hlavoun

13. – 16. 11. 2015

Nejvíc punkový trip do Berlína. Jela jsem, ale tak nadopovaná zásobami prášků, že kdyby se nad tím někdo zamyslel, hádal by, že v tom zastrčeném anonymním hostelu v arabské čtvrti plánuju zbudovat drogovou varnu minimálně pro půlku východního Německa. Celý “pobyt” mám rozpitý jako vodovky po dešti a žádné poznámky jsem si v průběhu pochopitelně nepsala, protože docela dost velký kus mojí pozornosti na místě zabíral problém s tím vůbec rozpoznat, jestli je den, nebo noc (a trefovala jsem to s úspěšností tak 50 na 50), čemuž zrovna moc nepomáhalo ani sklepní okno v naší cele, které nás v pátek po půlnoci v polovině listopadu přivítalo s rozevřenou náručí. Ani nechci přemýšlet, co tam asi museli tak naléhavě vyvětrat. Každý večer mě spolkl démon matrace uvězněný mezi skřípajícími kovovými trubkami palandy a dusil mě v nekonečné spirále roztočů, dokud ho to nepřestalo bavit a nevyplivl mě ven pomačkanou, s motající se hlavou, sípající a unavenější než předtím, případně dokud se po chodbě za dveřmi s rachotem neprohnala uklízečka na motorovém člunu, což byl vzhledem k velikosti vln na “plovoucí” linoleové podlaze ostatně asi taky jediný dopravní prostředek, se kterým by si měl rozumný člověk do těch vod troufnout. Jediný, kdo nezklamal, byl propršený Berlín. <3

Zpětně mám dojem, že pršelo snad celou dobu, ale našla jsem pár usvědčujících fotek se sice dost naštvaným nebem, ale s prozatím suchou zemí, takže zřejmě moje vzpomínky jenom tak zmanipuloval výlet do Grunewaldu, kam chtěl Johannes vzít laponskou porodní bábu po válce na houby, ale místo toho tam (už bez Johannese) po válce leda navozili novou horu z berlínských trosek, na níž si pak Američani založili strategickou štěničí farmu, a kam jsme v neděli s vypůjčeným deštníkem, který se sebezapřením plnil spíš funkci pádla, v podstatě doplavali. Za jiných okolností bych byla v takovém počasí nejvíc šťastná, takhle jsem ale spíš čekala, zpoza kterého stromu na mě vyskočí zápal plic. :)

ctenar

Byla sobota čtyři hodiny odpoledne, když jsme vylezli z metra na Platz der Luftbrücke u letiště Tempelhof, kde bývalí Spojenci – nyní už jen spojenci – shazovali zásoby při sovětské blokádě západních sektorů. Kousek odtud vzlíná z parku Victoria Kreuzberg, nejvyšší přírodní kopec (proto se z téhle ankety taky diskvalifikuje ta hora z trosek v Grunewaldu) v jinak prakticky 2D Berlíně, který má CELÝCH 66 metrů. Jeho image ovšem dost pomáhá monumentální památník, který připomíná, jaký byl Napoleon vopruz, a kopci tak mimoděk přidává nějakých 20 metrů k dobru. Z kopce prý v sezoně stéká vodopád, takže nějaký sklon tam zřejmě opravdu být musí. I když při naší návštěvě už bylo vyčerpané čerpadlo nejspíš zazimované. ;) Ne, dělám si srandu, je to opravdu moc pěkný kopec a dohlídnete z něj i pod ponurým nebem až na televizní Sputnik neklidně kotvící na Alexanderplatzu.

