Den desátý - lørdag, 10. 9.
Vstali jsme do koláže z různošedých skvrn a zamlžených vrcholků skal. Srdnatého Máchomuže to ale nezastavilo a rozhodl se, že se v jezeře vykoupe. (Nejdřív nechtěl, ale pak jsem se mohla koukat. :mrgreen:) Koupel měla hned dva pozoruhodné spontánní aspekty: Nejenže byl Máchovník najednou čistý (a vybuzený), ale ještě nadto se mi svěřil, že se v něm tou studenou lázní skoro probudil soucit s pasažéry Titaniku.
Z plakátu u cesty, po níž jsme se pěkně po norsku “řítili”, děsil všechny projíždějící nápis God tur, který tam prve svými drápky vydrápaly potměšilé ovce, tedy jsme se radši snažili jít výhružnému přání naproti, takže jsme s díky odmítli odbočku na Skurve Nord – což bylo jedině dobře, poněvadž, jak se posléze ukázalo, překladač název vyhodnotil jako Svědění severu 😀 – a rovnou si to namířili do progresivního Stavangeru.
Zapletli jsme se do labyrintu asi čtyřpatrového parkoviště, jehož nejvyšší patra disponovala výhledem na rušný přístav, a zjistili, že hned naproti se v šedém bunkru rozkládá ropa, respektive její muzeum, kde jsme se chtěli vzdělat v mocné lepkavé historii toho města, potažmo Norwaye celého. Ovšem to jsme ještě netušili, že dobrovolně vcházíme do vyhypovaných ultraprostor, v nichž místo ropné plošiny nepřetržitě exploduje orgastie spektáklu. Všude kolem nás samoúčelně stříkala všemožná blikátka a odlesky, z reproduktorů doutnaly zvuky, ruchy a buchy, sunula se hejblátka, stlačovala mačkátka a všelijaké další featurky, z nichž polovina byla fejková a nefunkční, nás sváděly k interakci. Kromě toho se v černých kukaních za černými cáry gumy promítaly norské naučné 3D filmy, lezlo se do ropostrojů, mrkalo se do dírek a zaměstnanci BP pověšení na zdi dojatě promlouvali o své ropopráci. “Dieter Prokop by se posral, kdyby to viděl,” podotkl Máchomužík.
Ovšem pokusili jsme se přece jen i tak cosi vytěžit. Sedíce v křesle s pákou a tlačítky, ne nepodobném zubařskému, vtělili jsme se společně do průzkumného podvodního robůtka na obrazovce a pokoušeli se urvat ocas žralokovi. Ten ale asi plaval v neaktivní části hry, takže jsme aspoň robotím klepetem sebrali nějakou trubku a hodili ji, kam nepatřila. 😉
Stavanger je těhotné město. V hromadném jiném stavu. Působí docela odlišně než Oslo i Bergen. Dravé, bohaté, obtěžkané. Prodírali jsme se mezi proudícími haldami v buticích nakupujících Stavangeřanů a Stavangeřanek, o nichž Máchomuž prohlásil, že jsou všechny namalované jako Ewička Farna. Mě osobně nejvíc děsily asertivní norské matky uprostřed svých blonďatých stád a tmavé cizinky s dlouhatánskými vyklenutými oblouky do čárky vyškubaného obočí, které jim dodávaly pohled krutých čarodějnic.
Zmrtvení hladem zapadli jsme do McDonaldu, kde se míhaly všechny barvy kůže – od žluté přes oranžovou až k hnědé a černé – a kde děti všech národností svorně kradly soli, cukry a brčka. Našli jsme solidní zásuvky, takže jsme nabili všechno, co se dalo, zato tu ale neměli ani trošku pořádný net. Skrz hustou mříž volebních stánků politických stran rozloženou po ulicích (podobně jako před pár dny v Oslu) jsme se teda přesunuli do velkého kulturního domu, kde jsme na schodech do knihovny lapili volnou wifi strany práce, která venku do davu mrskala růže, a hledali jsme trajekt k Preikestolen.
