Na skok v Brémách.
První krabička slavnostně prázdná. Medikaci toleruje dobře, čtu si venku před pavilonem ve zprávě, abych se dozvěděla, jak jsem na kontrole uvnitř zapůsobila. Mám silné nutkání s výrokem polemizovat, tak aspoň přeškrtnu slovo “dobře”. V areálu nemocnice už začínají kvést šeříky, aby pacienty levně naočkovaly, jak je ten život navzdory všem sračkám vlastně krásný. Beztak je tu těmi sračkami hnojí, aby dobře rostly a hodně voněly.
V lékárně se za mnou vlní fronta narůstající jako had na displeji Nokie a nesouhlasně sleduje, jak pobíhající lékárnice na pultu buduje vysokou hradbu z cihliček léků. A pak, když zadám pin, cihly zmizí v tašce a fronta se vzrušeně nadechne ke kroku vpřed, lékárnice si ode mě vezme poslední papír s razítkem a zmizí vzadu. Tři nové krabičky. Jako tři první narozeninové dárky.
V ledničce zabírají už dvě poličky ve dvířkách. Vajíčka se musela klidit. 😀
Němci byli vždycky napřed – musí se jim nechat, že i 17. listopad slaví už devátého. 😉 Ale protože letos měly mrtvé betonové panely dvacáté páté narozeniny, rozhodli se v Berlíně na jejich počest vybudovat zeď znova, i když tentokrát betonárny nepotěšili a použili trochu míň kontroverzní a trochu líp prodyšný materiál, a to sice sexy svítící balónky, které navíc slíbili s koncem oslav vodhákovat a vypustit a zopakovat si tak “nějaký pocity”. Tuhletu emocionální rekonstrukci freiheitu jsme si nechtěli nechat utýct, protože přirozeně pasem po podobných úchylárnách a protože minule jsme si zas tolik neužili, takže jsme v sobotu odpoledne spontánně naskočili do autobusu SA (čímž ale nemyslím Sturmabteilung, nýbrž Student Agency), kterému šéfovala buď naprosto exaltovaná, nebo naprosto sjetá stewardka – naštěstí nás ale utěšila, že jestli se naše vlastní sluchátka dneska dobře nevyspala, půjčí nám erární…a taky na zastávce v Drážďanech varovala ty, “kteří s nám pokračujete dál na ZÁPAD, abyste zůstali na svých místech”. Pak přišla pauza a chvilku tiše okouněla, po ní si mikrofon znova odkašlal a dodal: “A nevystupujte.” Potom už bez ozvučení následoval záchvat smíchu, který od řidiče dolehl až na sedačky 41 a 42. 
Ale aspoň jsme si byli jistí, že jedem správně. 🙂
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15.
Den poslední – 4. 9. 2013
V Lundu se každý, kdo za sebou nenechává jednostopou trajektorii a vůni čerstvých květin z ranního trhu hovících si na kole v předním košíku, nutně cítí jako vetřelec a největší vyvrhel. S tím jsme však naštěstí dlouhodobě více než smíření, a tak jsme se jemné pleti a pečlivé nedbalé elegance se sluchátky v uších nezalekli a šli se do švédské univerzitní líhně podívat. Ovšem sluníčkovej cykloprovoz tam byl fakt příšernej – člověk se tak nějak nemoh’ ubránit pocitu, že ty kolisty produkujou a programujou nějaký speciální fordovský cyklobudky a v pravidelných intervalech je vypouští na ulici jak na dopravní hřiště. Dokonce i pekař tu s pecny jezdil na kole – v těsných džínách s několika stepfordsky dokonalými šmouhami od mouky. 😀