Před koronou, po koroně nikdo nesmí stát, leda by měl roušku…
No tak tohle bylo před koronou.
Vánoce 2019 a výlet na sever. ⬆️
Tentokrát už jsme šli najisto. Ve stánku u hřbitova jsme stejně jako loni pořídili jeden z vánočních “stromečků” na hroby uplácaných z chvojí, o nichž mi veselá paní prodavačka, kterou jsem požádala o ten “ehm stromeček s tou jakoby sukýnkou či co”, prozradila, že jim říká pumprlíci, do útulku dovezli dobroty, které už nestihlo zpracovat naše koťátko, za znění koled linoucích se z rozhlasu dole ve vesnici vylezli na zříceninu nad Děkovkou a večer se nacpali brokolicí, a když dvacátého šestého začala na pumprlíkovi nenápadně pohasínat světýlka, protože baterky Alkalisk z Ikey, usoudili jsme, že je to znamení opustit vánoční klid a využít volno na výlet. Zatímco venku se míhalo Německo, pak Dánsko a pak Švédsko, my jsme konečně zjistili, kdo zabil Helenu, a stihli načnout ještě vraždu Simeona Leeho na Gorston Hall. A pak už jsme byli v Göteborgu.
Měli jsme moc hezký hotel – z červených cihel a hned u řeky Göta, která o kousek dál už ústila do moře v zálivu Kattegat, a u mostu Älvsborg, který je prý dokonce mezi zdejšími 10 TOP instalokalitami!, a i když jsme si nepřiplatili dva tisíce za výhled, přece jen jsme trochu toho výhledu měli a každé ráno, které tu začínalo nejdřív v půl deváté, mohli z pokoje pozorovat připlouvající a odplouvající trajekty Stena Line a večer, který tu začínal už kolem čtvrté, koukat přes vodu na druhý břeh, kde zářila čtvrť Eriksberg a její hranatá slavobrána v podobě starého jeřábu připomínajícího časy, kdy v těchto místech kolem řeky ještě fungovaly normální loděnice, ve kterých se vyráběly lodě. Kromě výhledu měli v hotelu taky slušné snídaně se solidním výběrem. Jednou sice eMkoň narazil na šunku, která už vyhlížela život po životě, ale pomohla jsem mu na to hned zapomenout, protože mezi dezerty měli i marshmallows, takže jsem mu jeden takový mohla vnutit do kávy a vytvořit tak zcela nový problém, jehož řešení zážitek se šunkou naprosto upozadilo. 😀
Göteborg se rozkládá na obou březích řeky Göta. Městu se prý říká malý Londýn, ale taky malý Amsterdam, protože nizozemští odborníci na boj s vodou prý kdysi králi Gustavu II. Adolfovi pomohli vyřešit, jak v deltě řeky postavit město, které se hned nepropadne do bažin. Já bych ale řekla, že nejvíc ze všeho je to přesně tak akorát velký Göteborg. 😊
Prochodili jsme jižní břeh, prošli se starou čtvrtí Haga, viděli přístav a sbírku lodí námořního muzea i místní slavnou budovu opery Göteborgsoperan, při jejíž stavbě se prý architekti inspirovali v Sydney. Tváří v tvář opeře jsme to sice tipovali na – když už nějakou inspiraci – tak spíš sokolovským kinem Alfa než operou v Sydney, ale budiž. Možná že jsou obě opery podobné uvnitř. 😀 Taky jsme vyjeli na vyhlídku ve věži nevyšší budovy ve městě, které říkají “Rtěnka”. Stejně jako u opery i tady nám to srovnání trochu haprovalo. Pravda ale je, že budova je bílá a taky trochu červená, takže na seznamu budov, které nejvíc nepřipomínají rtěnku, by byla spíš někde dole. 😀 Jinými slovy, rozhodně jsou v Göteborgu domy, které rtěnku připomínají ještě méně. Vyhlídka je každopádně skvělá a má jednu bezva vychytávku. Je to sice uzavřená prosklená plošina, ale na každé straně vyhlídky mají malé okýnko, které se dá snadno otevřít, takže nemusíte dělat fotky přes umouněné sklo.
