parizka

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13.

Den čtrnáctý – 2. 9. 2013

V noci nejspíš mrzlo, poněvadž i když se nám v noci sobi vysrali za auto (čímž se podle mě v sobí řeči těla říká: “díky za ty rozsypaný sušenky, brácho!”), ráno to bylo ještě úplně ztvrdlé. :) A hned pár metrů od našeho spaní jsme spatřili provinilce (teda aspoň jsme si to mysleli) – vykutálenej sobí páreček tam okázale ožíral keříky a vzápětí flusal sežvejkané cucky vřesu a tvářil se, že já nic, já sob. Sotva jsme ale vyjeli, neviděli jsme v podstatě nic jiného než mraky dalších sobů – za námi, před námi i vedle nás. Asi nás chtěli zmást a vytvořit únikovou kouřovou stěnu, abychom nevěděli, komu to vyčítat. :D

Read More →

lodka

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11.

Den dvanáctý – 1. 9. 2013 31. 8. 2013

Další den za svítání nás lehce vzbudil rybář, který kolem se svým korábem silnic ve velkém stylu proplul, aby zakotvil o kus dál u jezera a ulovil snídani. Když se po nějaké době vracel, Machoš socializátor nahodil udičku a zapředl s ním empatický hovor na šupinatá témata a hrdý rybí překupník mu odhalil kufr plný mrskajících se ryb.

Mě ovšem po ránu zajímalo hlavně to, jestli tentokrát už budeme startovat sami od sebe, anebo nám to zase někdo bude muset ukázat, takže jsem Machoše donutila, aby to hned otestoval. K velké mé úlevě motor relativně ochotně naskočil, a tak jsem se šla spokojeně cachtat do ledového Gärdessjönu, jemuž se na hladinu začalo z prošedivělé oblohy snášet listí. První září v ukázněné zemi prostě (jo, akorátže jsem to blbě spočítala a ve skutečnosti byl ještě srpen).

Po teplé slepičí polívce, která ze mě měla vyhnat kocovinu, poněvadž jsem se vážně cítila jak pro propařené noci a různý blaníkovský svaly, které se předchozího dne utrhly ze řetězu, to na té pařbě očividně přehnaly a teď spráskaně hmitaly zpátky do děr, jsme se chtěli pustit zase dál.

Na důkaz toho, že přání není vždycky otcem myšlenky, se ale start opět nezdařil. :D Motor mlčel, zato duchem nepřítomný Machoš nyní zamyšleně prohlásil, že už ráno se mu to startování zdálo nějak podezřele pomalejší a že baterka zřejmě měla sílu právě na ten jeden start, který ovšem jakejsi rozmarnej testr vyplácal ještě před snídaní. Mlčící motor mi byl z těch dvou v tu chvíli přece jen o cosi sympatičtější. :mrgreen:

Read More →

Den jedenáctý - søndag, 11. 9.

Noc u hučícího jezera nám předvedla, jaké to je pocítit teplé vlhké Norsko na kůži, neb se rozpálila na sedmnáct stupňů a nechtěla s tím přestat. Vzbudili jsme se a ještě ve spacácích si vyprávěli sny. Bohužel jsme také museli zkonstatovat, že Máchomužův igelitový vynález, který měl zabránit padající vodě pronikat skrz okénko do auta a který předešlé noci pokřtil kmotr déšť, fatálně selhal. Hlavní tragickou roli v tomto dramatu sehrála sebraná větev, jež měla původně igelit napínat. Bouřka z ní totiž udělala cosi jako prak, jehož výkonnost byla ověřena hned vzápětí, když se vprostřed noci vzepjala a veškerou vodu, která v igelitu mezitím uvízla, chrstla svému vynálezci skrz okénko na hlavu. :mrgreen: Read More →

Den desátý - lørdag, 10. 9.

Vstali jsme do koláže z různošedých skvrn a zamlžených vrcholků skal. Srdnatého Máchomuže to ale nezastavilo a rozhodl se, že se v jezeře vykoupe. (Nejdřív nechtěl, ale pak jsem se mohla koukat. :mrgreen:) Koupel měla hned dva pozoruhodné spontánní aspekty: Nejenže byl Máchovník najednou čistý (a vybuzený), ale ještě nadto se mi svěřil, že se v něm tou studenou lázní skoro probudil soucit s pasažéry Titaniku. Read More →

Den devátý - fredag, 9. 9.

