Den čtvrtý - søndag, 4. 9.
(Heslo dne: Oslopass!)
Ráno nás vzbudily dešťové kapky urputně bušící do střechy auta. No anebo Máchomuže vzbudili motorkáři, kteří se na našem místě sjížděli na společné rabování, a Máchomuž pak vzbudil mě. Můžete si vybrat třeba podle toho, jak moc v životě potřebujete romantiku.
Ačkoli já jsem nemohla být spokojenější, nabyla jsem podezření, že skrz to počasí je Máchomuž už trochu nasrán, a tak jsem ho ještě dodělala tím, že jsem mu řekla, že je Robbie Williams teplý. Jeden by čekal, že bude mít třeba radost, ale dočkala jsem se spíš něčeho, co znělo jako “Doprdele, o něm jsem to ještě nevěděl!” Myslím, že bych možná aspoň na čas přeci jen mohla přestat testovat, jestli náhodou nechodím s počínajícím gayem. 😉
Vrhli jsme přední sklo proti vodním dělům a zahájili útok na Oslo. Ponejprv to však byl útok mírně chaotický, neboť město, jako by to tušilo, bylo lstivě zamotané. Kolem strašidelného staveniště, v jehož depresivním středu se tyčila skrumáž až na výztuž obnažených, pustých mrakodrapů (ne že by švihaly zase až tak vysoko, ale norské mraky plují nízko, takže definice zhruba odpovídá), jsme se propletli až do přístavu, kde vedle sebe svorně čeřily vodu bitevní škuner a výletní jachta. Chtělo se mi pekelně čůrat a měla jsem hlad, a tak jsme se nakonec nabourali do jedné ze slepých uliček blízko McDonaldu kdesi v rozmoklém centru. Když jsme si ovšem na dveřích internacionální fontány hojnosti přečetli výsměšnou zprávu, že tady se otevírá až v deset hodin, začala jsem zmámeně uvažovat, jestli bych ty tekutiny místo vyčůrat nemohla třeba vybrečet rovnou na ulici.
Když jsme se ale, takto tvrdě sraženi spiknutím oslích socialistů, vrátili do auta, hrdinný Máchomuž zjistil na navigaci, že se nám chce čůrat přesně tam, kde potřebujeme, tj. poblíž hlavního touristinfa. To sice samozřejmě nemělo záchod, ale zato, jak jsme věděli, umí tu věc, že vám za pořádnou hrst kroner vydá kouzelný Oslopass. Zjednodušeně řečeno to je pas, kterým můžete prokázat, že jste osel, a můžete proto parkovat na městských parkovištích, navštěvovat mrtvé Oslany v hrobkách a beztrestně šahat na kdejaké oslovské kulturní dědictví. A pak jsme na hlavním nádraží konečně potkali záchod, kde nás za deset kroner na měchýř uvedl mladý černoch v roli hajzlbáby (toilette madame) do kabinek, v nichž moč fosforeskovala – a já si tu v chvíli pomyslela, že lepší osloatrakci už tady zažít nepotřebuju.
Když jsme si ulevili a pročetli mapu, došli jsme k závěru, že Oslo je vlastně akorát jedna velká ulice, takže jsme pookřáli a vydali se do čtvrti, která se jmenuje stejně jako naše mistryně v surrealitě, akorát je přeškrtnutá. Vlastní surreálnost vydechovalo právě i dotyčné místo, neboť na hřišti tam hráli fotbal rackové, ulicemi neprošel snad jediný běloch a surreálné rozměry měla nepochybně i řada před Munchovým muzeem.
Jakmile jsme se hnuli dovnitř, pochopili jsme proč. Poněvadž jim prý už asi desetkrát někdo nějakého Muncha sroloval a zkradl, asi se trochu naštvali a postavili do dveří nepřátelské rentgenové rámy a zle zahlížejícího černocha a těm šťastlivcům, kteří i tak prošli, zakázali vzít si dovnitř větší než docela malé tašky, ze kterých by srolované plátno trčelo tak, že by si toho někdo třeba všiml včas. Já jsem samozřejmě nejdřív pípala, ale pak jsem náušnice místo v uších pronesla v ruce a už to bylo v oukeji.