Stejně jako u opery i tady nám to srovnání trochu haprovalo. Pravda ale je, že budova je bílá a taky trochu červená, takže na seznamu budov, které nejvíc nepřipomínají rtěnku, by byla spíš někde dole.
Shora je taky pěkně vidět, jak je město speciálně v okolí Rtěnky rozryté a rozestavěné. Asi s ním mají ještě velké plány. Oproti jiným evropským metropolím je taky Göteborg ještě vyloženě škvrně, začali na něm pracovat teprve v roce 1621, takže není divu, že to ještě nemají hotové. 😀
Ten den zrovna svítilo slunce, ale už ze Rtěnky jsme viděli, jak na jedné straně tmavne obloha, a větřili sníh. A taky že jo. Nejdřív přistálo jen pár drobných lakmusových vloček. Když jsme se ale vyfotili pod podivným srdcem ze santovských gatěk (to prostě nutně potřebujete) a zamířili na zdejší Avenyn, což je místní hlavní třída, která stoupá až ke kašně s Poseidonem na náměstí kultury (kde vedle sebe stojí knihovna, divadlo, dům hudby a muzeum umění), spustila se konečně pořádná vánice. Šla do toho, i když jí muselo být jasné, že těch pět nebo kolik stupňů si to dole ohlídá, a opravdu to bylo krátké, ale i tak krásné. ❤️
Socha Poseidona na konci göteburské Champs-Élysées (to – opět – není moje přirovnání :D) už rozhodně tak hezká nebyla a věřte mi, že ten problém nebyl v jejím malém penisu. Problematické spíš bylo, že se bůh moří obklopený svými poddanými tvářil asi tak, jako by fakt NEMĚL RÁD RYBY.
Hlavní konstmuseum jsme si nechali na některý jiný den, ale do konsthally jsme zašli rovnou. Měli tam výstavu o tom, co Švédové prováděli/jí Sámům, a obecně o tom, jak se určité domorodé skupiny snaží bránit proti vykořišťování jejich domovské krajiny. Výstava nebyla zrovna velká a část tvořily dlouhé filmy z Kanady a někde z Afriky, které bych z galerie přesunula do kina, ale velkolepá instalace s kostrou soba na hromadě kamení a s kostlivci v nadživotní velikosti namalovanými na zdech byla působivá. Odkazovala na novodobé švédské programy rasové hygieny, v jejichž duchu se zkoumaly a převychovávaly “méněcenné” skupiny obyvatelstva, na ostatky Sámů, jež proto dodnes leží někde v muzeích, místo aby byly pohřbeny, i na nucené práce v prvních dolech na nerostné suroviny v Laponsku.
