(psáno v červenci)

Dlužím půlrok. Asi ten nejhorší od toho nejhoršího ze sezony půlroků 2012.
Nevratný výpadek hlavního serveru.
Že to bude peklo, se tak trochu čekalo, ale že ze mě na konci bude o(c)hořelá troska, bylo mírně nad plán.

hlava

22. června odpoledne mi prý ten půlrok oficiálně skončil, akorátže se to trochu zvrtlo a půlrok se rozhodl, že si to natáhne i do druhé půlky, a pořád o tom všem můžu psát a mluvit jen horko a těžko, protože jsou to všechno takový dávivé třešničky na dortu, s důrazem na slovo dávivé, a protože jsem se taky až doteďka v podstatě nezastavila. Přinejmenším emocionálně (fyzicky stojím na místě už poměrně dlouho, protože právě stání je vrchol, kterého teď v lepších dnech dosahuje moje fyzička 😀 ).

Rozmáčkněme to v pár odstavcích.

Pokradmu to začalo přesně 5. ledna, když jsem si z Budapešti přivezla epesní maďarský virus, při kterém si mě tři týdny po sobě docela vážně pletli s tímhle, ale pokaždé, když sebou cukli a pak se snažili cuknutí maskovat “běžnými” trhanými pohyby, se mi snažili tvrdit, že je to jenom těžce se loučící viróza. Teprv po pár týdnech slepé antibiotičí léčby se virus uvolil prokouknout a profláknout, že to, co se plaví mým krevním oběhem a co chvíli o něco bokem štrejchne, je vlastně pirátská loď Jacka Mononukleózy. 😀 A to byl tak nějak počátek všeho toho, co vygradovalo do současného stavu, že obejdu blok a je ze mně DJ Mrtwosh, kterej si potřebuje na chvilku sednout. Po mononukleóze jsem pak chytla úplně všechno, co jsem potkala, poněvadž se ze mě stal prakticky akorát sarkofág na zamordovanou imunitu, jejíž vysušené kosti uvnitř hrkaly jak domorodé chrastítko z Haiti, a z každého škrábnutí se přes noc vykotlala otevřená mordorská rána, a kdybych věřila na stigmata, dalo by se z toho dost vytřískat.

Abych ale nevinila jenom Epsteina a Barrovou a jejich viry, svůj díl viny dodala i takřka fyzicky bolestná touha skončit, prostě skončit konečně právě v tomhle půlroce s jednou ze škol, a to ideálně bez většího přerušení práce i tanečních hodin. Potvrzuji, že je to přesně tak blbý nápad, jak to zní, i bez mononukleotího ghúla, který vás dennodenně po kousku užírá, ale jsem na sebe jistým zvráceným způsobem celkem pyšná, protože v té kritické fázi posledního měsíce nechutenství jsem načala hroucení jenom dvakrát – jednou, když jsem se už opravdu chtěla začít učit, ale měla jsem jít do práce, a podruhé to bylo den před dnem D, když jsem si začala opakovat a zjistila, že moje perfektní vizuální paměť si přesně pamatuje vzhled každé stránky i rozložení odstavců, ale v nich je takové to umouněné čisto jako na stokrát vygumované folii pro početní příklady. Protože jsem ale tenhle vývoj svojí mozkové plastelíny naprosto chladnokrevně očekávala, začala jsem chytře opakovat právě až večer předem, aby ze mě i přes pozvolné hroucení druhý den ještě zbyl aspoň takový kousek, který by komisi mohl říct třeba “dobrý den”. Jestli to ještě pořád zní moc optimisticky, tak musím podotknout, že fakt, že jsem ten poslední měsíc snášela v jistém smyslu líp než při bakalářování, byl celkem draze vykoupen tím, že jsem přepnula do extrémního módu přežití, který z mozku vytlačil cokoli, co souviselo s životem, a předělal mě tak trochu (ale právěže jen tak trochu) na robůtka. Doteď mě stalkujou důsledky. 😕

