smer

“Jé, vy to máte červený,” odhalil mi spontánní Trampota svůj jemnobarvocit při gratulacích.

“Já jsem si je odpočítala, jak tam ležely, takže jsem věděla hned, že ten červený bude tvůj,” zanalyzovala posléze tchýňka s nekompromisní převahou toho, kdo bere matematiku jako neutrální vědu, kterou lze správnými početními operacemi vychýlit ve svůj prospěch.

Čerstvým akademickým povětřím se nesly zkazky, že fakulta se hecla a objednala i červené tubusy. A fakt že jo. Mezi modré trubky, které se vyjímaly na tácu jak za svítání podebraná várka lososů, zamíchaly rybářky ze studijního dvě červené ploutve z okouna. Všechny trubky vyrovnané jedna vedle druhé jak ve stánku na tržišti idejí hleděly zakaleným okem ke stropu a snažily se nezasmrádnout dřív, než si je převezmeme.

Zatímco ve fázi bakalář nás odbyli prakticky v kumbálu na košťata na Malé Straně a místo učitelů před námi seděl jak puk univerzální univerzitní kompars (alespoň tak mi to tehdy připadalo), jako magistry už nás se sebezapřením nechali dupat po Karolinu a na dvou dlouhých tyčkách v čele sálu v černých talárech jak hejno kondorů rozvážně vyčkávajících, co z nás (z)bude, hřadovaly skoro samé známé tváře. Mimo jiné extrovní kusy taky tři čtvrtiny mojí státnicové komise, tajemník, Docent i profesor Křiklan. Výjimkou z hloubky okamžiku byl akorát děkan posedávající sám na speciálním vytrčeném bidýlku pro hlavního mluvčího, který slavnostnímu hávu navzdory stejně ze všeho nejvíc připomínal rozesmátý pumlíč, na který někdo po vyhraném zápase rozverně narazil baret. :)

Nejdřív jsme se klaněli, potom Docent latinsky přečetl slib a my měli na pedela přísahat. Náš dvojstup přitom zachvátil šum jak poslední nostalgický záchvěv atmosféry při písemce, jde-li pedagog močit, poněvadž ani ti vepředu si nepamatovali, co se při tom říká, přestože ještě v čekárně na titul to heslo viselo na taháku nade dveřmi. Pak nám konečně rozdali trubky a v čele s prorektorem začali kroužit kolem, aby námi naposledy otřásli. Za sukces svého osudu přitom považuju fakt, že na mě ze tří možných variant gratulace, které prorektor promyšleně střídal, dopadla právě ta nejmíň osudová – něco v smyslu “…a užijte si den”. No tak jo, viď. :)

Tentokrát na slávu nepřijeli jenom vyslanci Západní marky, kteří si narychlo zorganizovali žlutý koráb, ale přisupělo dokonce vlčí mládě z bitvy na Moravském poli a samorost s motorovou pilou z Manchesteru. Odevzdali do mé péče tulipánový záhon a společně jsme vytvořili nekompatibilní skupinku pod Husem a potom separátně, zatímco kytice si chladily stonky v kašně, pod Nazgulem. Paralyzovaná z toho vzrušení jsem byla ještě týden. ;)

A i když pár odličovacích ubrousků by si s tou barvou poradilo, červená trubka je fajn.

Post Navigation