Jelikož první část dnešního dílu věnujeme právě Bergenu, pustíme si na úvod chytlavou píseň bergenské rodačky Gabrielle, jejíž rozkřáplý hlas nás během norského výletu ve smyčce rádiových vln stále a znova oblažoval, a dále pak video bezejmenného Nora, který žije život takový, jaký opravdu je, ale který přesto dokazuje, jak inspirativní může být Gabrielle umělkyně. :mrgreen:

Den sedmý - onsdag, 7. 9.

Podivný muž v landroveru sjel po štěrkové cestě odkudsi shora z kopce, udělal na opuštěném, leč dosud celkem přívětivém odpočívadle, kde jsme se právě chystali snídat, malé kolečko, na chvíli se čelem k nám výhružně zastavil, přičemž nás ani na moment nepřestal upřeně pozorovat, a pak se pomalu rozjel zpátky na kopec. “Tahle introvertní země mě sere,” podotkl Máchomužík. “Takhle divně nekoukali ani na Zélandu. A ti uměli koukat.”

A tak jsme se trochu rozechvěle rozjeli na divoký a západními větry bičovaný Bergen. (Jen s drobnou zastávkou ve vesničce jménem Tysse, kterou jsme si chtěli vyfotit na památku, než ji odnese velká voda.)

Po tradiční okružní jízdě středem města jsme se vecpali na parkovišťátko k obchodu s jídlem a šli se infiltrovat ze zálohy/šli si pro muffin. Poněvadž den předtím se sehrál velký fotbalový souboj mezi Norskem a Dánskem, všechny noviny u pokladen hlásaly výsledek, akorátže my měli z emotivních, leč pořád moc norských titulků nejdřív trochu problém poznat, kdo teda vyhrál. 🙂 Jak jsme o tom tak nahlas přemítali, otočil se na nás nějaký mladý hoch v oblečku Skansky z řady před námi a s úsměvem se ujišťoval, jestli nemá sluchové halucinace, že slyší češtinu. Takže jsme absolvovali trochu trapné, ale milé národně spřízněné setkání mezi pípajícími čárovými kódy.

Potom jsme lehce přepárkli skoro až k vodě v přístavu, a přestože se mi nějak roztřeštila hlava a muzeum lepry bylo stejně zavřené, šli jsme to okolo po pěšky obhlídnout. Naneštěstí jsme ale začali u kostela Mariakirken, který je a bude prý ještě tak pět let taky zavřený – podle všeho jim prý mořská sůl totiž naleptala bricken, takže se rozhodli vyměnit i old cement a různé další featurky namontovat. Takže jsme si prohlídli aspoň plachtu s obrázkem kostela, co ho, rozporcovaného, cudně zakrývala, a vyrazili navštívit staré hanzovní nábřeží Bryggen.

Celkem to prý dělá 58 dřevěných domků a jakkoli malebný je tento druh křivé architektury, strašně se ty chajdy teda Bergeňanům bortí a sunou k zemi, takže se nejenom blbě fotí, ale hlavně musí technické oddělení UNESCO, u něhož jsou domky zapsány, do Bergenu dodávat pořádně kvalitní ocelové trubky, aby bylo domky čím podpírat. :mrgreen:

Drsná hanzovní historie se tam odpařovala vskutku z každého prkna. No a jako by toho nebylo dost, po hlavní nábřežní třídě, kde se mimo jiné taky tesala veleryba, procházel jakýsi historický průvod, který tvořily zhruba tři různé skupiny lidí – ti první šli v čele, oblečení v kostýmech, a třímali všeliké insignie. Lidé ze druhé skupiny rovněž leccos třímali, ale jejich kostýmy nebyly dokonalé – spíš to vypadalo, jako by každý urval v už tak dost vyprahlé kostymérně zrovna jen to, co se mu přimlelo pod ruku. Třetí skupina byla naproti tomu docela nenápadná, neboť zahrnovala lidi, kteří se prostě jen spontánně přidali k pochodu. Jak ovšem muž trefně poznamenal, dohromady to silně připomínalo pekelný koprodukční film Křižák v džínách. 😀


Nasraná veleryba

Mezitím se zase jednou spustil značný slejvák a dokonce i losí obchod byl closed for the season, tak kde to jsme.

Kdybych nezačala přemýšlet, jestli nechci párek v rohlíku a co je to tady vlastně za smrad, prošli jsme málem bez povšimnutí kolem vyhlášeného rybího trhu Torgetu a v ohromné staré budově jsme našli asi nejkrásnější infocentrum, kde jsme nakoupili pohledy, ptali se na další trajekt (holt tam mají hodně vody bez mostů) 🙂 a chvíli kradli elektřinu.

Navzdory veškerým možným předpokladům se ukázalo, že bergenské muzeum hanzy funguje, i když prší, a dokonce i když se opravuje, a tak jsme se šli hned podívat dovnitř. Poněvadž to nebylo tak docela jasné, zeptali jsme se pána v pokladně, jestli tady mají zavedené studentské vstupné. Pán přisvědčil, ovšem když jsme na něj vytáhli ISICy, zatvářil se jako vyoraný slaneček, a teprv posléze se ukázalo, že tady uznávají jen protekční, pravonorské studenty. Upřímně ale teda nevím, kolik pravonorských studentů před námi na něj mluvilo anglicky a proč se teda pán nevymáčk’ rovnou.

No nicméně šli jsme to trouchnivějící dřevo zkouknout i za plnou cenu.

Viděli jsme sudy na nejvíc rozmačkané ryby pro Hamburk ;-), výstavku hanzovních pečetí, z nichž byl Máchomuž sladce naměkko jak dýňový kompot, spoustu drobných komůrek, ředitelovu kancelář, písařův koutek nebo stylovou společenskou místnost, ale mě nejvíc nadchla výzdoba spací skříně nějakého hanzovního čeledína, který si na otvírací “okno” svojí ubikace vylepil takovou Carmen Electru svojí doby. 🙂 No a na závěr jsme se ještě přemístili do Schøtstuene, což je samostatný slavnostní hanzovní barák, v němž se obchodně jednalo a nezřízeně chlastalo, nejspíš i obojí zaráz.

Po cestě z Bergenu jsme už akorát málem přejeli nějakou domorodou asertivní Ilke na přechodu, Máchomuž si koupil kapučíno a předstíral, že to měla být čokoláda pro mě, a poprvé jsme na prťavých cestách couvali – nebylo zbytí, protože ten autobus, který jel proti nám z kopce, by měl v bitvě transformerů asi navrch.

A pak jsme u lesa, daleko za hlučným Bergenem, pocitově nejmíň sto mil od něj, objevili tenhle monumentální, docela pustý kout, kde kdysi stával cisterciánský klášter založený roku 1146 (cistercienserkloster grunnlagt 1146) a kde teď ze země čněl labyrint ze zbytků jeho základových kamenných zídek a zdí.

A úplně nás oba dostal.

A zatímco jsme prolézali chybějícími dveřmi, okny a výklenky, zničehožnic přestalo pršet.

A já tak mám tuhletu fotku.

A ještě to nebyl konec. Z meditačních rozvalin jsme se hnali dál k pobřeží, odkud jsme potřebovali převézt lodí na jih. Přesně v sedm večer jsme zběsile vjížděli do Halhjemu a proti nám se po dosud poloprázdné cestě rozpohybovával ztuhlý zástup natlakovaných aut, právě asi vypuštěných z trajektu. Check-in už byl dokonale vyklizen, leč vecpali jsme se ještě pánovi pod okýnko a on nám ochotně vrazil lístek za 250 kroner, a tak jsme v poslední chvíli naskočili na palubu.

Vítr lovil mraky po celé obloze a ony mu zato ždímaly dešťovou vodu přímo do obličeje.

Všichni pasažéři zalezli do kabin, ovšem my dva jsme se v jakési šílené euforii navzdory strašnému větru, dešti, který pršel ze všech stran, a slané vodní tříšti provlékli až pod kapitánský můstek a sáli sílu živlů nebo co. 😉

Nakonec jsme to šli teda taky omrknout dovnitř, ale hned záhy už jsme přistávali a loď nás všechny vyplivla na ostrově Stord. Rozdivočené živly zůstaly na moři a za vesnicí Fitjar zapadalo slunce s jakýmsi na Norsko až zvláštním pokojným klidem.

Uzoučká polní cesta se podle mapy měla domotat až pod nějakou vyhlídku na kopci. Po pár kilometrech jsme ovšem těsně pod hlubokým měkkým lesem u ledového potoka vypátrali docela opuštěné místo, které navíc tabule opodál nazvala oficiálním tábořištěm, takže jsme ani nemuseli mít strach z případných norských heverů zaklíněných do našich lebek. Na vlastní žádost jsem podstoupila avantgardní mytí vlasů a Máchomuž měl zodpovědnost, protože dozoroval kotlík, a k tomu vyprávěl staré historky, načež jsme si ustlali na dosud (i potom) nejhezčím z našich norských spacích míst.

Pokračování bude, až se vzbudíme. 😉

Post Navigation