Můj projekt na udržení zdravého rozumu během tří posledních rozhodujících týdnů (na další tři poslední rozhodující týdny budu muset vymyslet něco nového). A tak jsme chodili po uzavřené obci a hledali to, za čím by nás to přirozeně táhlo i v cizím městě, ve kterém bychom byli na výletě. Spousta exponátů je teď zavřená za zdmi muzeí a galerií, naštěstí pořád jsou tu i takoví umělci, kteří tvoří a vystavují v plenéru, a jiní, kteří svoje dílo šoupnou alespoň za výlohu nebo vystrčí na dvorek. Díky za ty dary.

Read More →

Ačkoli to prý byl jen takový neveřejný draft, kampaň Dostálové očividně zabrala úplně geniálně ještě předtím, než oficiálně začala (čili hospodárná ministryně vlastně státnímu rozpočtu ušetřila 2 miliardy – a takhle se má správně vládnout!), takže když jsme si chtěli narychlo zarezervovat nějaké hezké místo s klimatizací, odkud bychom mohli chvíli pracovat a ideálně poblíž taky něco vidět, zbyl na nás z celého vyprodaného Česka vpodstatě jen jeden plzeňský hotel, a to navíc nejspíš jenom proto, že ho dostavěli asi týden předtím. 😀 Byl nový a hezký, ale trpěl nepřehlédnutelnými porodními bolestmi a personál uvnitř podobně jako prvorodička mnoho věcí zažíval poprvé. Když například poprvé nad hotelem zapršelo, zjistili, že nad plán prší až do jídelny v přízemí, když se poprvé zaplnila většina pokojů, zjistili, že wifi nikdo neřekl, že v hotelu budou lidi, a k tomu, aby nám eMkoň zajistil nejluxusnější mezonetový duplex, stačilo, aby vzal poprvé za kliku našeho původně zaplaceného, skromnějšího apartmánu, protože klika udělala zhruba to, co Harryho zlomená ruka, když mu ji léčil Lockhart. Prý by to spravily nějaké náhradní baterky nebo co, na recepci ale nevěděli, jaké přesně baterky by to měly být a jak by ta výměna měla přesně probíhat. Místo toho jsme dostali byt s asi tak pětimetrovým francouzským oknem, dvěma balkony s výhledem přímo na katedrálu svatého Bartoloměje a se dvěma ložnicemi. A to se dost hodilo, protože eMkoň byl nějaký schlíplý (rozhodně ale ne kvůli tomu, co se stalo tamté klice 😀) a z východního křídla jsme tak mohli udělat marodku.

