Den pátý - mandag, 5. 9.

Po nekonečném oslím dni jsme se vzbudili až dopoledne a chvilku se pokoušeli uhladit zmačkané tváře a zjistit, co si myslí. Zdály se mi podivné sny o státnicích, kde jednoho člena komise hrál Ondřej Hejma a vadilo mu, že si celý den broukám tutéž písničku. To je na pěst hned po ránu. Z docela slepého nebe nad námi se po nekonečných šňůrách spouštěla kvanta šedé vody a třepila se nám o plechový příbytek. Konkrétně zeměpisně jsme se k životu vzpamatovali u lesa kus za Oslem. Minulé noci jsme se nejprve blouznivě chtěli sunout dál, ale pak jsme se na přívětivém místě s minimem podezřelých existencí (tj. 5 – 1 úchyl v lokalitě) usnesli, že na rozhodnutí takového rázu se radši vyspíme.

Stěrače docela marně pištěly, protože padající voda se bez jakýchkoli pravidel bohatě rozlévala po skle a my jsme zastavili na snídani před obchodním komplexem pohozeným u silnice, po které se v obou směrech hnala auta a nechávala za sebou syčící mokré čáry.

V mrtvolném McDonaldu si Máchomuž nejprve žádal kapučíno, ale dostalo se mu odpovědi, že došlo mléko – věc, co se stává jen v amerických seriálech. Vystaven nečekané situaci, zamyslel se Máchomuž a do ticha rozvážně pronesl: “Cappuccino without milk isn’t cappuccino,” načež jsme dostali kafe a muffin a pokojně jsme se odklidili k zásuvce a wifi.

Z dálky jsme trošku zaostřili na zprávy z domoviny, které hlásaly, že Klaus se strká s knížetem, Pazderková se zničehožnic rozešla s nicnetušícím Rackem a pózovala na labuti a že Barták zaprudil přes míru i v tureckých vodách, a tak jsme se jali radši konečně plánovat cestu přes jihonorskou Středozem, k čemuž jsme se ovšem museli též patřičně dovybavit. V nacpaném obchodě plném rozhrabaných bot a hrabajících Norů jsme za bezkonkurenčních 99 NOKů ukořištili gumáky, základový kus norského šatníku, který mým outfitům dosud citelně chyběl, potom jsme šli doplnit zásoby do Kiwi Marketu. Po poslední zkušenosti s páchnoucí hroudou jsem se značnou obezřetností vybrala sýr. Nerozuměla jsem sice etiketě, ale na malovaném obrázku v záhlaví se usmívala norská blondýna s dlouhými copy a ukazovala na krávu v pozadí – ani tak jsem si ale nebyla úplně jistá, jestli jí můžu věřit. 🙂 Kromě toho jsme zakoupili statný norský bulvár jménem Verdens Gang a tehdy při listování mě asi poprvé vážně napadlo, jestli je s domorodými tvory všechno v pořádku, poněvadž který rozumný národ by z Calvina a Hobbese udělal Tommyho a Tigera. 🙄

Nicméně. Vyrazili jsme na severozápad a čím víc jsme se blížili k Tyrifjorden, tím víc se ven dralo slunce. Právě když Jim Morrison zádumčivě zpíval When the Music’s Over a my se na dohled přiblížili k Utøyi, roztrhly se na moment mraky docela.

Máchomužík prohlásil, že to vypadá právě tak strašidelně jako v novinách. U mohyly z kytek a svíček, kterou nemohl minout nikdo z těch, co jeli kolem, pořád někdo zastavoval, kromě jiných třeba taky řidič Norgebussu, který si sem přišel zhluboka zakouřit. Objevila jsem na větvičce opodál zabalený leštěný prd z Birminghamu – myslím, že jsem muži řekla něco o lidech, kteří podél své životní cesty jako bobky trousí taková krásná drobná gesta. Schválně co by tyhle snobské plačky sepsaly pod masakr v nějaké zaplivané čtvrti. 😉