Temné bylo téma uvnitř a tma už byla taky venku, když jsme se z konsthally dostali zase ven, zpátky k otrávenému Poseidonovi. Prošli jsme se ještě kolem Göteborgs universitet a ve Vasaparku si pohladili štěňátko a to by bylo pro první den celkem všechno. 🙂
Druhý den jsme se vydali do Boråsu. To je město ležící asi hodinu od Göteborgu směrem na východ do vnitrozemí. Proslavilo se svými tkalcovnami a výrobou textilií a dodnes se tu textilnímu průmyslu ve velkém věnují a taky tu mají rozsáhlé Textile Fashion Center, Textile Museum a Swedish School of Textiles. Nás tam ale táhlo něco jiného než hadříky. (I když je třeba přiznat, že eMkoň si v Boråsu vskutku koupil něco na sebe, totiž teplejší čepici, ale udělal to zcela prozaicky v jednom ze zdejších HMek, když jsme šli zrovna kolem, protože mu mrzly uši. Na Švédsku je ovšem bezva, že můžete nakupovat v HMku a přitom říkat, že podporujete lokální značky. 😀 #vtipjoprosimvas) Už fotky napovídaly, že tohle město bude mít něco do sebe, ale přímo na místě to bylo ještě mnohem lepší. Oni se totiž už před časem rozhodli, že jejich město bude prostě boží. A tak z jeho ulic, domů a parků udělali originální galerii plnou soch a obrazů. Dík téhle skvělé mapě, na kterou eMkoň sice konstantně nadával, protože nebyla právě přesná, ale podle mě to tak bylo schválně jako důležitá součást celého toho kouzla pro hledače 😀 , jsme se tedy pustili do naší soukromé bojovky a několik následujících hodin navzdory lezavé zimě prochodili Boråsem a hledali poklady. Mezi mé favority se okamžitě zařadil zmrzlý pán meditující v ledové řece, kůň s kočárem, kteří vypadali přesně tak, jak by vypadal jejich odraz na vodní hladině 😮, hlava vlka z plastů, postava z písmenek nazvaná House of Knowledge nebo vykřičník vztyčený na prostranství mezi kostelem Gustava Adolfa a budovou umění, ve které společně sídlila knihovna, divadlo i muzeum umění.
O tom prostředním díle eMkoň mimochodem prohlásil, že to vypadá jako sraz všech mých nočních můr. Nejdřív jsem se mu vysmála, ale vzápětí jich fakt spoustu velice hezky identifikoval. 😀
Ale ten zvláštní půvab nebyl jenom v uměleckých dílech nebo v originální vánoční výzdobě, o kterou se tu pochopitelně taky postarali (viz úvodní foto článku). Taky tam měli například překrásnou budovu hlavního nádraží (a když něco takového řeknu já, už to něco znamená, protože na rozdíl od JINÝCH nezjihnu, když kolem prostě projede vlak 😀 ), velkolepou budovu soudu, krásné gymnázium, ve kterém musí být vyloženě radost uvažovat, jestli jsem neměl jít raději na nějakou odbornou střední školu, abych uměl něco praktického, a nadchl nás i ten kostel Gustava Adolfa, který navzdory padající tmě svými sympaticky otevřenými dveřmi vyloženě zval k návštěvě a ve kterém jsme přesto byli úplně sami. Kromě boha samozřejmě. 😉 Naproti tomu konstmuseum, do kterého jsme se chtěli podívat, bylo mezi svátky bohužel zavřené, ale aspoň se do Boråsu budeme muset zase někdy vypravit.
Protože jak podotkl eMkoň, tohle město by rozhodně mělo být mezi TOP desítkou míst, kam byste se ve Švédsku měli podívat. A protože umění v Boråsu se prý čas od času obměňuje a do města se zvou noví a noví umělci, aby v ulicích a na fasádách domů zhmotnili svoje vize, těžko může stačit jenom jedna návštěva. 😉
Možná jsme si to tam jen chtěli domýšlet, ale i tohle sousoší před boråskou radnicí podle nás moc pěkně vypovídalo o svěžím duchu města. Není to vůbec vidět, ale jde o různorodou skupinku občanů, co šli náhodou kolem a před nimiž stojí na stoličce nějaký rozvášněný mluvčí a něco do nich vytrvale hustí. Člověk si u toho hned představí, že řeč je určitě o nějakém takovém zásadním tématu, jako je šířka jednoho prodejního stánku na sobotním řemeslném trhu na Stora torget, a musí ocenit ten smysl pro sebeironii.
Ale možná to taky bylo myšleno úplně vážně. 😀
V neděli bylo naším hlavním cílem konstmuseum, ale protože jsme byli namlsáni z Boråsu a taky proto, že jsme zjistili, že ta nepřesná mapa streetartových děl funguje nejen pro Borås, ale i pro zbytek světa 😱 (vy jste to věděli???), pustili jsme se nejdřív na další terénní výpravu – tentokrát za göteborským streetartovým uměním. Bylo to napínavé stejně jako předchozího dne, zvlášť proto, že s pomalými až žádnými daty jsme na mobilu, který se navíc v bdělém stavu vybíjel rychlostí cca procento za minutu, viděli jen mapu s malými kolečky, z nichž se nedalo rozpoznat prakticky nic, a tak jsme netušili, jestli to dílo, které už půlhodiny složitě hledáme, vůbec bude stát za to.