Read More →

signal

Mami, mně se to nelíbí! Tak se koukej jinam … A pak zjistíme, že je to jenom nějaká reklama na Samsung, ha ha ha … Čekám na signál … Pozor na to sklo! … Na tomhle festivalu mají zálibu v temných zvucích … Asi se přikloním ke KDU, četla jsem si ty Piráty, ale jsou takoví … takoví … Hele, bubák! … Lidi si ve frontě udělali vlastní instakoutek … S dovolenííím! My tam máme grupu… Jo, to je asi ten, co předběhl jako první, že? … Až spolu budete bydlet, bude to úplně něco jinýho … Tvoje chování překračuje všechny meze … Jestli chceš, abychom se k tobě chovali jako k dítěti, nemám s tím žádný problém, dáme ti dudlík a zavinovačku … Hele, to opravdu asi byla jen reklama na Samsung … No a Káťa je ve francouzštině v podstatě nejlepší na škole, vzala jsem ji ke známé do Francie … Říká, že učitelka by jim měla říkat, jak to vyslovovat, ale neříká, protože to sama neví … Já nechci hned někoho vyhazovat, ale … Vždyť to vypadá, jako by někdo rozbil vánoční světýlka a rozvěsil je po stromě … Vychází mnohem míň lidí, než kolik jich vchází, očividně je uvnitř melou na maso, máte padesátiprocentní šanci … Nedotýkejte se instalace, prosím … Octopus Garden … Asi byl rád, že mu to funguje, tak se s tím spokojil a dál už smysl neřešil … Já chci vidět, co tam je … Nepochopím, proč se ty lidi chovaj jako kreténi, když stejně vidí hovno … Už mi dej pokoj, už s tebou nebudu vůbec mluvit, protože ty jsi … Ty zdivočelé signatury se ke zdi knihovny docela hodí … Dáme si to ještě potřetí? … Proč šel Tříska na most meditovat zrovna přes den, kdy je tu vždycky narváno, a ne třeba brzo ráno? … Jeden perníček s polevou a jeden čistý, takový Golem … Mně se líbí ten slon s dýchacím přístrojem … Počkej, teď je to rozsvícené, ale pak to zhasne … Hele, koukej, posral mu to holub, pták se vyjádřil … Hm, tak asi to nezhasne, jdem … Potřebuju na tohle 3D brejle, abych to pochopil? … Dobrý večer, děkuji … Prostor prosím opouštějte východem vlevo … Jsem z toho demotivovaná … Bééééééééé… Ale no tak, koukni támhle, to je pěkný … Loni to bylo lepší … To jsou prostě takové kuličky … Já bych teda řek’ balónky … Rodiče na tréninku, co byli, na tom byli taky, ve čtvrtek, a říkali, že to vůbec nemá cenu tam chodit a že jestli tam fakt chceme jít, tak jedině … Don’t worry, this is my neighborhood … Tohle fakt není dobré pro epileptiky … Tady odsud to vypadá mnohem líp, protože ta světla na tebe nesvítí a vidíš jen, jak svítí na ty lidi … Škoda, že tu nemám zrcadlovku, bylo by to ostřejší – tak a můžeme jít …

"The Secret Life of Walter Mitty"

Nejlepší film. Jeden z nejlepších vůbec. Rozhodně se nasoukal do nějaké top pětky na filmovém vrcholu a rozbil tam základní tábor. Pozval na guláš zmrzlého Lovce trolů. Udělal si kámoše z Tuckera a Dalea… A společně ukradli kyslík Davidu Lynchovi, který se sám od sebe z nějakých mysteriózních důvodů domníval, že tam patří taky. 😀 No zkrátka, zažila jsem u Mittyho tři úplně nové pocity, které teďka hodlám zasadit do třech vět plných spoileru:

Walter Mitty a jeho tajný život je film, jehož hrdinové si vás uzurpují – chcete každopádně vědět, co se s nimi bude teď dít dál, navzdory tomu, že fikční svět už pár minut zasypávají titulky a sběrači osvobozeného popcornu už hlasitě podupávají v periferním úhlu pod nouzovým východem.

Ale zároveň! cítíte, že by vůbec nevadilo, kdyby se hlavní pár nakonec nedal dohromady a skončilo to u skateboardu od islandských grázlíků, protože film/příběh by byl i tak úplně stejně správnej.

A životem dokonale rozrytý filozof Sean Penn v kamaších (který se hodně zlepšil od doby, co jsem usnula u jeho teplého politika a on mezitím stihl asi pětkrát propadnout ve volbách), co skrz obří objektiv kontroloval sněžného levharta, mě asi poprvé v životě přiměl přemítat o tom, že by bylo fajn si někdy na chvíli vyzkoušet, jaké to je být mužem.

Pak mě to ale zas přešlo. :mrgreen:

Ani nevím, který jiný film tohle všechno zvládl.

Eyjafjallajökull!

Značím si zde konečně pár svých bezprostředních postřehů k týranému, protože prostřednímu hobitímu dítěti z Jacksonovic dvorku.

