Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.

Den jedenáctý – 30. 8. 2013

Jo a tehdy teprv začla sranda. Ráno jsme z třísek rozehřáli akorát poslední malý ohýnek na předodjezdový ranní čaj, i když v naší improvizované kůlně hřadovala ještě spousta bytelného dřeva, které jsme tam původně hodlali zanechat pro ty, co by nás třeba až sem sledovali. Naneštěstí se ale mělo už záhy ukázat, jak moc ty klády ještě budeme my sami potřebovat. :D

Takže jsme v dobrým rozmaru pomalu sbalili všechno, co jsme během táboření rozkramařili, nasedli do auta a že teda pojedem zas o les dál, viď. No nejeli jsme. :D Vono se tohle místo totiž nelíbilo jenom nám, ale taky naší baterce, a tak si ho, jak jsme – velmi, velmi pozdě – zjistili, vybrala jako místo posledního spočinutí, a aby tomu dostála, chcípla.

Není asi úplně nutný tady teď rekonstruovat, kdo za to mohl, protože viny už jsou promlčený, takže jen řekněme, že byla prostě stará a v nestřežené chvíli se, svině, vybila. :) Machoš ovšem věřil, že by auto oživil, kdyby se rozjel z alespoň mírného kopečka. No bohužel jsme zrovna stáli spíš dole pod kopečkem. :mrgreen: A k nějaké normální, i když opuštěné švédské silnici to shodou okolností bylo po lesní cestě taky do kopce. Jo, to je tak, když chcete soukromí. Jo a víte co? Písečné podloží taky není úplně ideální k tomu, abyste po něm tlačili tunový kolos.

Ale šli jsme do toho, auto vybrakovali na kost, takže to vypadalo, že tady nechceme jenom kempovat, ale rovnou budovat rozsáhlé rodinné hnízdo, a s vědomím univerzálně platných fyzikálních zákonů a s adrenalinem aktivizovanými poznatky zotročených stavitelů pyramid nastudovanými z filmu Princ Egyptský jsme začali tlačit. :D Systémem “potlačíme, já to podržím a ty tam rychle nasuneš poleno jako zarážku” jsme se hnali k cestě rychlostí cca 10 až -10 centimetrů za potlačení (to když se nepodařilo přejít přes fázi “já to podržím” :D :D :D ). Stejně ale musím říct, že jsem na nás hrozně hrdá, poněvadž dík tomu, že jsme samozřejmě jedno tělo jedna duše, jsme byli děsně sehraní, a taky dík tomu, že jsem našla různý blaníkovský svaly poschovávaný na těžký časy, jsme aspoň sto metrů vážně odtlačili.

Během pauzy jsme ale přesto museli objektivně zhodnotit, že k pořádné cestě, ze které jsme původně sjeli, bychom se dostali tak za tři dny, a tak mě muž zanechal uprostřed strašidelné mýtiny samotnou a s takovou tou reflexní páskou v ruce, která měla hlásit, že není ten typ šíleného stopaře, co vás ve vlastním autě zabodá, ale že jenom potřebujem odtáhnout, se vydal na záchrannou misi k silnici.

Po vyloženě nekonečné době, když už jsem pomalu začala propadat podezření, že mu možná zastavil šílený řidič, který ve vlastním autě zabodává stopaře, nadskočil na lesní cestě v mém zorném poli obří džíp a přezíravým obloukem zastavil před naším autem. Ukázalo se, že Machoš stopnul “hned” druhé auto a v něm úplně nejtypičtější švédský pár, jaký moh’. Jeho mužnější polovina, blonďatý a zarostlý Erik Erikson Nilson, jehož ramenatá ramena sebou pokrčila a tvářila se přitom, že podobné mentály zachraňujou denně, se hned vrhl k našemu předku a svýmu zadku, přikurtoval je k sobě a dupl na plyn. No a hned vzápětí v našem motoru škytlo a zavrčelo a najednou už běžel sám, blbec. Ale ne, naše předchozí smrtelné úsilí to rozhodně neznehodnotilo. ;)

Akorát musím říct, že se nám po zbytek dne moc nechtělo auto opouštět a když už, tak řekněme, že trend, kterému jsme propadli, velel, aby to bylo spíš se zapnutým motorem než bez něj. :)

Výjimku jsme udělali jen párkrát, třeba tady u obří vodní elektrárny kryté ostnatým drátem a u řeky, kterou ta elektrárna měla na svědomí. Myslím, že to byl furt Ljusnan, ale je to tak na 55 procent.

Před Ytterhogdalem nás potom totálně dostaly manipulativní billboardy s vtíravými dotazy, jestli náhodou nejsme hungrig, a tak jsme si v jejich hamburgárně dali další božský burger (jo, stal se ze mě nový člověk, který už by přežil i na Divokém západě) jako odměnu za přestálé hrůzy a jeli dál na Östersund, abychom baterce diskrétně dali co nejvíc prostoru ke kýženému dobíjení.

Až večer jsme konečně dorazili do největšího (asi jediného) vnitrozemního města v severním Švédsku, vyjeli na nejvyšší místo na ostrově Frösön uprostřed městského jezera a od vrcholku městské sjezdovky koukali dolů na rozsvícené město. A vyštvali přitom romantického úchyláka, který to chtěl dělat taky. :)

A pak jsme se pustili na sever k jezerům, kde jsme chtěli hledat útočiště na noc, ovšem tentokrát se to zvrhlo v šílenou noční bojovku, než jsme odpadli na nějakém badplatz, protože jsme se do té doby hodiny prostě motali opuštěnou krajinou po zarostlých prskajících silničkách, k čemuž nám tu a tam posvítily jenom srnční oči. Akorát jednou nám to posvítilo trochu víc – to když z lesa těsně před námi vyskočil los. :D Který se navíc chvíli tvářil, že možná nepůjde přes cestu, ale přes nás.

Nakonec si to sice rozmyslel, ale nejsem si jistá, že bych v případné bitce sázela na nás a ne na tu obří krávu s parožím a na vysokých nohách, mezi níž a obyčejnou krávou je asi takový rozdíl jako mezi trabantem a odpruženým terénním turbodžípem.

Post Navigation