Noc…

…jsme přežili.

V rámci spontánních oslav díkůvzdání, že se zombiové v noci nepročůrali dovnitř, jsme spolu s Morrisonem chvíli hráli na flašky, načež jsme se spakovali a obkroužili vítězné půlkolečko (to proto, že cesta, podél které se mezitím spokojeně vyvalily ovce, vedla jen po jedné straně jezera). Světa okolo se zmocnilo nejchladnější ze všech našich rán, protože/přestože auto tvrdilo, že je venku sedm stupňů – nahoře na skalách na protějším srázu leželo cosi, co bylo skoro jistě led a sníh.

Read More →

Jelikož první část dnešního dílu věnujeme právě Bergenu, pustíme si na úvod chytlavou píseň bergenské rodačky Gabrielle, jejíž rozkřáplý hlas nás během norského výletu ve smyčce rádiových vln stále a znova oblažoval, a dále pak video bezejmenného Nora, který žije život takový, jaký opravdu je, ale který přesto dokazuje, jak inspirativní může být Gabrielle umělkyně. :mrgreen:

Den sedmý - onsdag, 7. 9.

Podivný muž v landroveru sjel po štěrkové cestě odkudsi shora z kopce, udělal na opuštěném, leč dosud celkem přívětivém odpočívadle, kde jsme se právě chystali snídat, malé kolečko, na chvíli se čelem k nám výhružně zastavil, přičemž nás ani na moment nepřestal upřeně pozorovat, a pak se pomalu rozjel zpátky na kopec. “Tahle introvertní země mě sere,” podotkl Máchomužík. “Takhle divně nekoukali ani na Zélandu. A ti uměli koukat.”

A tak jsme se trochu rozechvěle rozjeli na divoký a západními větry bičovaný Bergen. Read More →

Den pátý - mandag, 5. 9.

Po nekonečném oslím dni jsme se vzbudili až dopoledne a chvilku se pokoušeli uhladit zmačkané tváře a zjistit, co si myslí. Zdály se mi podivné sny o státnicích, kde jednoho člena komise hrál Ondřej Hejma a vadilo mu, že si celý den broukám tutéž písničku. To je na pěst hned po ránu. Z docela slepého nebe nad námi se po nekonečných šňůrách spouštěla kvanta šedé vody a třepila se nám o plechový příbytek. Konkrétně zeměpisně jsme se k životu vzpamatovali u lesa kus za Oslem. Minulé noci jsme se nejprve blouznivě chtěli sunout dál, ale pak jsme se na přívětivém místě s minimem podezřelých existencí (tj. 5 – 1 úchyl v lokalitě) usnesli, že na rozhodnutí takového rázu se radši vyspíme.

Stěrače docela marně pištěly, protože padající voda se bez jakýchkoli pravidel bohatě rozlévala po skle a my jsme zastavili na snídani před obchodním komplexem pohozeným u silnice, po které se v obou směrech hnala auta a nechávala za sebou syčící mokré čáry. Read More →

Den čtvrtý - søndag, 4. 9. (Heslo dne: Oslopass!)

Ráno nás vzbudily dešťové kapky urputně bušící do střechy auta. No anebo Máchomuže vzbudili motorkáři, kteří se na našem místě sjížděli na společné rabování, a Máchomuž pak vzbudil mě. Můžete si vybrat třeba podle toho, jak moc v životě potřebujete romantiku.

Ačkoli já jsem nemohla být spokojenější, nabyla jsem podezření, že skrz to počasí je Máchomuž už trochu nasrán, a tak jsem ho ještě dodělala tím, že jsem mu řekla, že je Robbie Williams teplý. Jeden by čekal, že bude mít třeba radost, ale dočkala jsem se spíš něčeho, co znělo jako “Doprdele, o něm jsem to ještě nevěděl!” Myslím, že bych možná aspoň na čas přeci jen mohla přestat testovat, jestli náhodou nechodím s počínajícím gayem. ;) Read More →