Značím si zde konečně pár svých bezprostředních postřehů k týranému, protože prostřednímu hobitímu dítěti z Jacksonovic dvorku.

Zle omladěný Legolas vypadá jak mimozemšťan, co proběh’ vápnem, ale rozhodl se jako správný elf tvářit, že to je schválně. Holt nějaký ty životní peripetie s Viktoriiným andílkem se mu od dob, kdy bez závazků čekoval rudý úsvit a spolu s Gimlim dělal do rasistických fórů, vepsaly do tváře. Paradoxně nás ale může utěšit fakt, že do “navazující” trilogie ubere mejkapu, takže už nebude tolik připomínat kompars z videoklipu Buchet je spousta.x

Scenáristi si vzali k srdci moje konstatování po předchozím filmu, že Fili a Kili jsou největší sexani, a jednoho z nich nad (Tolkienův) plán málem sejmuli. Naštěstí ale byla po ruce zas nějaká ta elfka, co by se svíjela nad polomrtvým a cpala mu do rány plevel. Bohužel ale nikdo neumí být tak skvěle polomrtvej jako Elijah Froďák blahé paměti.

kiliho-nazor

Jako chápu, že Bilbo má dělat odlehčení v chumlu těch osudových trpaslíků, ale nechápu, proč jeho výstupy musí vypadat jak polopatická okresní pantomima, aby fakt i těm nejtupějším došlo, že je tady ta komická vložka.

Btw, ti trpaslíci se někdy chovají tak idiotsky, že by vedle nich vynikl každý ňouma. Si to představte, že se sto let trmácíte k nějaký hoře, celou cestu vás stopujou skřeti jeden hnusnější než druhý (pro zubaře to musí být obzvlášť podívaná) a všelijaké jiné kreatury, prdel máte plnou třísek z toho, jak jste si kus cesty zpříjemnili plavbou v sudech, vydrápete se nahoru k tajným dveřím do hory a jenom proto, že vám zrovna zapadne slunko, si ani na chvíli nesednete na šutrák, abyste to promysleli, ale rovnou se celkem bez protestů vypravíte na zpáteční pochoďák.

Kdy že se přestaly natáčet filmy? Už ani nemáme šanci prohlídnout si scenérie, kulisy a celý ten fikční svět, protože nás fašistická kamera okamžitě natlačí na nejbližší roh a převalí přes tři prostorové dimenze.

Ještě štěstí, že odněkud někam dycky vyzývavě trčela nějaká ta páka, se kterou se děj mohl pohnout dál.

Ovšem proč mluví všichni obří pavouci jak Glum? To ho sežrali?

Stezka v Temném hvozdu má tytéž vyviklané kachle jako kdekteré československé reálné socialistické sídliště. A taky se vám tam může přihodit kdeco nepěkného.

Toho drozda jsem si představovala trochu víc jako drozda a trochu míň jako stroječek šíleného steampunkera.

Gandalf opět exceluje ve své roli “někde (nejlíp na hodně úzkém mostě přes hodně hlubokou propast) urputně stuj a drž”. Neméně skvostný je pak v navazující roli “hodně špinavě a uvězněně někde tragicky trč (když to neustojíš)”.

Uličky Hůrky vypadaly trošku jak ze starých dobrých ateliérových nedělních pohádek, kterými Česká televize zaplácne všecky nezodpovězené Moravcovy otázky.

A když pominu romantickou rozpravu ve vězení o tom, jaké světlo koho bere víc, všechno to bylo příšerně zdivočelé a zběsilé. Šup sem, šup tam, už se špičkujeme s Meddědem, šup a už jsme v Temném hvozdu, tam se ostentativně a nenápaditě motáme asi tak 10 minut a šup už nás vězní hnusní elfové, kde chvíli postojíme u mříže, abychom měli profilovku z vězení, a šup už se vezeme v Bardově kocábce. V podstatě mám dojem, že to všecko (nasraný drak included) zmákli dřív než Liam Neeson v 96 hodinách.