Ale často stálo. Třeba od téhleté božské zdi plné příšerek jsem se skoro nemohla odlepit. Potřebovala jsem se u ní nutně aspoň vyfotit, ale nevím, jestli to k něčemu bylo, protože eMkoň mi třeba naprosto vážně tvrdí, že vůbec neví, která na té fotce jsem vlastně já. 😀
(Ten tak měl co říkat, sám se k nim taky výborně hodil.) 😉
Na severním břehu Göteborgu jsme takhle objeli sídliště a taky “čtvrť” opuštěných šedivých skladů, dílen a plechových baráků u řeky, kde to sice působilo dost strašidelně, ale o to víc se tam hodily všechny ty zneklidňující velkoformátové portréty. A taky nějaká vražda ze severské detektivky se tam hodila. 👍
A taky nějaká vražda ze severské detektivky se tam hodila. 👍
Protože se však venku vpodstatě už od rána stmívalo, nakonec jsme stejně jako polovina města přece jenom skončili v Göteborgs konstmuseum. Navzdory těm davům bylo ale uvnitř příjemně, protože to – spoléhajíce se patrně na vzájemnou sociální kontrolu návštěvníků mezi sebou – nepřeháněli s počtem dozorujících kustodů. Ti mě obvykle hrozně rozptylují, protože z jejich pohledů mívám neodbytný pocit, že vyloženě čekají, až mě před TÍM SPRÁVNÝM obrazem přepadne nějaké osudové duševní vytržení, které změní celý můj život, a jak se jim chci zavděčit, mám ohromné nutkání jim to sehrát, aby jejich ohromně nenápadné pronásledování nebylo zbytečné. Jenže protože si zároveň děsně dávají pozor, aby mi jako neprozradili, který to ten správný obraz je, je to pro obě strany dost náročná hra.
Měli tam několik pater plných umění (#neasi), staré mistry, severské umění z různých období, sbírku impresionistů a modernistů a Fürstenbergovu galerii, což je pozůstalost po manželech Fürstenbergových a jedna z nejvýznamnějších švédských uměleckých sbírek z přelomu 19. a 20. století. Bohužel nám ale tahle část expozice způsobila dost velké zklamání, poněvadž jsme v této části galerie naši prohlídku začínali, a tak jsme ještě nevěděli, že ve všech sálech – bez ohledu na to, jakou právě obsahují sbírku – jsou asi pro zpestření nastražena různá současná umělecká díla. Takže když jsme mezi velkolepými zlatými rámy švédských klasiků spatřili tohohle chlapečka, byli jsme absolutně v šoku a honem honem hledali, která cedulka k němu patří a jestli tahle avantgarda vážně pochází z přelomu století.
No a ne, nepochází. 😀 eMkoňových teorií o tom, že tohle dílo určitě nějak metaforicky reflektuje, jak životy lidí ovlivnil vynález telefonu, jsme se bohužel museli velice brzy vzdát, poněvadž jsme zjistili, že chlapeček je na světě teprve od roku 2005 a to už by bylo na reflexi vynálezu telefonního spojení trapně pozdě. Jeho autor Fredrik Raddum chtěl ve skutečnosti odkázat na starý severský mýtus o tom, že když spolkneš semínko, vyroste v tobě strom.
