svetylkaaa

Na Míráku jsme si dali palačinku a bezlepkovou klobásu a šli jsme hledat strom. Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili. Překvapivě nezbývalo moc variant. Už to vypadalo beznadějně, když jsme půl metru od Olšanských hřbitovů narazili na stánek, který prodával tak trochu rozpolcené vánoční dekorace na hroby. Rozpolcené proto, že na rozdíl od běžných hřbitovních dekorací byly tyhle o něco veselejší a barevnější, ale přece jenom ne o moc, pořád byly totiž pro mrtvé. A mezi těmito poklady jsme našli náš letošní vánoční stromeček. Byla to vlastně taková malá homole posvazovaná z chvojí, které dole přesahovalo a vytvářelo kolem ní i cosi jako sukýnku – asi aby byla stabilnější a ze štědrovečerního hrobu ji neodfoukl vítr.

Náš stromek na hrob, jak jsem mu ale nesměla říkat před eMkoněm ;), jsem asi za tři minuty nazdobila, eMkoň, který byl opakovaně obviňován z toho, že dostatečně nebuduje atmosféru, nakonec skoro celou knihovnu oblepil izolepou, aby na ní udržel řetěz se světýlky, a dvacátého třetího večer jsme se spontánně rozhodli, že přišel Ježíšek. Naše dítě má čtyři nohy a nadílku v misce očekává naprosto samozřejmě každý den po celý rok, takže tím nikdo neutrpěl. Navíc jsem to měla pod stromečkem jednoduché, protože jsem všechny své dárky měla nezabalené a prakticky pohromadě v jedné papírové tašce od Rohlíku, jelikož eMkoň na rozdíl ode mě neměl dvacátého prvního dovolenou na balení. #zerowastetipprovas 😀

A na Štědrý den už byl pokoj a klid. Místo vánočky jsme snídali závin, odpoledne jsme zavezli nadílku do útulku a jeli hledat sníh, což v praxi vypadalo tak, že jsme se se psem v kočáře ztratili v bahně v lese, protože na křižovatce “už si vzpomínám, určitě jsme šli tady zezdola”, a k večeři jsem obalila hromadu brokolicových hlav. Vypadá to na spoustu nových rodinných tradic. 🙂

Love actually. ➡

Destinka by leckomu cosi přála. Těm lidem, co jsou míň trapní než ti ostatní, nejsou různými způsoby, nástroji a otvory vypatlaní a neprovozují hysterii a verbální aerobik, přeje, aby se jim o Vánocích všichni ostatní vyhli.

Je to zvláštní, ale lidský život nebyl nikdy podroben matematickému zkoumání. Vem si třeba čas. Toužím po experimentu, který by pomocí elektrod přiložených k lidské hlavě zkoumal, kolik procent svého života věnuje člověk přítomnosti, kolik vzpomínkám a kolik budoucnosti. Došli bychom k poznání toho, kdo je skutečně člověk v poměru k času. Co je to lidský čas. A mohli bychom jistě vymezit tři základní typy člověka podle toho, která z podob času je pro něho dominantní.
Milan Kundera

V novém roce nevěřte adventistům ze sedmého nebe, vyberte si své zářné zítřky dřív, než se stanou minulostí, a adoptujte aspoň jednu obřezanou pastelku.

PFuj tfuj.

remake

Z části kvůli tomu, aby mě přestaly trápit moje fenomenální dekontextualizované vize, z části abych prokrastinovala při studiu primární literatury k ohromné práci o komiksových bublinách pro současného jazykovědce Šoltysoida, rozhodla jsem se, že budu péci. Přestože zle snáším dotek mouky i na prostém chlebu. Avšak – řekla jsem – velký džedáj jako já zvládne všecko.

Read More →

Sladkovodní veteráni, kteří přečkali všech dvanáct měsíců v naší domácnosti, což je víc, než kolik jsem přečkala já, kteří nevyplavali za světlem na konci tunelu jako někteří jejich uškvaření spoluplavitelé, ale neústupně bojovali proti vzmáhající se trudnomyslnosti a ve svých rozmočených, výhledově historických análech zaznamenali hrůzu letošního Štědrého večera, mají přislíbenu novou vodu. Bušila bych se do hlavy Úvodem do teorie masové komunikace s českou předmluvou Jana Jiráka, kdyby byl účinnější než velmi křehké Hovory Woodyho Allena.

Zavázala jsem se k Vánocům některým čtenářům, zejména stydlivému Jirkovi, který si “mě” – považte – uložil do své čtečky a teď je s tučným vykřičníkem nešťastný z mých stále rozlehlejších textů, že umírněně umlknu a vystavím tu stručné obrázky. Jenomže jsem klíčový drát k fotografickému aparátu spolu s kopretinovými sponečkami zapomněla v Praze. A navíc doslova trnu, že nepřestane-li padat umělecky velice působivý sníh, nepřiměřeně se roz(s)něžním a – ne, nebude tady širé bílo, ale uválím ještě a uplácám generální, tj. obsáhlou, intelektuální analýzu ucházejícího roku. 😉

A pod strom bych všem přála co možná nejvyšší míru důvtipu k bezprostřednímu demaskování mystifyzična a rovněž cílevědomosti ke zrušení všech zkonvenčnělých a znehodnocených vazeb. I do příštího roku, do Roku recese. 😎