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. 😉 Read More →

“Proč jsme si taky nenamalovaly blesk? Už jsem tu potkala plno lidí s bleskem,” nadhodila nějaká osoba přede mnou směrem ke své kolegyni za mnou, odhrnula si ofinu a názorně poklepala na své nevinné, docela nezjizveně vyhlížející čelo. Poklepala jsem si pokradmu na to svoje – kdo by se asi tak mohl chtít znát zrovna k Harrymu, nejblbější postavě celé heptalogie. Všechny tři jsme stály v nekonečné řadě, která se plazila jako ošklivec Nagini od záchodů kolem umyvadel až na chodbu. Svorně jsme zadržovaly vzrušení a moč. Byla tu půlnoční premiéra posledního Potteráka!

Druhý had, který se ale nechtěl ani tak vyprázdnit, jako spíš nažrat, se táhl k pultu s kinoblafy, kde se ovšem tentokrát prodávaly pod pultem taky kapesníčky pro chvilky dojetí, jichž, jak se tušilo, bude ve filmu dost pro každého, bez ohledu na to, které straně kdo fandí.

Vlezli jsme dovnitř. Navzdory tomu, že asi neznám většího kritika potterfilmů (který ale zároveň má rád potterknihy), zazdálo se citlivému Máchomužíkovi, že atmosféra v sále je, vzhledem k výlučnosti okamžiku, přeci jen trochu unylá a poněkud málo jiskří, a pokusil se ji proto vybudit několika vášnivými pokřiky. Hned potom radši zhasli, zhlédli jsme upoutávky na tři obskurní hollywoodské velkofilmy, někdo si příšerně usral a mohlo se začít. Read More →

Následuje kaleidoskop několika postřehů visících mi v lednici z minulého týdne.

Konečně jsem teda taky viděla první polovinu posledního Pottera. Zpoždění oproti zarytě ryčícím fanouškům mám jednak proto, že nejsem fanoušek (pokud jde o poslední potteradaptace), a jednak taky proto, že jsem si ho slíbila jako zvláštně ambivalentní odměnu, až odprezentuju na ekosemináři doktora Šutráka svou druhou esoesej, tentokrát o tom, že lidi jsou svině. Nelze to sice teď zpětně označit za nijak zvlášť úchvatné vystoupení, ale čekala jsem ze strany pedantského mikrokosmonauta víc protivenství, takže si myslím, že nakonec jsem uskakovala celkem obstojně. Taky jsem trpělivě čekala, až mi vysvětlí, že jenom proto, že jsem infantilní já, nemusí být infantilní on a ostatní přítomní spolužáci (No budiž). To skrze jeho nepochopení, nepřátelství a předsudečný odsudek mých neotřelých příkladů recipročního altruismu, k nimž mě inspiroval Křemílek, Vochomůrka, vodník Krapítko a Malá čarodějnice. Toto mé očekávání přirozeně záhy vyplnil, a tak celé představení začalo být docela upřímnější. Ostatně právě proto, že odhalil své emocionálně nenaplněné dětství, stály mé příklady za to, no. 😳

Teďka teda krátce k tomu rozervanému Harrymu. Read More →

(Téma: Náhoda)

Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám stejně akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo.

Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už budu konverzovat jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba. Víte, když celý život mluvíte s lidmi, kteří do vás ryjí a tváří se přitom jako leprikóni s mrkví zaraženou do zadku až po lodyhu, oceníte pak někoho, kdo si na nic nehraje.

Možná se ptáte, jak jsem se ocitla pod zemí, na tomto agorafobiky vysněném místě. Pokud se neptáte, měli byste se prostě zeptat. Představte si, že to byla vlastně náhoda. Tedy pokud jste ochotni zahrnout do tajuplné definice náhody ten rozjitřený večer, kdy jsem z kůlny vyrvala krumpáč a šla si vykopat hrob. Read More →