svetylkaaa

Na Míráku jsme si dali palačinku a bezlepkovou klobásu a šli jsme hledat strom. Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili.

Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili.

Překvapivě nezbývalo moc variant. Už to vypadalo beznadějně, když jsme půl metru od Olšanských hřbitovů narazili na stánek, který prodával tak trochu rozpolcené vánoční dekorace na hroby. Rozpolcené proto, že na rozdíl od běžných hřbitovních dekorací byly tyhle o něco veselejší a barevnější, ale přece jenom ne o moc, pořád byly totiž pro mrtvé. A mezi těmito poklady jsme našli náš letošní vánoční stromeček. Byla to vlastně taková malá homole posvazovaná z chvojí, které dole přesahovalo a vytvářelo kolem ní i cosi jako sukýnku – asi aby byla stabilnější a ze štědrovečerního hrobu ji neodfoukl vítr.

Náš stromek na hrob, jak jsem mu ale nesměla říkat před eMkoněm ;), jsem asi za tři minuty nazdobila, eMkoň, který byl opakovaně obviňován z toho, že dostatečně nebuduje atmosféru, nakonec skoro celou knihovnu oblepil izolepou, aby na ní udržel řetěz se světýlky, a dvacátého třetího večer jsme se spontánně rozhodli, že přišel Ježíšek. Naše dítě má čtyři nohy a nadílku v misce očekává naprosto samozřejmě každý den po celý rok, takže tím nikdo neutrpěl. Navíc jsem to měla pod stromečkem jednoduché, protože jsem všechny své dárky měla nezabalené a prakticky pohromadě v jedné papírové tašce od Rohlíku, jelikož eMkoň na rozdíl ode mě neměl dvacátého prvního dovolenou na balení. #zerowastetipprovas 😀

A na Štědrý den už byl pokoj a klid. Místo vánočky jsme snídali závin, odpoledne jsme zavezli nadílku do útulku a jeli hledat sníh, což v praxi vypadalo tak, že jsme se se psem v kočáře ztratili v bahně v lese, protože na křižovatce “už si vzpomínám, určitě jsme šli tady zezdola”, a k večeři jsem obalila hromadu brokolicových hlav. Vypadá to na spoustu nových rodinných tradic. 🙂

Předevčírem muž s velkým M (jako Machoš, víme) definitivně prokázal, že je konečně připraven starat se o psa. To když se s nasazením vlastního života vrhnul do záchrany cizího psiska, které se šlo lehkomyslně koupat do rybníka, ale už nepromyslelo, jak dvakrát tak těžké vyleze ven přes vybetonovaný rantl. Bohužel mezi naší pozicí a úporně se držícím psem u hráze překáželo vydlážděné koryto potoka obrostlé slizkými řasami s nečekaně zákeřným pravým hákem, takže záchranáře z Prague Baywatch, který se potok, skorobosý, snažil překonat, sejmuly k zemi jak nic. Avšak svým statečným pádem za zrakveným loktem alespoň upoutal pozornost psích majitelů na druhém břehu, takže i tiše se topící pes se záhy dočkal pomoci.

V krátkodobém horizontu jsme to, co se na tom břehu stalo, pocítili především prostřednictvím kraťasů, jež si čichly k rybničnímu odéru a chtěly nám o tom vyprávět, avšak v dlouhodobějším výhledu bude mít toto hrdinství mnohem hlubší a zásadnější (a velmi pravděpodobně štěkající) konsekvence. 😎

misto-cinu


(foto: Fight Con, Chotěboř)

Měl to být klidný večer se špendlíkovými hlavičkami, lovci trollů a létajícími ananasovými chocholy.

Avšak místo toho se dnes hrdinný Máchovzmužka sepral. (A to jsem dosud nezažila.)

Machoň se totiž dnes bil za mou čest s jistým zaškrceným parazitem, známým též jako entita “Honzík s provázkem”, jenž byl kdysi za temné apokalyptické noci, kdy se měsíc nad skládkou sjížděl lajnami hvězdného trusu, pokoutně sestaven z náhradních dílů skoro jistě biologického původu (beze sporu byl ale integrován také jeden plechem pobitý zapékací pekáč) a nahozen opakovanými údery do zad vedenými snahou přesvědčit skeptické tlačítko restart.

Read More →

Při útěku zpod obří horoucí skleněné poklice, za říčkou s rezavým tankem na prameni, uprostřed mutující betakrajiny, s plechovkou červů naložených do cukru, navštívili jsme Zemi tisíce vybagrovaných jezer.