Zle omladěný Legolas vypadá jak mimozemšťan, co proběh’ vápnem, ale rozhodl se jako správný elf tvářit, že to je schválně. Holt nějaký ty životní peripetie s Viktoriiným andílkem se mu od dob, kdy bez závazků čekoval rudý úsvit a spolu s Gimlim dělal do rasistických fórů, vepsaly do tváře. Paradoxně nás ale může utěšit fakt, že do “navazující” trilogie ubere mejkapu, takže už nebude tolik připomínat kompars z videoklipu Buchet je spousta.x

Scenáristi si vzali k srdci moje konstatování po předchozím filmu, že Fili a Kili jsou největší sexani, a jednoho z nich nad (Tolkienův) plán málem sejmuli. Naštěstí ale byla po ruce zas nějaká ta elfka, co by se svíjela nad polomrtvým a cpala mu do rány plevel. Bohužel ale nikdo neumí být tak skvěle polomrtvej jako Elijah Froďák blahé paměti.

kiliho-nazor

Jako chápu, že Bilbo má dělat odlehčení v chumlu těch osudových trpaslíků, ale nechápu, proč jeho výstupy musí vypadat jak polopatická okresní pantomima, aby fakt i těm nejtupějším došlo, že je tady ta komická vložka.

Btw, ti trpaslíci se někdy chovají tak idiotsky, že by vedle nich vynikl každý ňouma. Si to představte, že se sto let trmácíte k nějaký hoře, celou cestu vás stopujou skřeti jeden hnusnější než druhý (pro zubaře to musí být obzvlášť podívaná) a všelijaké jiné kreatury, prdel máte plnou třísek z toho, jak jste si kus cesty zpříjemnili plavbou v sudech, vydrápete se nahoru k tajným dveřím do hory a jenom proto, že vám zrovna zapadne slunko, si ani na chvíli nesednete na šutrák, abyste to promysleli, ale rovnou se celkem bez protestů vypravíte na zpáteční pochoďák.

Kdy že se přestaly natáčet filmy? Už ani nemáme šanci prohlídnout si scenérie, kulisy a celý ten fikční svět, protože nás fašistická kamera okamžitě natlačí na nejbližší roh a převalí přes tři prostorové dimenze.

Ještě štěstí, že odněkud někam dycky vyzývavě trčela nějaká ta páka, se kterou se děj mohl pohnout dál.

Ovšem proč mluví všichni obří pavouci jak Glum? To ho sežrali?

Stezka v Temném hvozdu má tytéž vyviklané kachle jako kdekteré československé reálné socialistické sídliště. A taky se vám tam může přihodit kdeco nepěkného.

Toho drozda jsem si představovala trochu víc jako drozda a trochu míň jako stroječek šíleného steampunkera.

Gandalf opět exceluje ve své roli “někde (nejlíp na hodně úzkém mostě přes hodně hlubokou propast) urputně stuj a drž”. Neméně skvostný je pak v navazující roli “hodně špinavě a uvězněně někde tragicky trč (když to neustojíš)”.

Uličky Hůrky vypadaly trošku jak ze starých dobrých ateliérových nedělních pohádek, kterými Česká televize zaplácne všecky nezodpovězené Moravcovy otázky.

A když pominu romantickou rozpravu ve vězení o tom, jaké světlo koho bere víc, všechno to bylo příšerně zdivočelé a zběsilé. Šup sem, šup tam, už se špičkujeme s Meddědem, šup a už jsme v Temném hvozdu, tam se ostentativně a nenápaditě motáme asi tak 10 minut a šup už nás vězní hnusní elfové, kde chvíli postojíme u mříže, abychom měli profilovku z vězení, a šup už se vezeme v Bardově kocábce. V podstatě mám dojem, že to všecko (nasraný drak included) zmákli dřív než Liam Neeson v 96 hodinách.