Mimochodem moje druhé opus mangus, na kterém jsem v duchu i v počítači pracovala přerušovaně asi dva roky, jsem odevzdávala v půlce května, a když se konečně tisklo, tiskárna ho plivala s takovou razancí, že každému z papírů narazila hlavu o držák. Je to 225 stran jiskrných úvah o síle slova zahalených v chladivě mlčenlivém tyrkysu, po zkušenostech u bakulářovny jsem s diplomkou navíc učinila ten duševní ugrade, že jsem si jako téma vybrala mrtvolu, což je v mnoha ohledech mnohem čistší řešení. 🙂 Zase to ale zahrnovalo zamilované výlevy asi padesáté archivářky, které jsem se za tu dobu magické tvorby dostala pod bílou rukavici a která se rozjitřila, jak byl Vyještěnevítekdo úžasný a jaká je škoda, že tu dneska už není. Vzhledem k tomu, že jako živý by mě jistojistě něčím sral, a skoro i vím čím, jsem jí odvětila jen dvojznačně zasněným pohledem do minulosti, kdy bylo všechno lepší a autentičtější, a i ta druhá světová byla nějak opravdovější. Za odměnu jsem se mohla hrabat rukopisy a ochmatat i jeho válečné londýnské doklady, ovšem za zdaleka nejlepší kořist považuju jeho hřeben s vylámanými zuby, který se cenil v jedné z obálek.

hrebenJM

Btw když jsem jednou hromadnou dopravou odrážela od ostrůvku před areálem jiného času, optimisticky jsem se zarouhala, jakéže to je štěstí, že při tom všem mě zatím ještě nezradila technika. Jo. Už o pár dní později jsem “tunila” svůj notebook, kterému nesedla jednorázová bioregenerační kúra, “externí” klávesnicí.

tyrkys power

Poslední tři týdny už jsem jenom přecházela tam a zpátky po pokoji (a večer po parku) a za pochodu přednášela a snažila se přitom moc nemyslet na to, že v osudí můžou být desítky otázek, které ani neznám, poněvadž jsem se s nimi za celé studium nepotkala. Po parapetu se zatím velmi nekolegiálně a velmi sexuálně honila holubí letka. V každém případě, až se mě někdo zeptá, jak dlouhou cestu jsem k titulu musela ujít, nebudu, myslím, daleko od pravdy, když řeknu, že minimálně tak dvě stě kilometrů. Každý večer mě bolely nohy jak na vysokohorském treku.

uceni

Tzv. fan-art

Osudným dnem bylo tentokrát pondělí a na řadě jsem byla jako předposlední oběšenec (od půl třetí na potítku, v půl čtvrté k věci) u komise, jíž šéfoval Rebel na tričku a v níž dál zasedala slečna Lenka, paní Akurátní, která za kanálem dvacet či kolik let studovala britský gender či co a zrovna před nedávnem se vrátila na misii do východní Evropy, a jedna trampota s Cebem. Dorazila jsem před ústí výhně asi v jednu, najednou úplně konsternovaná tím, že chůzí se dá dospět z bodu A do bodu Hollar, a nikoli se jen potácet v kruhu, prohodila slovo s tajemnicí, která si spokojeně odškrtla, že je tu další číslo dnešního programu, a následující hodinu a půl jsem se měla nějak zabavit. Poněvadž patro okupovali všelijací jiní rytíři potítkového stolu a šavlovali s popsanými áčtyřkami hýřícími neony, vylezla jsem o poschodí výš a tady překvapivě skoro upadla do vystresovaného transo-spánku nad opáčkem z dějin, které jsem doma nacpala do batohu. Nestihla jsem se doklimbat ani k první republice a tu vidím, jak se po chodbě z druhé strany žene tajemnice a radostně na mě volá, že tady teda jsem. Ukázalo se totiž, že slečna přede mnou z programu vypadla, a tak se v něm promáčkl volný výklenek, do kterého se spontánně rozhodli mě instalovat. V šoku jsem teda přišla na řadu už asi v půl druhé, když slečna ob jedno tělo přede mnou skoro končila svou řeč, a rovnou jsem zabředla do patřičné atmosféry, protože komise se slečnou zrovna vyvolávala Habermasova ducha.