kreuzberg-spirit

kreuzberg-spirit2

mehringdamm

Prošli jsme po Mehringdamm a už za úplné tmy nasedli do metra a jeli k Oberbaumbrücke. East Side Gallery nás tentokrát nezajímala, a ani ten vychvalovaný most sám o sobě, který mi upřímně přijde jak slepený z perníku a vždycky mě trochu nutí vyhlížet, kde nechal tesař podpůrnou špejli. :) Hledali jsme na bývalém břehu Sprévy kolem Falckensteinstraße, kde se kdysi lámal Berlín, zdejší kultovní obří graffiti, ale očividně jsme přišli s ročním zpožděním. :( V prosinci 2014 je prý černou barvou zamalovali sami umělci na protest proti tomu, jak město svůj street art inkorporovalo, ohladilo a prodává, jak se zneužívá pro zvyšování nájmů v okolí a jak tohle všechno přehlušilo původní kouzlo a atmosféru téhle čtvrti. :???:

deejay

V neděli jsme vyrazili do ulic dokonce UŽ ve 2, ačkoli ani tak jsme si nebyli zrovna jistí, jestli se do bývalé americké odposlouchávací základy na příznačně Ďáblově kopci, který vyrostl z milionů kubíků suti z berlínských ulic, vůbec dostaneme. Internet si jel na své ambivalentní vlně, prý areál už pár let někdy o víkendu otevírají a člověk může absolvovat prohlídku, jenže tenhle názor se snažily přeřvat naštvané hlasy, které na místě našly jenom frustrující zavřenou bránu.

deutsche-poste

Ale riskli jsme to. Boty jsem měla promočené asi po třetím kroku po tom, co jsme vyšli ze stanice Heerstraße, jenže to nás nemohlo v žádném případě zastavit. V nadšení, že se blížíme, které jsem každých pět minut stvrdila aktualizovaným konstatováním, že jestli ne před pěti minutami, tak rozhodně právě teď někdy asi umřu, jsme dokonce přehlídli odbočku na kopec, která ale zase na naši obranu vůbec nebyla označená a vypadala spíš jako odbočka na malé parkoviště pro místní houbaře, což dost pravděpodobně taky byla. Takže jsme ten kopec skoro obešli, než nám došla trpělivost a po jedné pěšině jsme se prostě pustili nahoru s nezdolným sebevědomím, že snad, panebože, zvládneme najít ten jeden jediný kopec, co tu je. :D

kopec-suti

vandalism

A fungovalo to. :) Nicméně nahoře to docela dlouhou chvíli vypadalo, že se přidáme do chóru těch zklamaných hlasů, které vyprávějí vzrušující historky leda o zavřené bráně, protože v barabiznách za ní jsme sice jakýsi nepatrný životní pohyb zaznamenali, ale nezdálo se, že by měl sebemenší zájem o cokoli mimo svůj mikrokosmos. Zhruba někdy v té době se u brány zastavila i dvojice joggingujících domorodců, z nichž jeden vypadal, že by snad ještě mohl pamatovat zdejší kopec před tím, než se z něj stal kopec. A taky skoro jo. Začal nám cosi německy vehementně vysvětlovat, z čehož jsem pochopila akorát tak to, že stojíme na troskách, takže jsem zdvořile kývala, že to jako už víme, ale protože to zjevně nebyla dostačující reakce, pán se zeptal svojí dcery, jestli nejsme nějací divní, když mu neodpovídáme. Patrně do proudu slov zákeřně vložil nějakou zakamuflovanou testovací otázku. :D

pokladna

S anglofonní dcerou jsme teda probrali, jak moc jsme ve skutečnosti divní, a mezitím se úplným zázrakem životní pohyb za bránou začal mihotat skoro na prahu nejbližší barabizny. Podle slov dcery si děda přišel zjistit a domluvit, jestli by někde tady v těch amerických rozvalinách nebyla k mání náhradní součástka do jeho amerického veterána. :D No a dědova očekávaná přítomnost vylákala ven z barabizny chlápka v gumácích, na nějž se děda se svou vehemencí okamžitě přeorientoval a uspěl mnohem lépe než s námi. Do jeho nekonečného monologu však jeho dcera zkušeně zamíchala postřeh, že “tihle dva” by bůhvíproč rádi na prohlídku, takže nás “průvodce” konečně vzal na vědomí a konečně nás taky vpustil dovnitř, kde nás nechal podepsat, že lízt sem byl náš nápad a že si za něj poneseme všechny případné důsledky. :)