Naneštěstí jsme se ale trefili zrovna do výstavy sestavené z výběru obrazů, které Munch nakreslil pro oslovskou univerzitu ve velké soutěži norských umělců na začátku minulého století. Problém vězel v tom, že ono těch obrazů v reálných číslech zase tolik nebylo, takže ve výsledku jsme mohli obdivovat hlavně asi padesát různých variant jeho dvou obrazů Alma mater a Historie. Výhodou jistě bylo, že jsme objevili i utajovanou verzi Historie s druhým dítětem a variantu Almy mater, na níž stojí hned vedle matky nade vší pochybnost sošný mimozemšťan ❗ , jistou nevýhodu bych ovšem spatřovala v tom, že když vás zrovna neuchvátí ani jeden ze dvou obrazů, budete možná poněkud znuděni. Částečnou satisfakci by vám možná mohlo poskytnout promítání akčního videa, které zachycuje napínavé rozbalování Munchovy Historie provedené tentokrát na obrovském plátnu, jenomže i tohle trochu kazí fakt, že na vás ten obraz při tom shora ze zdi civí, takže vlastně víte předem, jak video skončí. 🙂
Když jsme měli Munchem všechny díry zaplněny, vrátili jsme se do centra a vylezli na Akershus, středověký oslohrad a oslopevnost, vysunutý nad přístav, a na monumentální funkcionalistické Rådhuset ve tvaru písmene U rachotila zvonkohra tak, že Luke a Lorelai by ji už dávno rozbili.
Při opouštění hradu se znova rozpršelo, a tak jsme se na chvíli přimáčkli pod oslokaštan. Jakmile to trošku přestalo, vykročili jsme dál a čuchali při tom pachy různých oslích paní, které se kolem nás míhaly. No a pak jsme zažili jeden z vrcholů oslodne, poněvadž jsme vlezli do Muzea současného umění, skrytého v prastaré kamenné budově (fontány na obrázku sedí, jen místo té modré oblohy si představte temně šedou duchnu), kterou by jeden spíš tipl na otalárovaný nejvyšší soud nebo národní banku, ačkoli pro její potřeby tam, pravda, nebylo dost mříží. Mimochodem, nejenže jsme se dovnitř dostali zadarmo, ale navíc nám pan šatnář v uniformě sdělil, že uvnitř můžeme fotografovat, jak jen budeme chtít, jen že při tom máme vynechat hlídače.
V přízemí měl výstavu umělec, co si říká Snorre Ytterstad. Jakkoli mě řada jeho instalací poutala, paradoxně jsme se nejvíc zdrželi u Nekonečného řetězu (Endless Chain), který byl sice opravdu dlouhý, ale prostě jen visel ze stropu dolů. Ačkoli jsem v naší dvojici já považována za tu kulturnější, moc se mi líbí, že je Máchomuž vůči umění a jeho rozmanitým podobám velmi otevřený a zálibně je zkoumá, než je (třeba) stejně zálibně odsoudí. “Ale podle mě prostě končí,” podotkla jsem věcně u Nekonečného řetězu a chtěla jít dál, načež ale muž k exponátu přistoupil a jal se na něj aplikovat svůj otevřený přístup. “Hm…počkej…,” vážně se zamyslel a pečlivě si řetěz po celé jeho délce prohlížel. “Ne, nekončí…nebo myslíš, že…” trochu znejistěl. “Kde má teda konec?………Tady?” dobral se k nevyhnutelnému konci stočenému na podlaze. “Jo,” odtušila jsem a šli jsme dál. 🙂
Druhé patro tvořily dvě hlavní chodby, z nichž se vcházelo nebo jen nahlíželo do jednotlivých místností a kukaní, v nichž visely, křičely (za hlídací místo u instalace Screaming Birds by si hlídač zasloužil příplatek), bubnovaly, polehávaly, chodily a stály, blikaly, vlnily se a pučely instalace od všelijakých tvůrců. Naše srdce si ovšem jednoznačně získalo dílo I’m pregnant, které jsme si soukromě přejmenovali na Beďar.
V posledním pokojíku byla tma a na velkém plátně neslyšně šplouchaly konsternující podvodní záběry natočené v akváriu lachtanů. Po mně se dovnitř odvážila norská rodina se dvěma malými dětmi. Posadila jsem se na zem, holčička se na mě podívala a přisedla si těsně vedle mě. Rodiče z toho byli viditelně nejdřív trochu nesví, ale protože jsem nedělala žádné prudké pohyby a jenom s úctou hleděla na lachtany, posadili se nakonec všichni, a tak jsme tam tak společně koukali do akvárka.
