Jestli jednou někde vážně vzplane lidová vzpoura, tak to bude “u nás” na poště, která slyší jedině na jméno “NejvícnasranýchlidínametrčtverečnívPraze”. Plno z nich čekání se státobornými nadávkami vzdává rovnou, někteří si svoji agresi (zatím) vybíjí ve frontě. Já teda většinou vytrvám, protože oceňuju ten adrenalin, jaký nezažívali snad ani zákazníci poštovního dostavníku, když se v oblaku prachu objevil na obzoru, ale když se včera fronta právě se mnou na špici zasekla, protože u jedné kukaně se stornovalo asi padesát dopisů, co nebyly správně pojištěné, u druhé posílala paní balíček minimálně na Mars a trvala na tom, že bude sledovat zásilku přímo odsud, a zbytek přepážek nebyl v provozu, úplně jsem zezadu cítila, jak se mě ostatní snaží očima skoro hmatatelně někam odpravit, aby se ta povidla konečně hnula.
Proto jsem si taky v posledních měsících oblíbila intimní půlnoční okénko na centrále, kde nečeká skoro nikdy nikdo a kde mám vždycky pocit, že takřka slyším magické šustění křídel poštovní sovy, která ve vedlejší místnosti dohlíží na třídění a razítkování zásilek, které se ještě pod rouškou noci rozletí ke spícím adresátům a nadýchaně jim přistanou rovnou na polštáři. Navzdory tomu, že jde třeba o daňová přiznání. 😀
Zprávy od soudů, škol a jiných, co mi to chtějí naložit do vlastních rukou, si ale stejně musím vystát u své pobočky.
Jádro nové zprávy už jsem navíc znala. Založila jsem si ji aspoň do svého krásného šanonu. Přesně podle asi jediné smysluplné věci, co kdy řekl Settembrini: “Namítnete mi: Co jsou platny třídy, druhy, systémy. A já vám odpovím: uspořádání a roztřídění je začátek ovládnutí, a vskutku strašný je nepřítel, kterého neznáme.”
Tohle je mimochodem jedna z mála dobrých, ale stejně nijak zvlášť přelomových myšlenek, co je Thomas Mann šoupl do Kouzelného vrchu, o kterém se teď musím trochu víc zmínit, protože tuhletu knížku jsem si chtěla přečíst asi tak od gymplu a teďka k tomu došlo a já se s tím potřebuju jaksi vyrovnat.
Tehdy kdysi se o ní profesorka zmínila a a já jsem si řekla něco jako: “Tuberáci, super, to si dám!” 🙂 Navíc tywe Thomas Mannů, německý literární kápo, no neber to.
Jenže se prostě ani v jedné knihovně, kam jsem chodila, nějak nedala sehnat. Takže zůstala a v temnotě mého imaginárního seznamu titulů k přečtení…vyčkávala.
Až před měsícem nějak postřehla, že přišel její čas, a vnutila se mi tak, že jsem si ji konečně půjčila. Mimochodem ale malý spoiler: Dokonce i v pražských knihovnách jsem vypátrala akorát vydání někdy z konce padesátých let. Mělo mě to varovat, ale to ne, já jsem si jen řekla něco jako: “Stará knížka, super, to si dám!” 😀
Naštěstí ale někdo osvícenější než já udělal aspoň tu věc, že knížku vydal jako dva díly. Takže si teď můžu říct, že jsem přečetla celou knížku (a nezahodila ji v půlce, což nesnáším), a přitom už nemusím druhou půlku číst. 
Jako já chápu, že byl Mann třeba vyděšený z toho, jak se svět (1912 – 1924) strašně mění a zrychluje, ostatně kdo dneska není, že, ale bojovat proti tomu tím, že napíšu román, u kterého má čtenář hrozivý pocit, že než se dohrabe ke konci (stránky), celý svět včetně gangu chromých slimáků mu vážně uteče a on tu zůstane sám s mrtvým spisovatelem, to podle mě není extra chytrý krok.