To bylo totiž tak. Preikestolen se tyčí nedaleký kus od Stavangeru a je to prý nejvíc nejluxusnější vyhlídka na světě. Stojí se tam na prasklém šutru vytrčeném vysoko nad Lysefjordem a fotku odtamtud najdete na každém letáku o Norsku. Navzdory našim preferencím trpěli jsme dlouhodobě jakýmsi pocitem povinnosti, že je asi nutno takové místo obhlédnout. Nicméně, i když jsme se na těch schodech dozvěděli, že trajekt má přijatelné ceny a ještě pořád jsme cestu nahoru asi mohli stihnout, udělali jsme nakonec velké rozhodnutí, že na “have to see Preikestolen” se můžeme víteco. Prostě že se tam hnát nebudem, viď. A místo toho jsme se šli s ohromnou úlevou procházet po městě. 🙂
Zvěčnila jsem si ufo na náměstí, které tak jako všichni ostatní občani obdrželo růže od kvetoucí strany práce a vetřeli jsme se do zvenku celkem skromné stavangerské katedrály seskládané v normandském duchu, která je prý taky nejstarší v Norsku. Vetřeli proto, že podle všeho už měla být zazimována a zavřena až do jara, jenomže když jsme se nachomýtli ke vchodu, bylo zrovna otevřeno, takže jsme celkem nenuceně nakráčeli dovnitř, abychom se nadchli pro ohromné sloupy a duhové vitráže. V uličce mezi židlemi se potulovali ještě asi čtyři další lidi, očividní turisti. Sotva jsem stihla udělat fotku, když tu se přihnal divoký varhaník a všechny ty návštěvníky vyháněl, že už jako toho dívání bylo dost. Asi jsme se totiž nevědomky vecpali na nějakou soukromou prohlídku prominentní skupinky. No a tak jsme se s dotyčnou skupinkou museli nechat taky vyhnat. Ale furt lepší než nic. 🙂
A nahoře nad městem na zeleném kopečku se potom tyčilo cosi, co mělo popisky jenom v norštině, ale protože mělo kolem sebe rozestavěná děla, brali jsme to vážně. Btw k tomu jejich jazyku: napsaná norština se podobá němčině, ale mluvená je zpěvná jak francouzština.
V obchodě jsme dokoupili kokta skinkeho k večeři a zajeli se ještě porozhlédnout v Mosvagen Parku, kde se do listí v korunách spustil déšť, kde jsme potkali pána se třemi koliemi, z nichž dvě byly plesnivé, a kde jsme se stali svědky velmi drastické bitky mezi racky a kachnami, a tak jsme odtamtud zase radši vycouvali. Za Stavangerem jsme sejmuli jeden ptačí kus ze sebevražedného hejna a koukali po třech tečkách z mapy, ale pak jsme se už definitivně pustili dolů na jih po zdivočelém západním pobřeží, které mě hrozně nadchlo.
Před Egersundem jsme dokonce podnikli pátrací výpravu zabobkovaným územím až ke klouzavým balvanům v moři a zmapovali, kterak se z jediného zdroje rozšířila urputná žlutá vyrážka. 😉
S mokrou tmou se nenápadně připlížily serpentiny v horách, které se motaly mezi blesky po okrajích fjordů, a tak jsme za jednou takovou horou u hučícího jezera na noc zastavili. Skoro jsme dočetli zbytek pohádek a tentokrát jsme vážně uvažovali, jestli překladatel překládal jenom vybrané věty, kterým náhodou rozuměl, anebo jsou Norové vážně prostě tak ujetý národ – v jedné pohádce matka vraždící žebračka obcuje s trollem a chce zabít syna, který ji zachránil a který je sice debil, protože jí a trollovi prozradí dost zásadní věci, i když o chystané vraždě ví, ale stejně je to od ní hnusný, a jiná pohádka zas začíná tím, že hospodář jde zabít vlastní kočku, protože už se mu ji nechce krmit.
Máchostrůjce posléze vymyslel a z prázdného plata od vajec, plastové lahve naplněné magnetickými kamínky, které by zlikvidovaly všechny supervojáky z Akt X, nataženého igelitu a větví sestrojil těžko popsatelný, leč nesmírně důmyslný kryt na otevřené okýnko jako ochranu před nočním bušícím deštěm, na který byl hrd jak malý vynálezce, pročež jsme se rozhodli jít pokojně vyspat na docela poslední norský den.
God natt, monster.