“Tak to mi bylo úplně jasný, že ty jseš ten typ, co potřebuje jít na Štědrý den na Etnu…”

Jo, to asi jsem… ale naštěstí se to zjistilo zrovna dvacátého třetího na Sicílii. 😉

 

Plné slunce, moře, božsky oprýskané architektury a rýmy a s přesně jednou vánoční baňkou, kterou jsem si koupila o Štědrém večeru ve výprodeji v supermarketu a pověsila na kabel od nabíječky.

Takové byly sicilské Vánoce 2022. ❤️

(A ano, protože tyhle fotky čekaly v archivu tak dlouho, mezitím zčernobělaly. To se mi děje docela často. 😀)

 

****

 

Read More →

Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.

Tak taková ta cesta.

Neznám lepší.

Berlin Unit

Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀

Název: Žena ve dveřích

Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️

Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…

Noc ve městě

Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.

Překážím před předložkou. Celá já.

Read More →

Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →

3x Connecticut, 1x Rhode Island, 3x Massachusetts, 3x Maine, 1x New Hampshire, 1x Vermont a jeden výhled na New York, prosím.