“Mám strašně hořko v puse, brní mě jazyk, svírají se mi čelisti, fakt mě to bolí, doufám, že nebudu zvracet.” Kolegyně na druhém lehátku je nervózní, pořád si sedá a usrkává z flašky Coca-Coly, aby tu pachuť v puse přebila, pak si zase lehá a taky se sestry pořád ptá, jak dlouho to ještě bude kapat.

“A co vy, vám je taky blbě?”

Já sestru sotva vnímám, protože jsem zrovna zaneprázdněná tím slonem, co mi skáče po hrudi, takže jí to shrnu do jednoho slova: “Přiměřeně.” Kdybych tušila, že za dva dny budu mít navíc ještě pocit, že se měním ve velblouda a že mi z páteře začínají pučet hrby (asi novinka mezi vedlejšími účinky pro sezonu jaro/léto 2020), asi bych využila příležitosti probrat to důkladněji.

Jak by řekl Křemílek. Jojo, bylo toho už moc. I když jsem si dala ban na Schillerovou.

Nakonec mi nejvíc pomohl trénink – první po znovuotevření sálů – protože mě po něm sice bolelo celé tělo, ale aspoň to byla bolest, která dávala smysl, a to byla velká úleva.