Před koronou, po koroně nikdo nesmí stát, leda by měl roušku…
No tak tohle bylo před koronou.
Vánoce 2019 a výlet na sever. ⬆️

Tentokrát už jsme šli najisto. Ve stánku u hřbitova jsme stejně jako loni pořídili jeden z vánočních “stromečků” na hroby uplácaných z chvojí, o nichž mi veselá paní prodavačka, kterou jsem požádala o ten “ehm stromeček s tou jakoby sukýnkou či co”, prozradila, že jim říká pumprlíci, do útulku dovezli dobroty, které už nestihlo zpracovat naše koťátko, za znění koled linoucích se z rozhlasu dole ve vesnici vylezli na zříceninu nad Děkovkou a večer se nacpali brokolicí, a když dvacátého šestého začala na pumprlíkovi nenápadně pohasínat světýlka, protože baterky Alkalisk z Ikey, usoudili jsme, že je to znamení opustit vánoční klid a využít volno na výlet. Zatímco venku se míhalo Německo, pak Dánsko a pak Švédsko, my jsme konečně zjistili, kdo zabil Helenu, a stihli načnout ještě vraždu Simeona Leeho na Gorston Hall. A pak už jsme byli v Göteborgu.

Read More →

svetylkaaa

Na Míráku jsme si dali palačinku a bezlepkovou klobásu a šli jsme hledat strom. Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili. Překvapivě nezbývalo moc variant. Už to vypadalo beznadějně, když jsme půl metru od Olšanských hřbitovů narazili na stánek, který prodával tak trochu rozpolcené vánoční dekorace na hroby. Rozpolcené proto, že na rozdíl od běžných hřbitovních dekorací byly tyhle o něco veselejší a barevnější, ale přece jenom ne o moc, pořád byly totiž pro mrtvé. A mezi těmito poklady jsme našli náš letošní vánoční stromeček. Byla to vlastně taková malá homole posvazovaná z chvojí, které dole přesahovalo a vytvářelo kolem ní i cosi jako sukýnku – asi aby byla stabilnější a ze štědrovečerního hrobu ji neodfoukl vítr.

Náš stromek na hrob, jak jsem mu ale nesměla říkat před eMkoněm ;), jsem asi za tři minuty nazdobila, eMkoň, který byl opakovaně obviňován z toho, že dostatečně nebuduje atmosféru, nakonec skoro celou knihovnu oblepil izolepou, aby na ní udržel řetěz se světýlky, a dvacátého třetího večer jsme se spontánně rozhodli, že přišel Ježíšek. Naše dítě má čtyři nohy a nadílku v misce očekává naprosto samozřejmě každý den po celý rok, takže tím nikdo neutrpěl. Navíc jsem to měla pod stromečkem jednoduché, protože jsem všechny své dárky měla nezabalené a prakticky pohromadě v jedné papírové tašce od Rohlíku, jelikož eMkoň na rozdíl ode mě neměl dvacátého prvního dovolenou na balení. #zerowastetipprovas 😀

A na Štědrý den už byl pokoj a klid. Místo vánočky jsme snídali závin, odpoledne jsme zavezli nadílku do útulku a jeli hledat sníh, což v praxi vypadalo tak, že jsme se se psem v kočáře ztratili v bahně v lese, protože na křižovatce “už si vzpomínám, určitě jsme šli tady zezdola”, a k večeři jsem obalila hromadu brokolicových hlav. Vypadá to na spoustu nových rodinných tradic. 🙂

Love actually. ➡

Destinka by leckomu cosi přála. Těm lidem, co jsou míň trapní než ti ostatní, nejsou různými způsoby, nástroji a otvory vypatlaní a neprovozují hysterii a verbální aerobik, přeje, aby se jim o Vánocích všichni ostatní vyhli.

Je to zvláštní, ale lidský život nebyl nikdy podroben matematickému zkoumání. Vem si třeba čas. Toužím po experimentu, který by pomocí elektrod přiložených k lidské hlavě zkoumal, kolik procent svého života věnuje člověk přítomnosti, kolik vzpomínkám a kolik budoucnosti. Došli bychom k poznání toho, kdo je skutečně člověk v poměru k času. Co je to lidský čas. A mohli bychom jistě vymezit tři základní typy člověka podle toho, která z podob času je pro něho dominantní.
Milan Kundera

V novém roce nevěřte adventistům ze sedmého nebe, vyberte si své zářné zítřky dřív, než se stanou minulostí, a adoptujte aspoň jednu obřezanou pastelku.

PFuj tfuj.

remake

Z části kvůli tomu, aby mě přestaly trápit moje fenomenální dekontextualizované vize, z části abych prokrastinovala při studiu primární literatury k ohromné práci o komiksových bublinách pro současného jazykovědce Šoltysoida, rozhodla jsem se, že budu péci. Přestože zle snáším dotek mouky i na prostém chlebu. Avšak – řekla jsem – velký džedáj jako já zvládne všecko.