stanice

do-epic-shit

indian

Z bývalé základny se po pádu opony měly stát luxusní byty pro boháče, ale naštěstí to nevyšlo, a tak je z ní teď velkolepá zchátralina bez statusu a bez budoucnosti, jejíž zdi si označkovali umělci. Dokonce tady prý neměly být jenom byty, plánů na překopání bylo spoustu, ale podle mě je tohle místo geniální právě tak, jak je, a vypovídá o bývalém a dnešním Berlíně líp než 100 plánovaných muzeí studené války a pomníků sjednocení. Možná tomu trochu pomohly ty prášky a fakt, že mi pod nápory ledového vichru a atmosférického deště, kteří se honili mezi odhalenými traverzami, pomalovanými stěnami, prázdnými sudy a námi, tělo prakticky umrzlo, ale bylo to asi jedno z vůbec nejpůsobivějších míst, kde jsem kdy byla.

panorama

Streetartoví umělci tu prý mívají něco jako soustředění nebo battle, takže je dost možné, že některé tyhle obrázky už třeba ani neexistují.

lebkoun

parecek

robosaur

obludarium

colours

nos

vyhled

Průvodce nás provedl přes černé chodby bez oken, ale zato s propadlišti a pak už nás nechal, ať si děláme, co chceme, a na konci si najdeme cestu ven.

parkovani

faro

pychavka

Poslední den jsme začali komedií na Reichstagu. Po neúspěchu při návštěvě před dvěma lety, kdy jsme zjistili, že na vyhlídku do kopule se musíte objednat tak minimálně týden předem, jsme se tentokrát tedy velkolepě objednali na právě tohle pondělí krátce před polednem. Trochu zrada byla, že metro k Reichstagu z nějakého nevysvětleného důvodu prostě nejezdilo (#jizdniradzacasuteroristu?, #stavka?), takže jsme celou dráhu od nádraží k Reichstagu museli přesprintovat a navzdory heroickému výkonu jsme stejně přišli asi o pět minut později, než jsme měli nahlášeno. Naštěstí to na místě vypadalo, že je každému naprosto ukradené, v kolik jste měli přijít na řadu, prostě počkali, až se za bezpečnostními rámy shromáždí přibližný počet lidí a tahle stáda pak jedno po druhém vyváděli do hradu.

Jo mimochodem, nebyli bychom to my, abychom při bezpečnostní kontrole nevyvolali pozornost. Moje kontrolorka se zasekla na antiperspirantu v mém batohu, ale vzhledem k tomu, že se tam k návštěvníkům všichni chovali jako honáci ke kravám, a kdyby fasovali teleskopické obušky, nepochybuju, že by je rádi využili (mimochodem na jednoho cizince, který si v košíku při prohlídce zapomněl doklady a šel dál, sice řvali, ale tak, že chudák vůbec nechápal, co provedl, dokud jsem mu je sama nepodala), nemínila jsem jí to ulehčit, takže dokud se mě sama rezignovaně po anglicku nezkusila zeptat, jestli je to vážně “spray”, nechala jsem ji dumat, ať si rozhodne sama, jestli náhodou nejde o bombu. eM_koňova kontrolorka zase válčila s jeho baterkou. Později jsem se ptala, proč jí neporadil, jak se to zapíná. Taky on prý chtěl, aby si případně na to, které tlačítko je světlo a které paralyzér, přišla sama. Přece ji nebude navádět. :)

z-kopule

Když jsme konečně prošli, narvali naši várku do výtahu a nahoře vypustili do bezpečného výběhu ohraničeného obvodem střechy. Ale stejně stál v každém rohu hlídač ostříž.

alle-pariser

Před francouzským velvyslanectvím, které stojí hned vedle Braniborské brány, od páteční noci vyrostla hromada květin zatavených v rozteklém vosku. Byl to zrovna ten pátek třináctého, kdy jsme přijeli do Berlína, takže jsme se o útocích v Paříži dozvěděli ze záběrů CNN s vypnutým zvukem, které mlčky ozařovaly noční recepci hostelu, a nejdřív jsem vůbec nechápala, že nejde o film.