Navigace se rozhodla stávkovat, a tak jsme zůstali u starého dobrého mapočtení. Přejeli jsme Honefoss a celou cestu do Noresundu jsme se míjeli s ohromnou divokou řekou, která se valila opačným směrem. O pár kilometrů později, myslím, že to byla nějaká sotva obydlená zatáčka jménem Nedre Eggedal, jsme objevili týpí zatopené v jezeře a chtěli si ho vyfotit, avšak právě když jsme se na to chystali, vyběhl na nás nějaký zuřivý Nor v kombinéze, a přestože jsme stáli na silnici, vztekle a norsky nás odtamtud vyhazoval. Vzhledem k tomu, že vypadal přesně jako ten typ chlapa z hororu, co vám přijde heverem promáčknout lebku, až budete spát, silně v nás potlačil touhu setrvávat na místě či potkat v blízké budoucnosti jakékoli další Nory. 😉 (Brusel na něj!)

Kolem kempu karavanů, který zdálky vypadal spíš jako jejich tlející vrakoviště, a obřího vodopádu, jenž strážil vstup, jsme se teda radši rozjeli do mlžných hor a do mraků, které se převalovaly čím dál níž. Útěchou za incident s norským magorem nám bylo docela opuštěné, horami sevřené jezero Haglebu, kde se Norové na konci druhé světové války hnuli k odporu proti Němcům.

Po točící se cestě jsme přejeli vrchol – všude kolem se do nebe pokoušely zabodnout svoje špičky zplihlé jehličnany, které po cestě vzhůru prorazily přízemní obležení šedivých balvanů – a ve večerní tmě jsme se sunuli dolů po strmém úbočí do údolí na opačné straně hory. Dole v městečku Nesbyen jsme odbočili a vplížili se na jinou cestu vedoucí nahoru mezi další kopce jen tu a tam osázené nadedveřními světýlky. Definitivně jsme rozbili tábor až kdesi u rozbouřené horské řeky a na vařiči plichtili večeři pro gurmány. Shora řinoucí se voda hučela tak, že přehlušila i inkontinentní déšť, který se znova poklidně spustil.

Den šestý - tirsdag, 6. 9.

Tohle bylo první ráno s regulérním sluncem a namodřenou oblohou, a přestože déšť naprosto preferuji a uctívám, nebylo to (na chvilku :smile:) vůbec špatné – zvláště pak když jiskřící potok nalákal Máchomuže k provozování hydroerotiky.

Za Ewiččina procítěného, leč polského zpěvu, který jsme proto museli doplňovat vlastními texty, jsme popojeli o kus dál přímo k ošlehaným břehům Tunhovdfjorden, kde jsme plánovali ambiciózní piknik, což byl dobrý nápad asi tak pět minut, než se vichr rozfučel tak, že mi odnášel z misky Cini Minis a za odcizené cereálie na nás navíc přihnal déšť, a než nám začaly mrazem odpadávat právě ty části těla, které držely lžičky.

Přesto pro mě ale tohle místo oplývalo zvláštním chladným kouzlem, stejně jako mě nadchl jeho propracovaný zateplovací systém z všuderozlezlých chomáčů éterického lišejníku.

Protože pořád pršelo a nám se odtamtud nikam nechtělo, četli jsme si norské pohádky, z nichž jednoznačně největší dopad na nás měl trochu smrdutý příběh o sedlákovi z Telemarku, k němuž přišel neznámý chlápek, který tvrdil, že je jeho soused, a žádal ho, ať zbourá svůj chlívek a postaví ho někde jinde. Nechtěl říct proč, akorát trochu vyhrožoval, tak se na něj sedlák vykašlal, no ale pak jednou stál ve svém chlívku a propad’ se pod zem, kde to měli moc pěkně vybavené, zlato a stříbro a tak, a tamten neznámý chlápek, který tu přebýval, ho pozval ke stolu. Jenže když se chtěl sedlák pustit do žranice, do talířů shora napadala hovna od jeho krav. Neznámý soused se totiž rozhodl, že ukáže sedlákovi názorně, proč se nemůžou nikdy najíst, protože je vždycky přejde chuť. 😉

Nakonec jsme se hnuli směrem na Geilo [Jejlo], k dosažení kteréhož bylo ovšem nutno zdolat blemcavou rallye mezi kravinci (jak kontextově pozorné!), potažmo sypajícími se ovčími bobky, když se podél cesty vystřídalo osazenstvo (viz otvírací foto).