V době, kdy jsme ještě netušili, že druhé jezero je Labutí rybník, nás u druhého jezera přepadlo stádo…labutí. Nejprv připlula jen rodička vejcokladka s šedivými obludkami, posléze se přičeřil i labutí fotřík. I na ptáky dost ohavný druh, tyhlety zmalované husy. Sviňští dospělci na nás pokrytecky syčeli, přestože my jsme museli krmit jejich pět hladových krků, které naškubaný jetel požíraly jako pojízdná sklízecí mlátička. Potom je sice všechny zahnaly sympatičtější, opravdově nepřátelské kachničky, ale když už jsem věděla, jací ptáci tady prdí do vody, nechtělo se mi tu zaprdět s nimi.

Nakonec jsme zabrali poslední, lidmi a ostatním kejhavým ptactvem nezanesený rybník, na jehož dnu se podle mého odhadu sice taky skrýval nějaký ten tank, ale nechtěla jsem být moc velký vymyšlok, a to hlavně proto, že už došly vodní plochy, a tak jsem místo odsouhlasila. Rybky tu pod hladinou upřímně lapaly po dechu a o kus dál, tam, kde křoviska a divoká uranová tráva náhle končila a zpoza demarkační čáry chemického postřiku zle zahlížela na zdegenerovaný golfí porost, se čas od času zahemžila vozítka zombíků s holemi. Mezi oběma světy v dojemně oploceném čtverci stál mimózní sloup s ampliónem, patrně jedna z opuštěných kót Svobodné Evropy. Později mě ovšem ještě napadlo, že amplion možná slouží ke svolávání míčkomrskačů do erární klubové vývařovny. Nemohla jsem tuto teorii ověřit, jelikož je léto a to se nevaří.

Uprostřed toho božího světa cosi chrochtlo a z trubky skryté v břehu vytryskl mohutný proud vody k občerstvení místních ryb. Mohutný byl tak, že se záhy osvědčil jako trenažér na práci s koňským penisem. Neviditelnému porybnému se ale časem přestalo zamlouvat, že si tu beztrestně a zdarma honíme vodu, a tak proud zalezl zpátky do trubky a už ani neukápl.

A tak jsme se šli konečně koupat, v zapůjčeném tyrkysu a mazlivých vodních blivajzích. A četli jsme knížku, ve které mrzlo. A bylo to hezké, dokud si muž nezačal zkoušet mé volánkové tričko a nekousl ho nějaký hmyzák homofob. Ale vlastně i pak. 🙂

Ráda bych, aby bylo někde zaznamenáno, že jsem od své potenciální tchýňky dostala ten velmi pravděpodobně zatím vůbec nejvíc sexy kus oblečení, jaký jsem kdy měla na sobě. No kdo z vás to má? :mrgreen:

Machomužík odplachtil bratřit se s indiány na pochybný konec světa, kde se pije koňské sperma, aby měli sílu jako…kůň, a kde potkáte víc hobitů než v psychiatrické léčebně s jednou videokazetou. Zatím se hlásí s kusými zprávami a rozněžněle opakuje, že to tam “voní trávou a mořem”. Takže nevím. Jisté je, že doteď dlel v záchytné celní biostanici, kde mu prohlíželi hovínka, jestli v nich nemá dravá semínka, co by potenciálně u nich chtěla zakořenit, pomnožit se, a když by to šlo hodně dobře, tak zamořit tamní extrovní ekosystém. Ale prošel (protiteroristické psí komando uplatil lentilkami). Ve světle těchto smrdutých operací jsou prostá víza do Kanady nakonec ještě celkem výhra, řekla bych.

Já teda zatím uvažuji o bakulářce jako všichni správní studentíci v tomto rozechvělém čase. Bez obalu přiznám, že někteří z nich jsou na tom lépe než já. Dík zhoubné sociální síti mám přehled o všech orgastických zářezech ohledně zanesených počtů stran, které dotyční vetkli do svých statusklád. V duchu této tradice zde proto vyhlašuji, že mám již sepsány dva plné odstavce, a navíc že je v jednom z nich sprosté slovo! 😎 A nepochybuji, že to půjde ještě mnohem líp, až si v opravárně vzpomenou, že středověk už to zapích’ a že notebook už jednou vynalezen byl, a prostě mi můj stroj opraví.

…se srdnatě chopili všech úhlavních rolí v pravé třeskuté romatice. Co by neudělali pro lásku, viď. Teda kdyby o tom věděli.

(Protože kdyby o tom opravdu věděli, musela bych přinejmenším jednomu z nich slíbit, že za odměnu si bude moci nad ostatky svatého Valentýna na Vyšehradě zatančit svůj frenetický rituální tanec.)