Že poslední den v roce v práci vyhoří zdroj, mi od něj přišlo celkem stylový.

Protože zatímco u někoho se to řeší DIY knížkou, u druhého je z toho objekt obsese. Poslední rok, vlastně velkou část posledních dvou, si tudíž zabrala osoba blízká. Taková, co sice skutečně řídila (a řítila se), ale tváří se, že je jí to všechno vlastně jedno. Včetně toho, kdo co kam jak odnese.

Bylo strašně zářivé ráno a já jsem marně hledala logiku v obrazcích z kachliček vylepených na chodbě. Z toho odpaďáku u Národní knihovny mám doteď husí kůži. U něj mi řekli, že to přežije.

No tak jo, viď.

Půlrok totální vyčerpanosti v paralelním čase. Já přežila díky svému pudu sebezáchovy, který se rozhodl, že některé věci prostě nemají řešení, ale i on postupně zjistil, že se musí ještě hodně učit.

Nestihla jsem jet ani volit. Veškeré domácí hlasy však Svobodným připadly, což je kuriozita, o které budu jednou možná mluvit u státnic. (Kdy budou státnice? Who knows.)

Volba prezidenta o pár měsíců dřív mě znechutila, ale mnohem víc než Zeman mi byla odporná militantní nadřazenost všech maloměšťáckých pražských knížecích pážat, co se rozhodla, že budou punk. Z té jejich lineární pravdy šel fakt strach. Napsala jsem o tom esej a udělala z toho jednu zkoušku.

Leden jsem strávila v archivu.

JM: “Doufám, že některý ze starých zřízenců Národního divadla v lóži, v které seděl Goebbels, zapálil františka, aby aspoň trochu vykouřil to, co tam po Goebbelsovi musilo zůstat.”

V dubnu vybuchla škola. Byla jsem zrovna v té druhé.

Odteď už “tančíme závodně”.

Dvakrát jsem děsila lidi v metru krví a jednou falešnými řasami. Celkově mám pocit, že po letošku přesně vím, jak se cítí Drákula. Životní styl, jehož klíčovým doplňkem jsou přečuhující zuby, je peklo samo o sobě.

Doufám, že jednou nedorostu do věku, kdy budu odmítat si něco myslet a vynášet soudy, protože “všechno je relativní” a protože “do hlavy člověku nevidíme” a protože kdo chce házet šutráky, měl by se nejdřív sám zahltit vinou a posléze z těch šutráků kajícně postavit zídku ve své relaxační zahradě. Na relaxační zahrady já naštěstí nevěřím.

Zjistila jsem konečně, jakou mám krevní skupinu, a od té doby jsem na svoji krev hrozně hrdá. 😎

Dvě implantace. Jednou s pocitem, že chce morek ven z vaší kosti. I když to byla zrovna kost, která myslím morek ani nemá.

Skončila jsem stáž u strážců občanského dobra. Později a dřív než v termínu i spolupráci s mladými zhýralými byznysmany, co prošustrovali i svoje kolečkové křeslo.

A dostala jsem práci, i když konkurz jsem kvůli švédským sobům, co zdržovali, skoro prošvihla a i když to byl původně jen takový pokus naslepo, sebraný ze země v den deadlinu. Ale stejně nakonec dělám něco úplně jiného, než na co jsem se původně hlásila. Je to zážitek z úplně jiné galaxie. Z dost jiné, než ve které žiju. Ale – z různých důvodů – beru.

Na Zahradním Městě mám ráda ty ulice. Úplně jako ve Stars Hollow. Akorát čekám, kdy narazím na uličku Boláků a nežitů.

Brzo to budou dva roky, co jsem udělala jedno ze svých nejlepších zletilých rozhodnutí. Fifinka na známce mě ale měla varovat, že tohle bude jenom krátká zastávka v Třeskoprskách.

Uvědomila jsem si, že bych si mohla koupit psa. Nebo dva. A byl to jeden z nejhezčích pocitů tohohle roku.

Komáři u potoka. Matfyz ples. Karlín. Růžové boty v Arše. Třešně. Sibyliny hamburgery. Krajina pro losy. Kolo pro dva. Cherry Blossom. Sníh.

Došla jsem k závěru, že kdybych žila v první republice, úplně bych nesnášela Čapka a tu jeho privilegovanou skvadru.

 

Kulturní průvan 2013:

Seriál: Revenge a Pretty Little Liars. Obojí shodou okolností stojí na pomstě. To druhé je prý pro teenagery, ale podle mě producenti dobře vědí, že v Evropě jsou lidi, kteří to budou zbožňovat jenom proto, že se tam tříská americkými školními skříňkami a že se tam nosí supr podkolenky. 🙂

Nejlepší film: Kříž cti a Millerovi na tripu. Rachel to všem konečně natřela.

Nejděsivější film: Hon.

Promarněná šance: Antikódy na Nové scéně ND, ples FF.

Nejlepší výstava: Tala Madani v Muzeu moderního umění ve Stockholmu.

Hudba: The Baseballs. Doufám, že letos je uvidím naživo.

Knížka: Moc jsem toho přečíst nestihla, ale potěšila mě Otčina svým megalitickým speerovským Berlínem (protože přesně tak na mě působí) a dva skvělí autoři, kteří obvykle svoje knížky ve finále zardousí neuspokojivým (Frenchová) / nekončícím (Pratchett) koncem. “Letos” to ale oba – Frenchová ve svém Ztraceném přístavu a Pratchett v Maškarádě – celkem zvládli. Samozřejmě ale bezkonkurenčně vítězí Gabra a Málinka, které by všecky ostatní gaťaláky sejmuly kdykoliv.

A nejlepší PFko od našich zubrů: