smer

“Jé, vy to máte červený,” odhalil mi spontánní Trampota svůj jemnobarvocit při gratulacích.

“Já jsem si je odpočítala, jak tam ležely, takže jsem věděla hned, že ten červený bude tvůj,” zanalyzovala posléze tchýňka s nekompromisní převahou toho, kdo bere matematiku jako neutrální vědu, kterou lze správnými početními operacemi vychýlit ve svůj prospěch.

Čerstvým akademickým povětřím se nesly zkazky, že fakulta se hecla a objednala i červené tubusy. A fakt že jo. Mezi modré trubky, které se vyjímaly na tácu jak za svítání podebraná várka lososů, zamíchaly rybářky ze studijního dvě červené ploutve z okouna. Všechny trubky vyrovnané jedna vedle druhé jak ve stánku na tržišti idejí hleděly zakaleným okem ke stropu a snažily se nezasmrádnout dřív, než si je převezmeme.

Read More →

(psáno v červenci)

Dlužím půlrok. Asi ten nejhorší od toho nejhoršího ze sezony půlroků 2012.
Nevratný výpadek hlavního serveru.
Že to bude peklo, se tak trochu čekalo, ale že ze mě na konci bude o(c)hořelá troska, bylo mírně nad plán.

hlava

22. června odpoledne mi prý ten půlrok oficiálně skončil, akorátže se to trochu zvrtlo a půlrok se rozhodl, že si to natáhne i do druhé půlky, a pořád o tom všem můžu psát a mluvit jen horko a těžko, protože jsou to všechno takový dávivé třešničky na dortu, s důrazem na slovo dávivé, a protože jsem se taky až doteďka v podstatě nezastavila. Přinejmenším emocionálně (fyzicky stojím na místě už poměrně dlouho, protože právě stání je vrchol, kterého teď v lepších dnech dosahuje moje fyzička 😀 ).

Rozmáčkněme to v pár odstavcích.

Read More →

Zápis o posledních zasmrádlých dnech a cenu Děvka měsíce vyhrává bezpohlavní diskurz

V úterý před polednem jsem (mazem z úlu zaplněného vědomostmi a koncepty™) poslepovala své roztříštěné terminologické ostrovy™ do jednoho überkontinentu, ne nepodobného hororovému Grandville, a s pomocí Plecháče a s podporou ze zálohy ze sebe navzdory opuchlým dutinám svalila jho nejvíc chroustomrdí zkoušky, která mě po velký kus ledna utiskovala jak nadmutá krakatice, která tak nějak na ten čas přidusila veškerou plodnou agresi mého bytí a která, a to vnímám jako jeden z žalostného mála jejích přínosů, mě přivedla k lásce k běhu.

Byla to taková ta zkouška, ze které vás vyhodí, protože “vám chtějí prokázat tu nejlepší službu”, poněvadž jde o “poslední generálku před státnicemi” (které budu já absolvovat kdo ví jestli nejdřív za rok a půl), a dojem státnic se vám taky snaží navodit různými hravými featurkami – kromě toho, že jsou zákeřní, vám kupříkladu taky vypočítají, kolik procent státnicové komise před vámi teď sedí, a tak.

Mohla jsem si vytáhnout řadu jemných, hloubavých otázek, kam bych propašovala spoustu lingvistických a sémiotických skvrn, nicméně jsem nakonec losla politickou ekonomii komunikace, již jsem si soukromě řadila k tzv. tvrdým a studeným okruhům, asi skrz všecky ty nepřátelské monopoly, sociální nerovnosti, cenzury a filtry velkých bratrů, imperátory a rozličné konspirace o očkovacích jehlách. Navzdory tomuhle intuitivnímu zařazení byla ta otázka ovšem dobrá v tom, že jsem o ní hodně věděla. 🙂 Nejen má chřipka, ale též přítomní teoretici pocítili sílu McČesneka a koláčů z Curranova pekařství. A i když měla paní padající lokny tendenci vyšťourat ze mě ledasjaké podrobnosti a zhoustlý médiolog, jenž se zde na blogu již dříve obtiskl například tu či tu, se mě na závěr zeptal, jestli bych ještě jako bonus nechtěla opravit ty zmámené Birminghamské, dopadlo to takhle idylicky:

K zakončení zkouškového zbývá jedna esej, k níž se snad dostanu, jen co přestanu chořet. Po posledním výkonu mě totiž tělo přehlasovalo a rozhodlo se, že po půl roce prohnilém jak rozšlápnutý pařez přišel teďka konečně čas si trochu ponemocnět, takže blouzním u audioknih Helenky Součkové a večer mi Máchočteč chodí číst z posledního dílu, v němž Helenka dorostla do krávy středního věku, nicméně naštěstí po tom, co dostala rakovinu, začala být zase trochu vtipná.

I přes ty soply jsem ale, zdá se, ještě pořád v černých číslech – přežila jsem první magisterské zkouškové, aniž bych byla donucena přečíst si Habermáse v originále. A mise pokračuje.

“Jé, to je úplně perfektní býčí kost!…taková ta pro psy na žvýkání…” zajásala jsem nadšeně do otevřené krabice. “To je diplom,” odtušil poučenější Machoň, protože je bakalář dýl než já, tak se vyzná, a protože býčí kost vyšla z jeho příbuzné pece. Marcipánová atrapa ležela u hlavy hroudě “chlupů”, co dohromady vypadaly jako cukrový bišon. Takové psy nezbývá než sežrat. Ještě ten večer jsme chutnali nadýchaný zadek.

