Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.

Den jedenáctý – 30. 8. 2013

Jo a tehdy teprv začla sranda. Ráno jsme z třísek rozehřáli akorát poslední malý ohýnek na předodjezdový ranní čaj, i když v naší improvizované kůlně hřadovala ještě spousta bytelného dřeva, které jsme tam původně hodlali zanechat pro ty, co by nás třeba až sem sledovali. Naneštěstí se ale mělo už záhy ukázat, jak moc ty klády ještě budeme my sami potřebovat. :D

Read More →

Málem bych zapomněla a to by nebylo fér. Vrátím-li se ještě tematicky k předchozímu příspěvku, má kromě obětavého Máchovzmuže asi tak druhé nejzásadnější zásluhy na tom, že jsem přežila právě odvalivší se semestr a jeho zkouškové, tento neodolatelný robotí knihovník, jenž je fyzickou reprezentací synergie dvou nejlepších věcí vůbec – knížek a robotů. Aby zapadl do mých učebních plánů, stvořila jsem značně krokatý kauzální řetězec, jenž spočívá v tom, že jestli jednou dojdu až k magistrovi a dostanu titul a snáz najdu dobrou práci, tohleto překrásné monstrum si koupím do bytu, aby mě strašilo, až budu chodit v noci močit.

(A hádejte, jaké knížky budou mít to privilegium trůnit mezi robostehny!)

Není to ale zase tak úplně hloupé, jak se zdá, poněvadž řetězec je obdařen systémem zpětných pák a bočních vývodů. Abych si sama na sebe nevytvářela až tak strašlivý tlak, slíbila jsem si totiž, že když to nedopadne, stluču si tu obludu z prkýnek sama.

Zápis o posledních zasmrádlých dnech a cenu Děvka měsíce vyhrává bezpohlavní diskurz

V úterý před polednem jsem (mazem z úlu zaplněného vědomostmi a koncepty™) poslepovala své roztříštěné terminologické ostrovy™ do jednoho überkontinentu, ne nepodobného hororovému Grandville, a s pomocí Plecháče a s podporou ze zálohy ze sebe navzdory opuchlým dutinám svalila jho nejvíc chroustomrdí zkoušky, která mě po velký kus ledna utiskovala jak nadmutá krakatice, která tak nějak na ten čas přidusila veškerou plodnou agresi mého bytí a která, a to vnímám jako jeden z žalostného mála jejích přínosů, mě přivedla k lásce k běhu.

Byla to taková ta zkouška, ze které vás vyhodí, protože “vám chtějí prokázat tu nejlepší službu”, poněvadž jde o “poslední generálku před státnicemi” (které budu já absolvovat kdo ví jestli nejdřív za rok a půl), a dojem státnic se vám taky snaží navodit různými hravými featurkami – kromě toho, že jsou zákeřní, vám kupříkladu taky vypočítají, kolik procent státnicové komise před vámi teď sedí, a tak.

Mohla jsem si vytáhnout řadu jemných, hloubavých otázek, kam bych propašovala spoustu lingvistických a sémiotických skvrn, nicméně jsem nakonec losla politickou ekonomii komunikace, již jsem si soukromě řadila k tzv. tvrdým a studeným okruhům, asi skrz všecky ty nepřátelské monopoly, sociální nerovnosti, cenzury a filtry velkých bratrů, imperátory a rozličné konspirace o očkovacích jehlách. Navzdory tomuhle intuitivnímu zařazení byla ta otázka ovšem dobrá v tom, že jsem o ní hodně věděla. :smile: Nejen má chřipka, ale též přítomní teoretici pocítili sílu McČesneka a koláčů z Curranova pekařství. A i když měla paní padající lokny tendenci vyšťourat ze mě ledasjaké podrobnosti a zhoustlý médiolog, jenž se zde na blogu již dříve obtiskl například tu či tu, se mě na závěr zeptal, jestli bych ještě jako bonus nechtěla opravit ty zmámené Birminghamské, dopadlo to takhle idylicky:

K zakončení zkouškového zbývá jedna esej, k níž se snad dostanu, jen co přestanu chořet. Po posledním výkonu mě totiž tělo přehlasovalo a rozhodlo se, že po půl roce prohnilém jak rozšlápnutý pařez přišel teďka konečně čas si trochu ponemocnět, takže blouzním u audioknih Helenky Součkové a večer mi Máchočteč chodí číst z posledního dílu, v němž Helenka dorostla do krávy středního věku, nicméně naštěstí po tom, co dostala rakovinu, začala být zase trochu vtipná.

I přes ty soply jsem ale, zdá se, ještě pořád v černých číslech – přežila jsem první magisterské zkouškové, aniž bych byla donucena přečíst si Habermáse v originále. A mise pokračuje.

S mužem jsme mezi otevřenými hroby nasbírali tolik kaštanů, že by nám vybylo i na monstrózní opričnickou stonožku. Chcete-li vědět, co je to opričnická stonožka, tak možná ani nechtějte, protože pak už se představy těch mocných mužů v extázi zaklesnutých do sebe svými ruskými pyji taky nezbavíte.

Toť vedle jest dekadentní mordžirafa terminátor, která zaráz pije a kadí (zamiřte oko na padlý trůsek v pozadí). Vymyslel a sestrojil ji Máchomuž, hovínko jsem v synergii Superstudia nadyzajnovala já. Chtěla jsem ji rychle zachytit na obrázek, neboť se zdá, že se jí brzo rozštípne hlava. Já osobně vyrobila jsem ještě minimalistickou kachnu čeřící tiše hladinu a potom kachnu s potopenou hlavou, přičemž jedna s druhou se díky takové fintičce mohly snadno střídat. Měly velký úspěch, a tak jsem je nechala chlapcům v pokoji pro potěšení. No a pak už jsem muži akorát strkala kaštany na různá místa po těle. :mrgreen:

V minulém díle jste si přečetli o mých prvních vzrušujících zkušenostech s přijímacími zkouškami a nyní, po příměřeně dlouhé oddechové pauze, pokročíme k rozhodujícímu pondělí devátého června.

Na řadu u ústního kola jsem měla přijít jako třetí a to sice před komisi, ve které nezasedal ani Moravec, ani Osvaldová, což mi věru bylo trošičku líto. Nastalo stísněné, nepříjemné, nervózní a nekonečné čekání. V mé blízkosti se vyskytující potenciální spolužáci působili celkem správně. :smile: Slečna přede mnou mi příšerně připomínala přezíravou Evču z áčka, takže mě mile překvapilo, že se vůbec přezíravě nejevila. Bohužel si prý vytáhla otázku, která se zaobírala politickým systémem České republiky, tedy asi jedinou otázku, kterou bych já uvítala. Narozdíl od ní.

A bylo to tady. Vpustili mě dovnitř a posadili ke kulatému stolu, načež mě vyzvali, abych zase vstala a vylosovala si téma, o němž budu posléze diskutovat. Česká kultura na počátku 21. století. Jujujuj. Paní předsedkyně mi důvěrně a s vlídným úsměvem vysvětlila, že to je pro někoho, jako jsem já, jistě vynikající otázka. A pro připomenutí mi zamávala mým vlastním životopisem před očima. Z toho názorného gesta jsem pochopila, že naráží na hodiny zpěvu, klavíru a kreslení, které jsem celkem bez ostychu zařadila mezi zkulturňující vlivy, jež mě přivedly k zájmu o novinařinu.

Read More →