Tajemnice mi těmi svatými přeludy proklestila cestu, uvedla mě k témuž asymetrickému stolu u okna, jenž měl jednu nohu kratší už tehdy, a nastavila mi obálky (i když teda nejdřív dvakrát tu samou, na což jsem ji musela upozornit 🙂 ). Celkem smířená s osudem jsem rukou klesla do jejich úhledných hlubin a pokaždé velmi dlouho šmátrala po dně (abych tomu osudu dala šanci zaostřit své démonické hmatové třetí oko) a ve svém důsledku si vytáhla titul (i když nejdřív to vypadalo spíš na nějaký mořský blivajz 😀 ). První dvojice otázek celkem ušla, bylo tam kombo bias a mojí oblíbené, protože smysluplné funkcionalistické teorie médií, která za vším hned nevidí temné spiknutí mocných, sprostotu kapitalismu, masožravé monopoly a oktopusí chapadla peněz, druhá už byla horší, poněvadž světový vývoj komercionalizace, který se ovšem dal tak nějak splácnout ze všeho ostatního, doplňovala teorie sociální konstrukce reality. Rozhodla jsem se nicméně celkem jednohlasně, že se pokusím zkonstruovat pro zkoušející takovou realitu, v níž by měli dojem, že té teorii rozumím, a s tímto předsevzetím jsem usedla k nestabilnímu stolu. Skoro okamžitě mě ale od něj zase vyhodili, protože předchozí vystoupení skončilo a oni se chtěli poradit o jeho kvalitách. Sotva jsem se mohla vrátit, přišel Rebel sondovat, jestli už náhodou nejsem ready, ačkoli mám prý ještě nárok asi na tři čtvrtě hodiny. Navzdory tomu, že trampota s Cebem to výhružně glosoval vtipem™, že to rozhodně nemám brát jako nátlak, opáčila jsem, že bych si uměla představit, jak ten čas využít, a tak se skoro všichni otráveně odebrali na pauzu v intelektu.

potitko2

Scénář čtyř dílů doku-dramatu z vyviklaného potítka; obzvlášť velký dramatický oblouk odráží první papír zleva, kde jsem velkolepě budovala realitu :mrgreen:

Pak se půlka z nich vrátila a šlo se na to. Trochu marně jsem ještě hledala papírek s přípravou na obhajobu, pak jsem to zabalila a šla spatra, jenže předseda mě nakonec stejně nechal říct přesně jednu větu a už dal přednost školiteli Matovi, který mezitím dorazil, aby se vyslovil on. Diplomka měla být moje tajná zbraň, která porotu, teda komisi správně naladí, takže mě jenom mrzelo, že tu ještě nejsou všichni, aby se správně ladili. 😎 Nakonec se Mat přiznal, že aby si našel aspoň něco, vytkl mi, že jsem někde v práci začala větu číslem, a on si matně vzpomíná snad ještě ze základní školy, že se to nemá dělat. 😀 Tak jsme nad tím chvilku spekulovali, až to předseda moderátor rozsek’ a dal slovo oponentovi, kterej se shodou okolností překrýval s trampotou s Cebem. Ten ovšem už v posudku nastolil ten paradox, že mi dal ve všech kategoriích dokonce lepší známky než vedoucí, který si to zkazil jednou dvojkou, takže nebylo moc co řešit. Nicméně předseda chtěl učinit protokolu zadost a zeptal se, jestli se chci nějak vyjádřit k posudkům. Tím mě trochu vyvedl z míry, takže jsem trošku idiotsky za oba posudky poděkovala (cituji: “Děkuji, že jste tu práci oba přečetli, protože uznávám, že nějak nabobtnala.” 😀 ) a váhavě vyjádřila mlhavou naději, že práce ještě najde nějaký svůj vyšší smysl a Masarykovi juniorovi teď bude lehčí lánská zem, i když na tom, že ho strčili, to samozřejmě nic nemění.