alle-pariser2

dealer

Od Braniborské brány jsme přejeli na Oranienburger Straße, kde dodnes stojí Tacheles, místo alternativní kultury, dům, který na začátku minulého století postavili jako velkolepou obchodní pasáž v židovské čtvrti nedaleko synagogy, pak v něm chvíli sedávali nacisti, pročež se do něj strefovali Spojenci, a když kolem něj vyrostlo Východní Německo, kus mu ubourali a po sjednocení Berlína (které ale na rozdíl od demolice neplánovali) to chtěli dodělat. Už ne ti nacisti, jen ti kulturní, v přeneseném slova smyslu. Těsně před demolicí dům zachránili umělci, ale i těm ho nakonec sebrali.

tacheles

Naivně jsem doufala, že i když už je pár let vyklizený a vlastně neexistuje, mohli bychom se nějak propašovat dovnitř, ale duch minulosti uvnitř se zdál být ze všech stran zapečetěn tak, že jsme k němu žádnou díru nenašli. :???: Ale i zvenčí je to nádherný skvost, vůbec nechápu, že nějaký tupec do něj kdy chtěl strkat rozbušku. Rozhodně nejsem nějaký slepý levičák, který by se přivazoval k plotu, se kterým si chce vlastník dělat, co chce, jen proto, že jeho srdce s tím nesouhlasí, ale podle všeho byl tohle dost zvláštní případ a celá kauza a s ní způsob, jak se vlastně dům dostal do rukou bance, která umělce logicky vystrnadila, místo toho, aby se o něj postaralo samo jeho město, je prostě trochu smutná.

steampunk

preciosa

radioactive

Takže tohle bylo další místo, kam jsme přišli pozdě. Mám dojem, že Teufelsberg (Ďáblův kopec) má dost velké štěstí, že centrum je z Grunewaldu přece jen dost z ruky.

silnice

Poslední větší výpravou tohohle výletu byla cesta za mrtvými Sověty do Treptower parku na východě Berlína. Stalin to tady zaháčkoval hned, jak to šlo, a skoro okamžitě po válce tu nechal postavit monstrózní památník, který měl objemem žuly a betonu symbolizovat velikost Rudé armády a velkolepost sovětského boje za svobodu národů. Vlastně spíš než park to celé připomíná obří hromadnou hrobku, protože už u obou vchodů do parku se nad vámi klenou megalomanské vítězné oblouky, které vzdávají čest hrdinům, kteří zemřeli za svobodu a nezávislost socialistické vlasti, a na místě pak po sedmi tisících z nich přímo pietně chodíte, zatímco severské smuteční břízy okolo truchlivě tahají větve po zemi a z nejvyššího místa vás sleduje sovětský obr pózující s dítětem v náručí a s rozpáraným hákovým křížem.

treptower

Ještě před odjezdem jsme se zastavili v kostele císaře Viléma, který nám po celou dobu unikal, ačkoli jsme kolem něj několikrát jeli, protože stojí hned u přestupní stanice ZOO. Museli jsme se ovšem nejdřív prodrat organicky bujícím městečkem vánočních trhů, které s vrzáním a vrtáním kolem kostela právě rychle vstávalo z mrtvých, aby to stihlo před začátkem adventu.

Kostel ztratil ve válce 3 věže a velký kus střechy. Aby mu nebylo smutno, postavili mu skoro 20 let po válce z jedné strany novou šestiúhelníkovou věž a z druhé novou osmiúhelníkovou síň. Obojí v naprosto příšerném stylu, ale tak si tehdy prostě holt asi představovali modernu. :)

vilemuv-kostel

No a kino ZOO Palast už lákalo na premiéru Mostu špiónů. Starý dobrý živý mrtvý Berlín.

zoo-palast

Post Navigation