No takže těsně vedle. 😀
Ale poučili jsme se a všechny ostatní “pastičky” v jiných sálech jsme spolehlivě identifikovali. Asi nejsnáz to šlo u instalace na začátku haly soch, která vypadala (a přesně tak i fungovala) jako ping-pongový stůl s pálkami a míčky. Bohužel jsme si tohle dílo nemohli až tak užít, protože jej vytrvale obdivovali dva dětští návštěvníci, kteří se tady rozhodli počkat, než si rodiče projdou všechny ostatní síně. To nebylo nic proti ničemu, v “návodu” k dílu myslím opravdu stálo, že jeho podstatou je, aby si návštěvník, má-li zájem, prostě zahrál ping-pong (plus k tomu teda na stěně bůhvíproč visel červený kabát, který ale hře nijak nebránil, takže koneckonců proč ne), mám však určité pochybnosti o tom, jestli si plně uvědomovali, že to není dětský koutek, ale umění. 😀
Předposlední den naší návštěvy na severu jsme jeli k Hlavě. Tak jsme si pojmenovali výlet na ostrov Tjörn na sever od Göteborgu, kde se uprostřed divoké krajiny, v níž se ale skrývá spousta důkazů o pravěkém osídlení už z doby kamenné, nachází Skulptur i Pilane, výstava sochařských děl od umělců z celého světa. Teda někdy. Sochy bývají vystaveny jenom během letní sezóny, jediné, co na místě přes zimu zůstává a je tak symbolem celé této venkovní expozice, je obrovská hlava mladé dívky, která tu spí jako Růženka zakletá do kamene v zemi Liliput a nevnímá ledový vítr, který se kolem ní točí a fučí, jako by někomu hlavu rád urval. Věděli jsme, že na místě bude jen ona, ale stejně jsme vyrazili. A úplně nás uhranula. Což je div, protože k uhranutí je obvykle potřeba pohled do očí a ty ona měla celou, ale fakt celou dobu zavřené, ani nemrkla. Asi ji zase někdy budeme muset zajet zkontrolovat. 😉
A pak nastal poslední den v roce. Po několika dnech plných mlhy, mraků a deště se i na švédské nebe vydrápalo slunce, asi aby naposledy v roce 2019 udělalo trochu parády. A když pak vpodvečer sestupovalo k západu a balancovalo nad hladinou moře na obzoru, vrhaly skály, stromy i stébla trav, na které jeho paprsky dopadly, tak dlouhé stíny, jako kdyby to byly prsty, jimiž se ze všech sil snažilo udržet co nejdéle nad vodou. Jenže do půlnoci stejně nevydrželo a nevydrží nikdy.
Před odjezdem z Göteborgu jsme ještě vyšli na kopec uprostřed starého města, kde stojí pevnost Skansen Kronan a odkud je krásný výhled do všech stran, a potom už jsme se pustili dolů k Malmö. Protože jsme ale nechtěli celý den a noc strávit jen jízdou, v pozdním odpoledni jsme se zastavili v překrásné přírodní rezervaci Kullaberg, což byl další z mnoha nejlepších nápadů tohohle výletu. Rezervace zahrnuje ten kus skalnatého pobřeží, co ostře vystupuje do moře na sever od Helsingborgu. Právě tam, mezi skalami, na utajených plážičkách mezi útesy a uprostřed kopců jsme pozorovali ten marný boj slunce s otáčející se planetou, který ale pro nás i pro všechny ostatní, kteří se přišli podívat nebo si udělat večeři na ohni, ozářil krajinu oslňujícími zlatými tóny. No úplně jako kdyby to mělo být naposled.
Právě tam, mezi skalami, na utajených plážičkách mezi útesy a uprostřed kopců jsme pozorovali ten marný boj slunce s otáčející se planetou, který ale pro nás i pro všechny ostatní, kteří se přišli podívat nebo si udělat večeři na ohni, ozářil krajinu oslňujícími zlatými tóny.
A za pár hodin začal nový rok, rok, kterému se podle čínského horoskopu bude říkat rok zklamané krysy, protože i když to její znamení mělo mít v roce 2020 celé pod palcem, všechnu slávu jí hned na začátku vyžral netopýr. Ale to už je úplně jiná story. 😉