Měla jsem z toho hrůzu zhruba od té doby, co jsem věděla, že to bude. Pořád jsem to ale nějak nenápadně odsouvala z tras svých myšlenkových pochodů do příkopů kolem nich s tím, že k tomu má dojít až za půl roku, že to je za dlouho a že do té doby se určitě zlepším, zase toho víc vydržím, budu toho víc umět a víc mi to půjde. Jenže jediné, co během toho půl roku rostlo, byla moje nervozita, protože příkopy už byly plné, krátil se mi čas a ta zázračná proměna pořád nikde. A jak se to blížilo, mluvila jsem o tom tak, že se mě lidi starostlivě ptali, jestli je to povinné a musím se toho zúčastnit, když z toho mám takové obavy. A když jsem jim řekla, že tam vlastně chci, nedávalo jim to smysl. I když psychiatričce snad ano. (A přišlo jí to zajímavé, napsala si to do počítače, ptala jsem se.) 😀

No a pak jsem v té tělocvičně najednou prostě stála s ostatními a snažila se už šestý den po sobě o piqué, plié, relevé. A kromě oscilace v prostoru (od žebřin ke dveřím a zpátky a tak pořád dokola) jsem současně poskakovala taky od myšlenky na to, že se nesmím porovnávat s ostatními, že jsem měla rok a půl výpadek, že mám diagnózu a že na to musím myslet, k myšlence, že někdy může být nečekaně povzbudivé se s ostatními porovnat, protože oni jsou po pěti dnech překvapivě taky unavení (to né jenom já s diagnózou, aha) a taky jim někdy něco nejde (a zpátky a tak pořád dokola).

Nakonec jsem to dala celé a bez následků a byla jsem na sebe fakt hrdá.

A vydrželo mi to přesně do té chvíle, než naše učitelka oznámila termín dalšího soustředění.

Protože mám z toho hrůzu zhruba od té doby, co vím, že to bude. 😀

Odnaučila jsem se tančit v páru. To už líp držím formaci. Výhodou ale je, že někomu můžete vnutit svůj hnusný koktejl a on vám za to dá svůj.

Od hlavní výhry jsme byli jenom 27 losů.

Loňský parapet. Proděravělý nárt. Při Nothing else matters. A DJ, který si myslí, že život končí finálním skokem, a přitom teprv potom začly tancovat ty nóbl babky. #timeofmylife

“Možná hned nevyhrajeme – což ale neznamená, že bychom nemohly – ale budeme to zkoušet a zkoušet a nakonec vyhrajeme.” Via naše taneční lektorka při bojovém proslovu. Tomu říkám dobrý plán. 😎

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. 😉 Read More →

Na tuhle píseň trénujem’ každou hodinu piruety. Pořád dokola. Název to není původní, jen taková spontánní asociace. 🙂 Nicméně za ten víc než rok, co ji nenávidím, protože už její první tóny mi pokaždé, spolehlivě jak hořící maják, signalizují, že nejpozději za čtyři minuty se mi hlava bude chtít vymotat z hlavy, mi už nějak definitivně prosákla do ucha (a rozleptala mi tam kovadlinku). Tady je, hvězda všech zatnutých hrudí: Airy Hell.