Na skok v Brémách.
Načala jsem druhou konzervu instantní krmě. Bylo by príma ztratit aspoň na chvilku o těch počtech tak precizní přehled, aby jeden třeba moh’ být potom překvapenej. Jedna konzerva mi vystačí přesně na měsíc. Na dva příští mám tedy vitamíny jisté. Snad. Pakliže mi někdo nevyrabuje špajzku. Přitom jsem té břečky ale měla dost už po týdnu. Zvlášť v kombinaci s nepříjemnými adrenalinovými drinky je to extrovní blivajz. Jenže když ono se to samo nesní a nevypije, ono si to musí někdo sežrat, aby se to posléze jaksi dalo spláchnout.
Navíc…tu stejně nic jiného není.
Základní argument jako základní kámen nebo základní granát, kterým se dotčení tvůrci rozhodnou mrštit po zavile zlotřilém kritikovi, zní, že nemá co kritizovat, když to sám neumí udělat líp. Kdesi ve mně ale pluje takový stříbřitý pocit, že na semináři kritiky nám říkali, že vůbec není nutné, aby to líp uměl, že od toho jsou tu ti roztrpčení kreáti. Čili budu teďko kritizovat. Tak jako tak. A sice asi v podobném duchu, jaký zvolila ta dívenka, co si na fejsbuku dovolila podotknout, že hudební program Andělské párty jsou sračky, a byla zostra zostrakizována a ponížena sofistikovanými urážkami odkazujícími na její zjevný mozkový defekt. Přestože ona to sračka byla. Celé.
Andělská párty měla, jak jsem pochopila, konečně zakončit oslavy dvacátého výročí fakulty tak jako vřele po studentsku pod tichou záštitou instituce. Pravda je, že vřelých lovců a lovkyň tam byly mraky, ale při bližším ohledání jsme odhadli, že z tohohle podhoubí vzejdou maximálně tři až čtyři náhodné soulože, což bych si být organizátory do doporučení zrovna nenapsala. Read More →