Měla jsem z toho hrůzu zhruba od té doby, co jsem věděla, že to bude. Pořád jsem to ale nějak nenápadně odsouvala z tras svých myšlenkových pochodů do příkopů kolem nich s tím, že k tomu má dojít až za půl roku, že to je za dlouho a že do té doby se určitě zlepším, zase toho víc vydržím, budu toho víc umět a víc mi to půjde. Jenže jediné, co během toho půl roku rostlo, byla moje nervozita, protože příkopy už byly plné, krátil se mi čas a ta zázračná proměna pořád nikde. A jak se to blížilo, mluvila jsem o tom tak, že se mě lidi starostlivě ptali, jestli je to povinné a musím se toho zúčastnit, když z toho mám takové obavy. A když jsem jim řekla, že tam vlastně chci, nedávalo jim to smysl. I když psychiatričce snad ano. (A přišlo jí to zajímavé, napsala si to do počítače, ptala jsem se.) 😀

No a pak jsem v té tělocvičně najednou prostě stála s ostatními a snažila se už šestý den po sobě o piqué, plié, relevé. A kromě oscilace v prostoru (od žebřin ke dveřím a zpátky a tak pořád dokola) jsem současně poskakovala taky od myšlenky na to, že se nesmím porovnávat s ostatními, že jsem měla rok a půl výpadek, že mám diagnózu a že na to musím myslet, k myšlence, že někdy může být nečekaně povzbudivé se s ostatními porovnat, protože oni jsou po pěti dnech překvapivě taky unavení (to né jenom já s diagnózou, aha) a taky jim někdy něco nejde (a zpátky a tak pořád dokola).

Nakonec jsem to dala celé a bez následků a byla jsem na sebe fakt hrdá.

A vydrželo mi to přesně do té chvíle, než naše učitelka oznámila termín dalšího soustředění.

Protože mám z toho hrůzu zhruba od té doby, co vím, že to bude. 😀

svetylkaaa

Na Míráku jsme si dali palačinku a bezlepkovou klobásu a šli jsme hledat strom. Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili.

Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili.

Překvapivě nezbývalo moc variant. Už to vypadalo beznadějně, když jsme půl metru od Olšanských hřbitovů narazili na stánek, který prodával tak trochu rozpolcené vánoční dekorace na hroby. Rozpolcené proto, že na rozdíl od běžných hřbitovních dekorací byly tyhle o něco veselejší a barevnější, ale přece jenom ne o moc, pořád byly totiž pro mrtvé. A mezi těmito poklady jsme našli náš letošní vánoční stromeček. Byla to vlastně taková malá homole posvazovaná z chvojí, které dole přesahovalo a vytvářelo kolem ní i cosi jako sukýnku – asi aby byla stabilnější a ze štědrovečerního hrobu ji neodfoukl vítr.

Náš stromek na hrob, jak jsem mu ale nesměla říkat před eMkoněm ;), jsem asi za tři minuty nazdobila, eMkoň, který byl opakovaně obviňován z toho, že dostatečně nebuduje atmosféru, nakonec skoro celou knihovnu oblepil izolepou, aby na ní udržel řetěz se světýlky, a dvacátého třetího večer jsme se spontánně rozhodli, že přišel Ježíšek. Naše dítě má čtyři nohy a nadílku v misce očekává naprosto samozřejmě každý den po celý rok, takže tím nikdo neutrpěl. Navíc jsem to měla pod stromečkem jednoduché, protože jsem všechny své dárky měla nezabalené a prakticky pohromadě v jedné papírové tašce od Rohlíku, jelikož eMkoň na rozdíl ode mě neměl dvacátého prvního dovolenou na balení. #zerowastetipprovas 😀

A na Štědrý den už byl pokoj a klid. Místo vánočky jsme snídali závin, odpoledne jsme zavezli nadílku do útulku a jeli hledat sníh, což v praxi vypadalo tak, že jsme se se psem v kočáře ztratili v bahně v lese, protože na křižovatce “už si vzpomínám, určitě jsme šli tady zezdola”, a k večeři jsem obalila hromadu brokolicových hlav. Vypadá to na spoustu nových rodinných tradic. 🙂

Udělala jste obrovský pokrok za ten poslední rok. A mám z toho radost.

To nevadí, že naposled jsem od tří do sedmi do rána trhala staré účtenky, protože jsem bolestí po jehle v břiše nemohla spát, že občas se nevyčůrám, dokud nepřivolám na pomoc Niagarské vodopády, že v práci o mně ví, že k obědu potřebuju něco kluzkého, že když docvičím, je mi někdy tak nanic a ležím na zemi tak dlouho, že si pes začne dělat starosti, jestli nejsem mrtvá, že potřebuju každý den zobat svoje robotí prášky, abych mohla po cestě na metro překročit úzkost rozlitou po ulici, že občas jsem už v 10 ráno unavená, že mám na krku hrb z toho, jak jsem se zhroutila do sebe, a všude po těle jizvy. Protože až budu nervózně vzpomínat, co jsem vlastně dělala v roce 2018, můžu říct, že jsem…

… dělala obrovský pokrok. <3

coming-out

Němci byli vždycky napřed – musí se jim nechat, že i 17. listopad slaví už devátého. 😉 Ale protože letos měly mrtvé betonové panely dvacáté páté narozeniny, rozhodli se v Berlíně na jejich počest vybudovat zeď znova, i když tentokrát betonárny nepotěšili a použili trochu míň kontroverzní a trochu líp prodyšný materiál, a to sice sexy svítící balónky, které navíc slíbili s koncem oslav vodhákovat a vypustit a zopakovat si tak “nějaký pocity”. Tuhletu emocionální rekonstrukci freiheitu jsme si nechtěli nechat utýct, protože přirozeně pasem po podobných úchylárnách a protože minule jsme si zas tolik neužili, takže jsme v sobotu odpoledne spontánně naskočili do autobusu SA (čímž ale nemyslím Sturmabteilung, nýbrž Student Agency), kterému šéfovala buď naprosto exaltovaná, nebo naprosto sjetá stewardka – naštěstí nás ale utěšila, že jestli se naše vlastní sluchátka dneska dobře nevyspala, půjčí nám erární…a taky na zastávce v Drážďanech varovala ty, “kteří s nám pokračujete dál na ZÁPAD, abyste zůstali na svých místech”. Pak přišla pauza a chvilku tiše okouněla, po ní si mikrofon znova odkašlal a dodal: “A nevystupujte.” Potom už bez ozvučení následoval záchvat smíchu, který od řidiče dolehl až na sedačky 41 a 42. :mrgreen: Ale aspoň jsme si byli jistí, že jedem správně. 🙂

postdamer

Read More →