V podmračeném Geilu, zaneřáděném vyholenými sjezdovky na okolních kopcích, jsme vlezli do šikovného infocentra a odchytli šikovnou paní, aby nám našla časy a ceny trajektů z Jondalu na druhý břeh k Bergenu, kterýžto přesun suchou letní gumou jsme hodlali v blízkém budoucnu provést. Při té příležitosti jsem zažila strašné zklamání, protože jsem si v brožuře přečetla, že bergenské muzeum lepry, na které jsem se celou dobu těšila, mělo otevřeno jen do konce srpna. 🙁 Tohle je vůbec nějaká norská úchylka – většinu atrakcí mají pořádně otevřenou dva měsíce a po zbytek roku zavírají třeba ve tři odpoledne nebo zapečetí dveře a ani neotevřou, viď.

Když jsme z Geila vymámili, co jsme od něj chtěli, vykrysili jsme a dychtivě vyrazili směrem, na jehož konci stála Odda v Hordalandu, již nám průvodce barvitě vylíčil jako jedno z nejošklivějších měst Norska. Kolem bledých ledovcových jezer obklopených zažloutlým porostem jsme vyjeli nahoru do opuštěných kopců, mezi které tu a tam ukáplo temné jezero, a na holé planiny, po nichž se válely kameny jako střípky skály rozdrcené velkou pěstí. K zemi nás znovu přimáčklo šedé nebe a před jezerem Sysenvatn se spustil vichr a takový hyperchcanec, až se mi uvnitř ( ❗ ) v autě rozpily deníkové zápisky. 😉

O kus dál se planina zbořila do rokle, rozdělené řekou z vody, kterou po stěnách skály snesly dolů vodopády Vøringfossen – jeden vysoký, tenký až rachitický a klikatící se, druhý široký a takříkajíc bez okolků, nesvorně, leč padaly do společného kypícího kotle na dně průrvy.

A pak jsme potkali jezero, z něhož tekla řeka, která ústila do fjordu. 😉 Byl to takový ten tradiční, hodně macatý fjord, kvůli kterým se do Norska asi hlavně jezdí, ačkoli nám se (ani) z něj (ani z jiných) dech nijak zvlášť netajil, protože jsme mnohem víc vysazení na rozbouřené řeky a potulné potoky. Rozvzteklený déšť, dramatická šedošeď ve vzduchu, pěna na namodralých vlnách a temnotemné mraky nad skalními masivy ale pohled značně vylepšovaly.

Skrz vinice a sady s kyselými třešněmi jsme po cestičkách pro pěší trpaslíky objeli celý fjordův východní břeh a těsně před setměním vkročili do Oddy, industriálního království na konci světa, jež nám poodhalilo svoje nahé plechy a zcela nás uchvátilo. Prastaré továrny se krčily na úzkých kamenných výspách vklíněných mezi skály a vodu, omámené kouřem a výpary z vlastních komínů, které se držely jako levitující obláčky v jejich těsné blízkosti, a mokrými ulicemi se plazil puch zkažených dinosauřích vajíček.

Pokoušela jsem se vyfotit jeden průmyslový chrám, který prosákl až do středu města, ale pak se znova zběsile rozpršelo, a tak jsme za zvuků vražděného soba (v rádiu měli právě alternativní hodinku) ztratili Oddu za sebou a vjeli do tmy na fjordově opačném břehu.

Ještě dlouho jsme se proplétali pobřežními vesničkami, než jsme se ocitli v opuštěném nočním Jondalu. Nevypátráli jsme žádnou budku, co by prodávala lístky na trajekt, a tak jsme se prostě postavili do první lajny a čekali, co bude. Těsně před desátou dovrčela ke břehu loď, vypustila ven malé stádečko aut včetně jednoho tiráku, a protože na nás mávl pán s ledvinkou, a takovým se neodmlouvá, vjeli jsme mu poslušně na vyprázdněnou palubu. Jelikož tentokrát se jelo jen asi dvacet minut, zůstali jsme v autě a pluli absolutní tmou po neviditelné vodě, zatímco jiná do nás bušila seshora.

A na druhé straně jsme si ustlali pod bagrem.

Dobrou noc a hodně štěstí – příště v Bergenu. 😎