Nejlepší film. Jeden z nejlepších vůbec. Rozhodně se nasoukal do nějaké top pětky na filmovém vrcholu a rozbil tam základní tábor. Pozval na guláš zmrzlého Lovce trolů. Udělal si kámoše z Tuckera a Dalea… A společně ukradli kyslík Davidu Lynchovi, který se sám od sebe z nějakých mysteriózních důvodů domníval, že tam patří taky. 😀 No zkrátka, zažila jsem u Mittyho tři úplně nové pocity, které teďka hodlám zasadit do třech vět plných spoileru:

Walter Mitty a jeho tajný život je film, jehož hrdinové si vás uzurpují – chcete každopádně vědět, co se s nimi bude teď dít dál, navzdory tomu, že fikční svět už pár minut zasypávají titulky a sběrači osvobozeného popcornu už hlasitě podupávají v periferním úhlu pod nouzovým východem.

Ale zároveň! cítíte, že by vůbec nevadilo, kdyby se hlavní pár nakonec nedal dohromady a skončilo to u skateboardu od islandských grázlíků, protože film/příběh by byl i tak úplně stejně správnej.

A životem dokonale rozrytý filozof Sean Penn v kamaších (který se hodně zlepšil od doby, co jsem usnula u jeho teplého politika a on mezitím stihl asi pětkrát propadnout ve volbách), co skrz obří objektiv kontroloval sněžného levharta, mě asi poprvé v životě přiměl přemítat o tom, že by bylo fajn si někdy na chvíli vyzkoušet, jaké to je být mužem.

Pak mě to ale zas přešlo.

Ani nevím, který jiný film tohle všechno zvládl.

Eyjafjallajökull!