Read More →

Sladkovodní veteráni, kteří přečkali všech dvanáct měsíců v naší domácnosti, což je víc, než kolik jsem přečkala já, kteří nevyplavali za světlem na konci tunelu jako někteří jejich uškvaření spoluplavitelé, ale neústupně bojovali proti vzmáhající se trudnomyslnosti a ve svých rozmočených, výhledově historických análech zaznamenali hrůzu letošního Štědrého večera, mají přislíbenu novou vodu. Bušila bych se do hlavy Úvodem do teorie masové komunikace s českou předmluvou Jana Jiráka, kdyby byl účinnější než velmi křehké Hovory Woodyho Allena.

Zavázala jsem se k Vánocům některým čtenářům, zejména stydlivému Jirkovi, který si “mě” – považte – uložil do své čtečky a teď je s tučným vykřičníkem nešťastný z mých stále rozlehlejších textů, že umírněně umlknu a vystavím tu stručné obrázky. Jenomže jsem klíčový drát k fotografickému aparátu spolu s kopretinovými sponečkami zapomněla v Praze. A navíc doslova trnu, že nepřestane-li padat umělecky velice působivý sníh, nepřiměřeně se roz(s)něžním a – ne, nebude tady širé bílo, ale uválím ještě a uplácám generální, tj. obsáhlou, intelektuální analýzu ucházejícího roku. 😉

A pod strom bych všem přála co možná nejvyšší míru důvtipu k bezprostřednímu demaskování mystifyzična a rovněž cílevědomosti ke zrušení všech zkonvenčnělých a znehodnocených vazeb. I do příštího roku, do Roku recese. 😎

“Aha, ty jsi tady,” podivil se rodič v zářivě zeleném pyžamu, za které by se nemusel stydět ani zhýralý mimozemšťan ve svých nejdivočejších snech, když vkročil do obýváku, aby dal dobrou noc přivětivě němým obyvatelům velikého akvária v rohu pokoje.
“Tak nezapomeň zhasnout, až půjdeš. I rybám.”

Už několik týdnů máme nové akvárko. Ladné pohyby rybích ploutví a konstantní nehybnost vypoulených očí prý zklidňují předrážděné lidské smysly. Bohužel už tři rybičky podlehly nervydrásajícímu stresu, jakému jsou vystaveny hvězdy podvodní reality show, neunesly morální zodpovědnost a odplavaly do věčných vod.

Ta poslední na život hodila bobek v raných hodinách Štědrého dne. Vidím v jejím demonstrativním skonu vytříbený cit pro dramatické vyvrcholení s náznaky distingované revoluce. Jsem si téměř jistá, že k tomuto ráznému kroku přistoupila poté, co ji každoroční veřejné popravy nevinných kaprů vydráždily do té míry, že se cítila povinována vyjádřit v přiměřené míře svůj nesouhlas s pácháním takových zvěrstev.

Zařídili jsme diskrétní pohřeb. Kdyby žila, ani by si nevšimla, že už je mrtvá. Pozůstalí v akváriu se oddali skličujícímu tichu a truchlivé slzy přispěly okolnímu vodnímu sloupci trochou slané pachuti. Příhoda je o to smutnější, že se u nás, s ohledem na jemnocit vegetariánského člena rodiny, to jest mé maličkosti, k bramborovému salátu podávala obalovaná brokolice. (Můj návrh to překvapivě nebyl, ale nemůžu nepřiznat, že mě hluboce dojal tak velkorysý rodičův nápad.)

Mimochodem, nebyla bych správná bloggerka, kdybych svým třem čtenářům nepopřála přinejmenším Šťastné a veselé Vánoce. Mám jediné štěstí, že žádná správná bloggerka nejsem.

Moc se mi tady líbilo. Hlavně dva dřeveňé betlémi. Anička.
Stálo pečlivým písmem vyryté v návštěvní knize na stolku před východem z vánoční výstavy. Zápis se natáhl přes půl stránky.

Z inkriminované knihy by vyklouzla úchvatná symbolika, nebýt dodatečně upřesněné míry váhy těch pokroucených a potlučených betlémů. Ale bylo by to přespříliš dojímavé. Hrozilo by riziko, že se symbolika půjde klouzat a zůstane akorát trapná fraška, čehož se my, kteří žijeme v jedné velké metafoře, bojíme jako čert kříže.

Počkáme, až rozvířené usazeniny zase klesnou ke dnu. Půjdeme načas mlčet.
Jela bych na hory. Lyžovat. Sáňkovat. Koukat na sníh. Čau Ježíšku…