Jestli jednou někde vážně vzplane lidová vzpoura, tak to bude “u nás” na poště, která slyší jedině na jméno “NejvícnasranýchlidínametrčtverečnívPraze”. Plno z nich čekání se státobornými nadávkami vzdává rovnou, někteří si svoji agresi (zatím) vybíjí ve frontě. Já teda většinou vytrvám, protože oceňuju ten adrenalin, jaký nezažívali snad ani zákazníci poštovního dostavníku, když se v oblaku prachu objevil na obzoru, ale když se včera fronta právě se mnou na špici zasekla, protože u jedné kukaně se stornovalo asi padesát dopisů, co nebyly správně pojištěné, u druhé posílala paní balíček minimálně na Mars a trvala na tom, že bude sledovat zásilku přímo odsud, a zbytek přepážek nebyl v provozu, úplně jsem zezadu cítila, jak se mě ostatní snaží očima skoro hmatatelně někam odpravit, aby se ta povidla konečně hnula.

Proto jsem si taky v posledních měsících oblíbila intimní půlnoční okénko na centrále, kde nečeká skoro nikdy nikdo a kde mám vždycky pocit, že takřka slyším magické šustění křídel poštovní sovy, která ve vedlejší místnosti dohlíží na třídění a razítkování zásilek, které se ještě pod rouškou noci rozletí ke spícím adresátům a nadýchaně jim přistanou rovnou na polštáři. Navzdory tomu, že jde třeba o daňová přiznání. 😀

Zprávy od soudů, škol a jiných, co mi to chtějí naložit do vlastních rukou, si ale stejně musím vystát u své pobočky.

Jádro nové zprávy už jsem navíc znala. Založila jsem si ji aspoň do svého krásného šanonu. Přesně podle asi jediné smysluplné věci, co kdy řekl Settembrini: “Namítnete mi: Co jsou platny třídy, druhy, systémy. A já vám odpovím: uspořádání a roztřídění je začátek ovládnutí, a vskutku strašný je nepřítel, kterého neznáme.”

Tohle je mimochodem jedna z mála dobrých, ale stejně nijak zvlášť přelomových myšlenek, co je Thomas Mann šoupl do Kouzelného vrchu, o kterém se teď musím trochu víc zmínit, protože tuhletu knížku jsem si chtěla přečíst asi tak od gymplu a teďka k tomu došlo a já se s tím potřebuju jaksi vyrovnat.

Tehdy kdysi se o ní profesorka zmínila a a já jsem si řekla něco jako: “Tuberáci, super, to si dám!” 🙂 Navíc tywe Thomas Mannů, německý literární kápo, no neber to.

Jenže se prostě ani v jedné knihovně, kam jsem chodila, nějak nedala sehnat. Takže zůstala a v temnotě mého imaginárního seznamu titulů k přečtení…vyčkávala.

Až před měsícem nějak postřehla, že přišel její čas, a vnutila se mi tak, že jsem si ji konečně půjčila. Mimochodem ale malý spoiler: Dokonce i v pražských knihovnách jsem vypátrala akorát vydání někdy z konce padesátých let. Mělo mě to varovat, ale to ne, já jsem si jen řekla něco jako: “Stará knížka, super, to si dám!” 😀

Naštěstí ale někdo osvícenější než já udělal aspoň tu věc, že knížku vydal jako dva díly. Takže si teď můžu říct, že jsem přečetla celou knížku (a nezahodila ji v půlce, což nesnáším), a přitom už nemusím druhou půlku číst. :mrgreen:

Jako já chápu, že byl Mann třeba vyděšený z toho, jak se svět (1912 – 1924) strašně mění a zrychluje, ostatně kdo dneska není, že, ale bojovat proti tomu tím, že napíšu román, u kterého má čtenář hrozivý pocit, že než se dohrabe ke konci (stránky), celý svět včetně gangu chromých slimáků mu vážně uteče a on tu zůstane sám s mrtvým spisovatelem, to podle mě není extra chytrý krok.

