Značím si zde konečně pár svých bezprostředních postřehů k týranému, protože prostřednímu hobitímu dítěti z Jacksonovic dvorku.

Zle omladěný Legolas vypadá jak mimozemšťan, co proběh’ vápnem, ale rozhodl se jako správný elf tvářit, že to je schválně. Holt nějaký ty životní peripetie s Viktoriiným andílkem se mu od dob, kdy bez závazků čekoval rudý úsvit a spolu s Gimlim dělal do rasistických fórů, vepsaly do tváře. Paradoxně nás ale může utěšit fakt, že do “navazující” trilogie ubere mejkapu, takže už nebude tolik připomínat kompars z videoklipu Buchet je spousta.x

Scenáristi si vzali k srdci moje konstatování po předchozím filmu, že Fili a Kili jsou největší sexani, a jednoho z nich nad (Tolkienův) plán málem sejmuli. Naštěstí ale byla po ruce zas nějaká ta elfka, co by se svíjela nad polomrtvým a cpala mu do rány plevel. Bohužel ale nikdo neumí být tak skvěle polomrtvej jako Elijah Froďák blahé paměti.

kiliho-nazor

Jako chápu, že Bilbo má dělat odlehčení v chumlu těch osudových trpaslíků, ale nechápu, proč jeho výstupy musí vypadat jak polopatická okresní pantomima, aby fakt i těm nejtupějším došlo, že je tady ta komická vložka.

Btw, ti trpaslíci se někdy chovají tak idiotsky, že by vedle nich vynikl každý ňouma. Si to představte, že se sto let trmácíte k nějaký hoře, celou cestu vás stopujou skřeti jeden hnusnější než druhý (pro zubaře to musí být obzvlášť podívaná) a všelijaké jiné kreatury, prdel máte plnou třísek z toho, jak jste si kus cesty zpříjemnili plavbou v sudech, vydrápete se nahoru k tajným dveřím do hory a jenom proto, že vám zrovna zapadne slunko, si ani na chvíli nesednete na šutrák, abyste to promysleli, ale rovnou se celkem bez protestů vypravíte na zpáteční pochoďák.

Kdy že se přestaly natáčet filmy? Už ani nemáme šanci prohlídnout si scenérie, kulisy a celý ten fikční svět, protože nás fašistická kamera okamžitě natlačí na nejbližší roh a převalí přes tři prostorové dimenze.

Ještě štěstí, že odněkud někam dycky vyzývavě trčela nějaká ta páka, se kterou se děj mohl pohnout dál.

Ovšem proč mluví všichni obří pavouci jak Glum? To ho sežrali?

Stezka v Temném hvozdu má tytéž vyviklané kachle jako kdekteré československé reálné socialistické sídliště. A taky se vám tam může přihodit kdeco nepěkného.

Toho drozda jsem si představovala trochu víc jako drozda a trochu míň jako stroječek šíleného steampunkera.

Gandalf opět exceluje ve své roli “někde (nejlíp na hodně úzkém mostě přes hodně hlubokou propast) urputně stuj a drž”. Neméně skvostný je pak v navazující roli “hodně špinavě a uvězněně někde tragicky trč (když to neustojíš)”.

Uličky Hůrky vypadaly trošku jak ze starých dobrých ateliérových nedělních pohádek, kterými Česká televize zaplácne všecky nezodpovězené Moravcovy otázky.

A když pominu romantickou rozpravu ve vězení o tom, jaké světlo koho bere víc, všechno to bylo příšerně zdivočelé a zběsilé. Šup sem, šup tam, už se špičkujeme s Meddědem, šup a už jsme v Temném hvozdu, tam se ostentativně a nenápaditě motáme asi tak 10 minut a šup už nás vězní hnusní elfové, kde chvíli postojíme u mříže, abychom měli profilovku z vězení, a šup už se vezeme v Bardově kocábce. V podstatě mám dojem, že to všecko (nasraný drak included) zmákli dřív než Liam Neeson v 96 hodinách.