A přitom z toho zaškrceně křičí tak ohromný potenciál! Chrchlající pacienti v rozlehlém plicním sanatoriu, odříznuti od světa kdesi vysoko v Alpách, svět pohlcený rituály, podivný doktor s vlastní temnou minulostí a zálibou v malování, pokoje ležících moribundů – skoromrtvých, dekadentní hostiny, drásavé zvuky za dveřmi, léčebné procedury, kyslík prodávaný po pytlíkách, mrtvoly, které mizí, neviditelná nemoc vznášející se ve vzduchu… To všechno si říká už jenom o patřičně znepokojující obálku a dobrého nakladatele. kdyby to někdo s talentem pořádně vyškrtal a přepsal, mohl by z toho být brilantní gotický román, horor, expresionistický psychologický thriller nebo i hodně temné sci-fi. Takhle je to ale hlavně takový otravně plytký bezbřehý močál, ze kterého se nemůžete hnout, ale ani se nemůžete potopit, i když to byste zrovna docela chtěli, protože takhle akorát musíte poslouchat nekonečné jalové kecy nějakého italského kreténa o veškerenstvu s občasnými rozšafnými vsuvkami z výškrabků hlavního hrdiny.
Nejzajímavější chvíle prvních několika kapitol (které navíc ještě nebyly tak bezvýchodné) přicházely ve chvíli, kdy padla nějaká mrazivá zmínka o plíživých příznacích choroby, která se kolem hrdiny začala ovíjet, a na hladině “příběhu” udělala vlnu, jak kdyby naznačovala, že někde v hlubině se přece jen převaluje něco nestvůrného, co se nám možná podaří zažít, když budeme dál dávat pozor. A tím nemyslím hned piraňu nebo tak něco, ale třeba poutavou psychologickou kresbu. Jenže ani z těchle náznaků nebyl žádný Vítězný dějový oblouk, protože jsme se celkem záhy dozvěděli, že hrdina nijak zvlášť nemocný není a nejspíš ani nebude a že to teda neměl být žádný úvod k zuřivému vnitřnímu i vnějšímu boji pacienta hořícímu na dalších sto stranách, ale jenom trapná záminka k tomu, aby hrdina v sanatoriu mohl zůstat a falešnou hlubokomyslností zmordovaný příběh se plazil dál, protože jsme očividně ještě dost nemeditovali o kravinách. A za takové klišé, jako že se z toho pak udělá “nemoc z lásky”, bych někomu nejradši zlomila brk.
Jsem rozhodně mezi posledními, co by odsoudili knížku proto, že se tam “nic neděje” nebo že se tam “jenom kecá”. Ale jakousi základní podmínkou čtenáře, který se četbou nechce umořit k smrti, nejspíš je, aby to, co se tam neděje, bylo nějakým způsobem zajímavé a to, o čem se tam kecá, bylo něčím zvláštní – když ne nové. A máloco je míň smysluplné než blábolivé tlachání excentriků o ČASE.
Nevím sice přesně, k čemu všemu a k jakým ještě hnutím mysli dojde v druhé půlce, ale zatím bych si troufala hádat, že v případě hlavního hrdiny jde prostě o jednoho totálně fádního bohatého kluka, co rád dělá pacienta a který se rozhodl žít v pohodlném světě namísto v tom skutečném. Navzdory tomu, že ani v tom skutečném by zřejmě neměl žádnou velkou existenciální potíž, a navzdory tomu, že jeho autor o něm neumí moc dobře psát, takže z toho pak hrdina vychází jako ještě nezáživnější tupec, než by nutně musel. Může se leda těšit tím, že tímhle jsou stiženy i všechny ostatní autorovy postavy – nejenže je nedokáže pořádně vykreslit, takže se pak společnou jídelnou promenují spíš papírové modely se smajlíky místo obličejů než skutečné charaktery, po jejichž osudech by se čtenář sháněl, ale ani je zrovna neinspiruje k nějakému myšlení.
Takže to píárko o tom, že na pozadí se bude odehrávat nějaká osudová diskuze o smyslu našeho světa a civilizace, je taky pěkný průser.