A přitom z toho zaškrceně křičí tak ohromný potenciál! Chrchlající pacienti v rozlehlém plicním sanatoriu, odříznuti od světa kdesi vysoko v Alpách, svět pohlcený rituály, podivný doktor s vlastní temnou minulostí a zálibou v malování, pokoje ležících moribundů – skoromrtvých, dekadentní hostiny, drásavé zvuky za dveřmi, léčebné procedury, kyslík prodávaný po pytlíkách, mrtvoly, které mizí, neviditelná nemoc vznášející se ve vzduchu… To všechno si říká už jenom o patřičně znepokojující obálku a dobrého nakladatele. kdyby to někdo s talentem pořádně vyškrtal a přepsal, mohl by z toho být brilantní gotický román, horor, expresionistický psychologický thriller nebo i hodně temné sci-fi. Takhle je to ale hlavně takový otravně plytký bezbřehý močál, ze kterého se nemůžete hnout, ale ani se nemůžete potopit, i když to byste zrovna docela chtěli, protože takhle akorát musíte poslouchat nekonečné jalové kecy nějakého italského kreténa o veškerenstvu s občasnými rozšafnými vsuvkami z výškrabků hlavního hrdiny.

Nejzajímavější chvíle prvních několika kapitol (které navíc ještě nebyly tak bezvýchodné) přicházely ve chvíli, kdy padla nějaká mrazivá zmínka o plíživých příznacích choroby, která se kolem hrdiny začala ovíjet, a na hladině “příběhu” udělala vlnu, jak kdyby naznačovala, že někde v hlubině se přece jen převaluje něco nestvůrného, co se nám možná podaří zažít, když budeme dál dávat pozor. A tím nemyslím hned piraňu nebo tak něco, ale třeba poutavou psychologickou kresbu. Jenže ani z těchle náznaků nebyl žádný Vítězný dějový oblouk, protože jsme se celkem záhy dozvěděli, že hrdina nijak zvlášť nemocný není a nejspíš ani nebude a že to teda neměl být žádný úvod k zuřivému vnitřnímu i vnějšímu boji pacienta hořícímu na dalších sto stranách, ale jenom trapná záminka k tomu, aby hrdina v sanatoriu mohl zůstat a falešnou hlubokomyslností zmordovaný příběh se plazil dál, protože jsme očividně ještě dost nemeditovali o kravinách. A za takové klišé, jako že se z toho pak udělá “nemoc z lásky”, bych někomu nejradši zlomila brk.

Jsem rozhodně mezi posledními, co by odsoudili knížku proto, že se tam “nic neděje” nebo že se tam “jenom kecá”. Ale jakousi základní podmínkou čtenáře, který se četbou nechce umořit k smrti, nejspíš je, aby to, co se tam neděje, bylo nějakým způsobem zajímavé a to, o čem se tam kecá, bylo něčím zvláštní – když ne nové. A máloco je míň smysluplné než blábolivé tlachání excentriků o ČASE.

Nevím sice přesně, k čemu všemu a k jakým ještě hnutím mysli dojde v druhé půlce, ale zatím bych si troufala hádat, že v případě hlavního hrdiny jde prostě o jednoho totálně fádního bohatého kluka, co rád dělá pacienta a který se rozhodl žít v pohodlném světě namísto v tom skutečném. Navzdory tomu, že ani v tom skutečném by zřejmě neměl žádnou velkou existenciální potíž, a navzdory tomu, že jeho autor o něm neumí moc dobře psát, takže z toho pak hrdina vychází jako ještě nezáživnější tupec, než by nutně musel. Může se leda těšit tím, že tímhle jsou stiženy i všechny ostatní autorovy postavy – nejenže je nedokáže pořádně vykreslit, takže se pak společnou jídelnou promenují spíš papírové modely se smajlíky místo obličejů než skutečné charaktery, po jejichž osudech by se čtenář sháněl, ale ani je zrovna neinspiruje k nějakému myšlení.

Takže to píárko o tom, že na pozadí se bude odehrávat nějaká osudová diskuze o smyslu našeho světa a civilizace, je taky pěkný průser.