Dva rituální akty mezidruhového spojení už nám letos unikly, takže tu třetí svatbu, vietnamskou, která předchozí dvě zřejmě zcela brutálně překonala (což už tak bývá pohádkovým osudem třetích v pořadí), jsme v každém případě zažít museli, aby nás cyniky taky trochu omyl příliv velkolepé lásky a my byli dlouho živi a zdrávi a flekatí akorát dojetím. Ač jsme měli VIP informaci a řádné pozvání přímo od šťastného ženicha, identita nevěsty i veškeré podrobnosti svatby nám (a jak jsme pak zjistili, nejenom nám) zůstaly utajeny a celkem jsme ještě dva dny předem počítali i s variantou, že je to fejk anebo nějaká stylová zástěrka pro mafiánské obchody. Tím spíš jsme chtěli dorazit. :cool:

Přijeli jsme s Kazachem, Ukrajinkou a Čechem Honzou, bývalými spolužáky ženicha z vysoké, ale většinu doby jsme se bavili jenom s tím prvním, protože zbylý pár to už byli velký a dospělý a velký a dospělý lidi si chodí po cestě z Prahy nejdřív decenťácky spočnout do hotelu nebo do kasína a necourají někde po venku jak venkovští burani. ;-) (Kazach naproti tomu coural s námi velmi zdatně, ač byl prý přímo z Astany).

Slavobrána z balónků na terase monstrsálu u pompézní kolonády s palmami naznačovala, že asi vážně půjde o svatbu a že jako o dost prostorově výraznou. Potvrdily nám to taky usměvavé delegace z jednotlivých vietnamských klanů, které postupně přirážely k terase a jejichž rozverné děti nás zdravily megafonovým “Dobrým dnem” a pak se běžely bitkovat ve stylu vietnamského Kung-paa na volný plac. Read More →

Jelikož první část dnešního dílu věnujeme právě Bergenu, pustíme si na úvod chytlavou píseň bergenské rodačky Gabrielle, jejíž rozkřáplý hlas nás během norského výletu ve smyčce rádiových vln stále a znova oblažoval, a dále pak video bezejmenného Nora, který žije život takový, jaký opravdu je, ale který přesto dokazuje, jak inspirativní může být Gabrielle umělkyně. :mrgreen:

Den sedmý - onsdag, 7. 9.

Podivný muž v landroveru sjel po štěrkové cestě odkudsi shora z kopce, udělal na opuštěném, leč dosud celkem přívětivém odpočívadle, kde jsme se právě chystali snídat, malé kolečko, na chvíli se čelem k nám výhružně zastavil, přičemž nás ani na moment nepřestal upřeně pozorovat, a pak se pomalu rozjel zpátky na kopec. “Tahle introvertní země mě sere,” podotkl Máchomužík. “Takhle divně nekoukali ani na Zélandu. A ti uměli koukat.”

A tak jsme se trochu rozechvěle rozjeli na divoký a západními větry bičovaný Bergen. Read More →