Read More →

Zaspala jsem a málem přišla pozdě na své vlastní znesvéprávnění. Veškerou mocí, kterou střízlivě vládnu, zahrnula jsem své starší dvojče, ale hned jsem mu prozíravě zakázala, aby na fakultě mým jménem dělalo obscénnosti. Nebo jim tam třeba důvěrně sdělilo, že jim na to prdím. Skorojasno asi tedy začíná být v oblasti vysokého tlaku nad otázkou budoucího vzdělávání – protože která jiná škola by nakázala zápis v době, kdy se jedu podívat na opravdové lumíky? :mrgreen:

Pomalu se teda hrabu z vlastní hlavy. V posledních dnech a týdnech to tam vypadalo jako na rozrytém bitevním poli, kde každou chvíli vybuchl další řvavý granát, bomba nebo turboraketa, z vykousnutých jam tryskaly chocholy hlíny a krev, lidské tkáně vlály po větru, na dunící obloze se zjevovalo smrtonosné Znamení zla a Robert Capa balancoval opodál na vysušené lebce, aby měl lepší výhled, a všecko to fotil (dokud jsem mu jeho Leicu nevymáchala v bahně). Vyhlížela jsem za těch zprůsvitnělých časů jako akt nevyhnutelně se hroutící z překvapivě nekonečných schodů. Momentálně se už sice neválčí, půda se přestala třást a prázdné díry jsou většinou zaplavené zmrzlinou, ale pořád ještě byste se v nich mohli snadno utopit, ztichle upící postapokalyptickou krajinou plují duchové kolportéři s čepicemi z novin na hlavách a roznášejí včerejší corantos a tu a tam na vás mezi hroudami zbrázděné země zamžourá zapomenuté lidské oko.

Intermezzoupdate: Tenhle článek jsem začala přerývavě psát asi před čtrnácti dny, leč veskrze to vesměs všecko nadále platí, akorát že se mezitím přihasily různé další obzory, o nichž si povíme zase příště.

Během těch posledních měsíců jsem sepsala své dosavadní opus magnum, jinak řečeno bakulářku, pojednávající o alchymii fotomontáže páně aTeovy, na kterou jsem opravdovsky pyšná, neboť si neskromně myslím, že je to príma (letní) čtení, přečkala mužovu tříměsíční výpravu za kiwi ptáky, mezi něž se vypravil, aby rituálně našel své mužství nebo co, tři dny po jeho návratu udělala přijímačky do Hůrky k magistrům sémiologům a – 17. června nakonec taky odstátnicovala a byla na místě ztitulována. Read More →

Jsem nechutně zparalyzována. Přemírou askorbu snažím se udolat monstrbandu bacilových píčusníčků a není se mnou nic, neboť můj kamarád do deště, můj osudový zelený notebook, k němuž mě váže až nepříjemně bytostně důležitý mentální kabel, se samozřejmě rovněž rozestonal a již řadu mých ponurých dní je podrobován nárazové léčbě pána, který vypadá jako ten otykadlovaný přemoudřelý vousáč z toho krotkého francouzského animovaného filmu o lidském těle. Momentálně se čeká na pašované polské pilulky. Nyní mám v držení na klíně dočasnou náhradu, protřelého bonvivána, mnohokrát vykastrovaného a přešitého, který, ač mu čas od času vypadne podvozek, tak nějak ví, jak na věc, ale není to ono, chybí tu souznění. Přesto, i když jsem zamáčklá jak buldok po havárii a nemůžu řádně psát, cítím nutkání přec ve stručnosti cosi zaznamenat, aby si měli ti, co přijdou po skřetech, co číst, než jim vědro zahučí do studny a budou mít průser.

Vůbec nevím, jestli to, co jsem napsal, je pravda.

Korektorská recidiva. Tak by se to asi odborně jmenovalo. Urputná touha napravovat svět mě na začátku února zatáhla zpět do místa (pře)činů. Novinářstvo se krčilo na polovině newsroomu, někdo zmizel, někdo přibyl, chyby však zůstaly. Ostatně proto jsem také byla povolána. Schytala jsem doktorskou pohádku, zrazené české vepře, arabské bitky (plné pekelných arabských jmen) i jednání o osudu velkého blondýna. Read More →

Muž je bakalárus lábus. Ještě vlhkej. Gratulujeme a posíláme písničku. :mrgreen:

Btw stejný cíl mám dál (tak pět měsíců ještě. spíš čtyři).

UPdate: Ošklivci video smazali. (Vyčkáme tedy, esli smažou i tohle, v pořadí třetí, s ultracool názvem.) Ale my už to stejně zpíváme líp. 😉

Základní argument jako základní kámen nebo základní granát, kterým se dotčení tvůrci rozhodnou mrštit po zavile zlotřilém kritikovi, zní, že nemá co kritizovat, když to sám neumí udělat líp. Kdesi ve mně ale pluje takový stříbřitý pocit, že na semináři kritiky nám říkali, že vůbec není nutné, aby to líp uměl, že od toho jsou tu ti roztrpčení kreáti. Čili budu teďko kritizovat. Tak jako tak. A sice asi v podobném duchu, jaký zvolila ta dívenka, co si na fejsbuku dovolila podotknout, že hudební program Andělské párty jsou sračky, a byla zostra zostrakizována a ponížena sofistikovanými urážkami odkazujícími na její zjevný mozkový defekt. Přestože ona to sračka byla. Celé.

Andělská párty měla, jak jsem pochopila, konečně zakončit oslavy dvacátého výročí fakulty tak jako vřele po studentsku pod tichou záštitou instituce. Pravda je, že vřelých lovců a lovkyň tam byly mraky, ale při bližším ohledání jsme odhadli, že z tohohle podhoubí vzejdou maximálně tři až čtyři náhodné soulože, což bych si být organizátory do doporučení zrovna nenapsala. Read More →