Ačkoli organizovanou malbu po zdrsnělých dračích kůžích jsme úspěšně vyvedli už loni, vlivem nepříznivých meteorologických podmínek – ovšem dalo by se to říct taky tak, že kvůli špatným větrům, které na to vypouštěli ti smradlavější ze zúčastněných 😉 – se nakonec letka do vzduchu nikdy nevznesla. Stojaté vody přízemní inverze jsme nabourali akorát Máchomuž a já, když jsme se jednou rozhodli vyvenčit aspoň naši Příšeru z hlubin, avšak jinak nám nevybouřená dráčata obývající podstropní patro pokoje zahrnující převážně vršky skříní, gaučů a topení, kde se z chuchvalců prachu vůbec líhnou všelijací tvoři, hlavně po celý rok pomstychtivě padala na hlavy a trošku to vypadalo, jako když tříhlavý drak obsadil Pařezovou chaloupku.

Takže jsme si letos řekli, že dractvo už patřičně dozrálo, a naběhli na stráně olezlé podzimem a škrkavkami z psích hovínek.

Read More →

Den co den jsme se chmurně dívali za testovacím pápěřím, jež silou středně velkého a středně shnilého letícího ananasu pokaždé protrhlo stojaté inverzní pásmo a rozplclo se na ulici. Po dvou měsících čekání na příznivý či jakýkoli prokazatelný vítr jsme se vzrušeně vyhrnuli na kopec – akorát podivným úchylem s brýlemi jsme se nechali předhonit – abychom zkušebně vyvenčili naši novou poletuší obludu, která to v sobě ovšem zadržovala už od loňského podzimu, kdy na vypouštění kvůli jistým kazifukům nakonec vůbec nedošlo (popis předloňského premiérového vzletu schizofrenní kubistické stvůry do divoké přírody, který se vmrzl a pak vpil do našich pamětí, naproti tomu dohledat lze, a to tu).

Nejprv jsem jako signifikantní foto dne chtěla uvést totok, nicméně pak jsem se rozhodla být trochu loajálnější vůči osobnostem na obou koncích provázku, a tak nabízím foto z pozdější etapy jejich komplikovaného vztahu – a sice neohroženě idylické spojení ve zbytcích světla, které se zasekly na okrajích kotle. Tady je:

Mám brigádu. Mám svoji nejakčnější brigádu v životě a jako bagr s třemi nelítostnými rypadly rozšiřuji své křehké a spíš odtažité zkušenosti s prací s lidmi. Jsem takzvaný tereňák a přímý kontaktovač čili profivopruzník humanoid, který soustavně ruší lidi v jejich poklidu, a po celou dobu toho svědomitého výkonu si umiňuje, že do budoucna už bude brát jen práci skladníka, nejlíp skladníka rašeliny na odvrácené straně Islandu, kam páchnou jenom skřítci a ještě k tomu jsou přitom neviditelní. Mám brigádu a nejspíš mě to zabije. (Nebo mě dřív možná sežere dozorující manažer Velké kápo, který vypadá jak saň s knírkem.)

Zakouším různé hluboké zážitky a poznávám své domovské město ze stránek, které byste v knížce možná i radši přeskočili. S tím související pravdou je, že mým patrně nejzajímavějším respondentem byl velmi sympatický Dán, který nějakým řízením evropského osudu zabloudil až sem pod moravské hory. Avšak dýchá mu na otlačené dánské paty starší česká dáma, která se mě rozhodla opustit v polovině dotazování a mé úpěnlivé prosby o pokračování odrazila jak těžkooděnec ostrou poznámkou, že se jde MODLIT. Načež mi doporučila totéž a ještě mi vyčetla, že já do kostela určitě nechodím. Read More →

Mé tělo i mysl teď brázdí rýhy a na různých místech se černají podlitiny. Prvně jsem plně prošla tradičním podzimním rituálem, jehož hmatatelným výsledkem byla schizofrenní dvojhlavá saň, se kterou jsme se hodlali spustit v Divoké Šárce.

Read More →