Přešlo se teda k otázkám. Začla jsem s bias, které chtěl koučovat sám předseda, což nebyl zas takový šok, když nás o nich učil zrovna on. Bohužel brzo pochopil, že to vesměs umím, tak do toho začal šťourat, kterážto aktivita vyvrcholila požadavkem, abych jednotlivé typy bias přiřadila k rovinám aktuálního uprchlického diskurzu v médiích. Chtěla jsem nejdřív poslechnout své nutkání osvětlit mu, že jsem kvůli téhle pošahané zkoušce prakticky měsíc nezapnula ani nečetla zprávy, čili mě uprchlíci zatím obtékali jak nevědomou olejovou skvrnu, ale místo toho jsem teda něco v obecné rovině ze (středozemní) vody klohnila tak dlouho, až do toho trampota s Cebem vstoupil s filozofující námitkou, že bias přece může znamenat i něco úplně jiného. Tak jsme si společně řekli, o jakejch všech rozměrech bychom se mohli bavit, ale nebudem, a přešlo se na druhou otázku.

Z té mě dlouho jaksi nikdo nechtěl vyzkoušet, až to dopadlo na paní Akurátní. Ta zvolila podstatně jinou taktiku, na které bych vyhořela, kdyby nešlo zrovna o onu funkcionalistickou teorii. Nechala mě totiž plynně přeříkat úplně všechno, co jsem k té teorii měla, a občas jen v tichosti hrozivě vypoulila oči, což mohlo znamenat ledasco. Když jsem se to snažila interpretovat, oscilovala jsem mezi možnostmi souhlasí/nesouhlasí/snaží se mě podpořit/je zhnusená/mění se v rybu. 😀 Na konci se na mě ovšem vytasila s otázkou, jak je ta “dávno zastaralá” teorie platná dnes. Tok úvah, které ji unášely, mě zcela míjel, jako bychom každá vyrostla v jiném trdlišti, pročež mi nahodila udičku, že to myslí z hlediska kritiky nových médií. Tak jsem jí povzbudila slovy, že principy nových médií teorii podporují. Ironicky zkroutila pusu a opáčila, že to jsem teda asi optimistka. Mocným kýváním jsem obvinění potvrdila a další úvahy zas přerušil trampota s Cebem, který kolegyni vysvětlil, že jsem si vytáhla funkcionalistickou teorii, a proto zde reprezentuji optimistický směr. Paní Akurátní s tím sice nesouhlasila, ale šlo se dál. Když nad tím tak přemýšlím, Ceboun vlastně ukončil svým terminujícím zásahem dvě ze čtyř diskuzí. ❗

Teďko vývoj komercionalizace. Cebe se dotázal, jak bych tu otázku uchopila. Tak jsem mu prozradila, že bych se pokusila o určitou periodizaci. Tak mi skoro pobaveně řek’, ať se teda pokusím. 😀 Potom už chtěl vědět hlavně to, že filozofickým základem komercionalizace médií byl fakt, že si lidi přestali kupovat jedny boty na celý život a už nemuseli umřít, když se jim rozpadly, což si nakonec řekl sám a předseda ho za tu pěknou myšlenku pochválil, takže o moc víc ode mě vlastně ani nechtěl.

No a šlo do tuhého s konstrukcí reality. Kdyby slečna Lenka zvolila stejnou taktiku jako paní Akurátní, brzo by přišla na to, že se v bahně reality právě trošku plácám, ale naštěstí měla chuť konverzovat a já jsem na to šla überchytře přes reprezentaci reality a další asi tři jiné otázky, které mi odjakživa dávaly větší common sense. (academic inside joke) 😉 Odváděla jsem pozornost mlžnou stěnou z odborných termínů a sveřepě jsem se držela linie, že konstruktivisté zpochybňují vše, co se zpochybnit dá, a i když teda nevím, jak s tím dokážou žít, mně se díky tomu podařilo přinejmenším pro tu chvíli přežít, takže palec nahoru antiesencialismu.

Potom mě konečně vyhodili a za tři sekundy mě zase zavolali a sdělili mi, že jestli pořád ještě chci, tak teda dobře. Skončila jsem tehdy, kdy jsem původně měla začínat, a venku do prázdného dvora pršel nejhezčí déšť, který odnášel Theoprasta Renaudota, Felixe Lazarsfelda, Normana Fairclougha i Stuarta Halla na expedici za subkulturami krys a šeptem mi gratuloval, že toho Habermase mě přece jen přečíst nepřinutili. 😎

Post Navigation