečného mejdanu neptunských technařů, co se právě rozpařili na Michala Pavlíčka.

Přirozeně…nemohu si dílo vynachválit. Tak zvrhlé a pošahané, až vynikajícné.

A teď bych z toho udělala komiks nebo happening.

…se srdnatě chopili všech úhlavních rolí v pravé třeskuté romatice. Co by neudělali pro lásku, viď. Teda kdyby o tom věděli.

(Protože kdyby o tom opravdu věděli, musela bych přinejmenším jednomu z nich slíbit, že za odměnu si bude moci nad ostatky svatého Valentýna na Vyšehradě zatančit svůj frenetický rituální tanec.)

Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. 😈 Pokud to nejste vy náhodou. 😉

(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)

Téma: Čas radosti, veselosti

Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.

“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.

“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. Read More →

Love actually. ➡

Destinka by leckomu cosi přála. Těm lidem, co jsou míň trapní než ti ostatní, nejsou různými způsoby, nástroji a otvory vypatlaní a neprovozují hysterii a verbální aerobik, přeje, aby se jim o Vánocích všichni ostatní vyhli.

Je to zvláštní, ale lidský život nebyl nikdy podroben matematickému zkoumání. Vem si třeba čas. Toužím po experimentu, který by pomocí elektrod přiložených k lidské hlavě zkoumal, kolik procent svého života věnuje člověk přítomnosti, kolik vzpomínkám a kolik budoucnosti. Došli bychom k poznání toho, kdo je skutečně člověk v poměru k času. Co je to lidský čas. A mohli bychom jistě vymezit tři základní typy člověka podle toho, která z podob času je pro něho dominantní.
Milan Kundera

V novém roce nevěřte adventistům ze sedmého nebe, vyberte si své zářné zítřky dřív, než se stanou minulostí, a adoptujte aspoň jednu obřezanou pastelku.

PFuj tfuj.

remake