Potom jsme se vypravili obhlídnout hlavní oslovskou třídu, jejíž první půlka, včetně neonových reklam na štítech domů, vypadá jako takový norský Václavák. Na jednom konci je vskutku stylová budova Stortingetu, před kterou stepovali asertivní vrabci, v jamce uprostřed třídy dřepí národní divadlo se slepeným oknem, u něhož má velmi sympaticky sochu nějaký norský čaroděj ;-), a z druhého konce na to všechno zírá Karl Johans na koni, jemuž dělá křoví královský palác.
Jo, ještě jsem zapomněla, že na půl cesty mezi oběma konci sídlí oslovská univerzita, která díky svým mohutným sloupům vyhlíží jako soudní dvůr v pravých amerických filmech. Celou třídu (potažmo celé Norsko) při tom lemovaly stánky politických stran, jejichž tváře se na místě bratřily s davem před blížícími volbami. Máchomuž jim nadšeně hrál lidového člověka a sbíral letáčky, které potom genderově a jinak nekorektně hodnotil.
Nahoře u Karla se spustil strašlivý liják, a tak jsme se opět chvíli objímali pod stromy, dokud jsme nebyli dost mokří na to, aby nám nebylo líto, že docela zmokneme. Pak jsme zvolili úprk z kopce dolů, k čemuž nám dělaly společnost proudy vody a valícího se bahýnka z červeného písku, kterým si královští nechali chytře obsypat domek (viz foto). V polovině kopce, kde kanálu po mučení trychtýřem asi praskl žaludek, se mezitím vytvořila záplava v celé učvachtané ulici. Vůbec tak jaksi postupně jsme došli k poznání, že na to, jak často jim tu prší, mají odtokové a kanalizační systémy celkem na háku. To si spíš koupí další gumáky, když jim do těch prvních seshora nateče. 🙂
Původně jsem Máchomuže nutila, že se musíme jít ještě podívat do Vigeland Parku (odkud pochází i dnešní otvírací foto), ale vzhledem k počasí a pokročilému smrákání jsme s mezizastávkou pod baldachýnem univerzity docachtali k autu a do parku radši dojeli. Upřímně řečeno, nechtěla bych se s panem Vigelandem kamarádit, nicméně jeho onanie v podobě monstrkomplexu divých nahých soch, jimiž je osázen vstupní most a obrovská fontána v podobě přetékající vany, které ve finále nad schody doplňuje falický monolit z lidských těl a kolo z mramorových lidí do sebe zakousnutých, je perfektní (a to ani nepočítám, že jsem na mostě našla přinejmenším dva své vyučující – sice z kamene, ale zato docela nahé :mrgreen:) a kdybych žila v Oslu, dávala bych si rande jedině pod šedesátým sedmým penisem.
V docela večerním Oslu jsme pak hledali otevřený obchod, ale to byla přirozeně předem ztracená mise. Nakonec jsme zdatně nakoupili na zastřeném rohu u nějakých Marokánců, ovšem jejich sýr, který jsme si náhodně vybrali, smrděl přesně jako bezdomovec, takže jsme rázem byli v autě tři. Muž si jej ale strašně pochvaloval, pročež, dosud se šklebíc, docela souhlasím s jeho výrokem, že když už se někdy rozejdeme, bude za tím stát jídlo.
Kvůli mým pracovním záležitostem jsme ještě posléze museli zapadnout do Burger Kingu, kde na mě hned vyskákaly mejly, a tak mě trochu ovládla trudnomyslnost, že v Česku je pořád tolik takových pitomců. Ale zper to ďas. Pokoušeli jsme se trochu sledovat satelitní snímky a zpovídat prognózy pro různé norské kouty, ale protože i ty byly docela rozmoklé deštěm, nechali jsme výhledy osudu, já poslala poslední mejl dvě minuty před půlnocí, dřív, než snědí zaměstnanci stihli vypnout wifi, a rozpustili jsme se – kdesi ve tmě.
Pršelo, nebo nepršelo následujícího dne? Zůstaňte připojeni. 😉