Začíná se s váhou na levé noze, pak jakmile ten týpek začne zpívat, natáhnout doprava pravou ruku s roztaženými prsty a zápěstím ohnutým nahoru, přičemž spolu s rukou jde i pravá noha, pak levá ruka udělá totéž co pravá, ale doleva, zatímco váha je uprostřed, pak obě ruce opíšou elegantní oblouk kolem hlavy a trupu a na diagonálu do předního levého rohu se celým hořejškem udělá svůdná (hehe) vlna, potom na šest, až na ŠEST! vrátit levou nohu k pravé, rychlá výměna a pak zase tou levou začínají dva pomalé výpichy dopředu s rozpaženýma rukama a s potřásáním hrudníku ze strany na stranu (to mi nikdy moc nejde), pak pokračují čtyři rychlé, při kterých je potřeba odizolovat spodní a horní polovinu těla a bez ohledu na nohy pohybovat celýma rukama včetně ramen nahoru a dolů, přičemž mezi paží a předloktím je pravý úhel (to mi naopak jde, protože to podle mě nemá moc vysoké nároky na to, jak moc sexy to musí být, spíš je to jen takový koketní pohyb, který říká: “Hele, tělem jdu dopředu, ale ramena se hýbou nahoru a dolů, to koukáš, co”, a M., se kterou se střídám, takže z naší dvojice vždycky tančí buď jedna, nebo druhá, poctivě kouká, protože máme trénovat taky oční kontakt s publikem, a směje se na mě, takže koketní pohyb evidentně funguje :D), a pak je otočka doleva a zase zpátky a na konci té otočky doleva, když pravá noha udělá přísun k levé a ťukne, se dvakrát tleskne a na konci otočky doprava, když ťuká levá u pravé, se luskne a právě v tom místě, kde se tleská, mě pokaždé zalije strašně intenzivní pocit štěstí.

I když za chvilku nás během refrénu čekají piruety.

Nebo možná právě proto.

Read More →

“Mám strašně hořko v puse, brní mě jazyk, svírají se mi čelisti, fakt mě to bolí, doufám, že nebudu zvracet.” Kolegyně na druhém lehátku je nervózní, pořád si sedá a usrkává z flašky Coca-Coly, aby tu pachuť v puse přebila, pak si zase lehá a taky se sestry pořád ptá, jak dlouho to ještě bude kapat.

“A co vy, vám je taky blbě?”

Já sestru sotva vnímám, protože jsem zrovna zaneprázdněná tím slonem, co mi skáče po hrudi, takže jí to shrnu do jednoho slova: “Přiměřeně.” Kdybych tušila, že za dva dny budu mít navíc ještě pocit, že se měním ve velblouda a že mi z páteře začínají pučet hrby (asi novinka mezi vedlejšími účinky pro sezonu jaro/léto 2020), asi bych využila příležitosti probrat to důkladněji.

Jak by řekl Křemílek. Jojo, bylo toho už moc. I když jsem si dala ban na Schillerovou.

Nakonec mi nejvíc pomohl trénink – první po znovuotevření sálů – protože mě po něm sice bolelo celé tělo, ale aspoň to byla bolest, která dávala smysl, a to byla velká úleva.

Měla jsem z toho hrůzu zhruba od té doby, co jsem věděla, že to bude. Pořád jsem to ale nějak nenápadně odsouvala z tras svých myšlenkových pochodů do příkopů kolem nich s tím, že k tomu má dojít až za půl roku, že to je za dlouho a že do té doby se určitě zlepším, zase toho víc vydržím, budu toho víc umět a víc mi to půjde. Jenže jediné, co během toho půl roku rostlo, byla moje nervozita, protože příkopy už byly plné, krátil se mi čas a ta zázračná proměna pořád nikde. A jak se to blížilo, mluvila jsem o tom tak, že se mě lidi starostlivě ptali, jestli je to povinné a musím se toho zúčastnit, když z toho mám takové obavy. A když jsem jim řekla, že tam vlastně chci, nedávalo jim to smysl. I když psychiatričce snad ano. (A přišlo jí to zajímavé, napsala si to do počítače, ptala jsem se.) 😀

No a pak jsem v té tělocvičně najednou prostě stála s ostatními a snažila se už šestý den po sobě o piqué, plié, relevé. A kromě oscilace v prostoru (od žebřin ke dveřím a zpátky a tak pořád dokola) jsem současně poskakovala taky od myšlenky na to, že se nesmím porovnávat s ostatními, že jsem měla rok a půl výpadek, že mám diagnózu a že na to musím myslet, k myšlence, že někdy může být nečekaně povzbudivé se s ostatními porovnat, protože oni jsou po pěti dnech překvapivě taky unavení (to né jenom já s diagnózou, aha) a taky jim někdy něco nejde (a zpátky a tak pořád dokola).

Nakonec jsem to dala celé a bez následků a byla jsem na sebe fakt hrdá.

A vydrželo mi to přesně do té chvíle, než naše učitelka oznámila termín dalšího soustředění.

Protože mám z toho hrůzu zhruba od té doby, co vím, že to bude. 😀

Odnaučila jsem se tančit v páru. To už líp držím formaci. Výhodou ale je, že někomu můžete vnutit svůj hnusný koktejl a on vám za to dá svůj.

Od hlavní výhry jsme byli jenom 27 losů.

Loňský parapet. Proděravělý nárt. Při Nothing else matters. A DJ, který si myslí, že život končí finálním skokem, a přitom teprv potom začly tancovat ty nóbl babky. #timeofmylife

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. 😉 Read More →