Den devátý - fredag, 9. 9.

Noc…

…jsme přežili.

V rámci spontánních oslav díkůvzdání, že se zombiové v noci nepročůrali dovnitř, jsme spolu s Morrisonem chvíli hráli na flašky, načež jsme se spakovali a obkroužili vítězné půlkolečko (to proto, že cesta, podél které se mezitím spokojeně vyvalily ovce, vedla jen po jedné straně jezera). Světa okolo se zmocnilo nejchladnější ze všech našich rán, protože/přestože auto tvrdilo, že je venku sedm stupňů – nahoře na skalách na protějším srázu leželo cosi, co bylo skoro jistě led a sníh.

Pátek měl takovou zvláštní zpomalenou náladu. Vyšlo z něj jen málo fotek, poněvadž ve včerejší večerní Oddě jsem s hrůzou zjistila, že foťák visí na jedné čárce, takže jsem ho, v naději, že si chvíli odpočine a bude to zase dobrý, skoro nevytahovala, zato jsme ale potkali fakt moc ovcí, což mi tento nedostatek jaksi podivně kompenzuje. 😛

Zatímco Záviš lehce rozjímal o životě, přibyli jsme do Hovdenu, což je podobně jako Geilo další z lyžařských center ve vnitrozemí, která v létě vypadají hrozně nepatřičně, jako by se svlíkla donaha a stoupla si k zakrslé borovici doprostřed návsi. Navzdory tomu, že tam kromě němých skal okolo nebylo vůbec nic, se v Hovdenu sešla celkem banda lidstva. Vzato kolem a kolem to možná souvisí taky s tím, že to bylo asi jediné místo v oblasti s počtem obyvatel nad 10. Kdo si ovšem troufne na Hovden si vyskakovat, tomu rozbiju přezku na přezůvce, poněvadž tam prodávali suverénně nejlepší skořicové šneky na světě. 😳

Potom jsem ovšem poprvé za jízdy usnula, pročež zde by se měl správně rozkládat Máchomužův odstavec, v němž by reflektoval svou osamělou meditaci, leč do konce uzávěrky tohoto článku se mi jeho vyjádření nepodařilo sehnat – telefony nezvedal dokonce ani vlastní matce ❗ (Až pak se zjistilo, že zrovna spal). 🙂

Někde za Sandnes jsem se probudila, zastavili jsme u benzínky a vymáčkli z pistole šťávu pro auto. Zatímco jsem na muže čekala, než vevnitř zaplatí, prohlíželi jsme se navzájem s hrstkou standardních čumilů u vchodu, kteří živě komentovali svět kolem sebe a svorně při tom cosi žrali z papíru. Posléze se z útrob obchodu vyjevil Máchomuž a nesl mi přesně tentýž lepý hot dog, jaký požírali domorodci. 😉 Když už je o něm řeč, je třeba, myslím, taky zaznamenat, že krátce po epizodě s hot dogem Máchomuž připustil, že Nový Zéland je jen takové malé Norsko, což už o něčem, čemuž ale rozumí jen zasvěcenci tím trpící, svědčí. Podle mě ale hlavní roli v jeho komparativních úvahách sehrál fakt, že v Norsku mě měl s sebou. 😎

Tak jo, pojďme se do toho zas trochu navážno položit. Chtěli jsme vypustit oko na vychvalovaný Lysefjord. Vyjeli jsme na náhorní plošinu a motali se nejdřív jen po úzkých cestách mezi obřími balvany a posléze po úzkých cestách mezi obřími balvany, na kterých úctyhodné generace dementních turistů psychotiků vystavěly svoje věže z malých kamínků opájejíce se při tom teplou ideou, že budují nějaké velkolepé společné dílo, jehož síla je všechny překročí. Možná bych se přes ně teda přenesla dokonce i já, kdyby se takhle stavitelsky neopájeli tři kilometry v kuse.

Cestu nám zastoupila černá ovce a pak jsme začali prudce padat po serpentinách. Kolem jejich strmých okrajů poléhávaly kusy rozpadlých svodidel, kroutily se, a tak jako ležérně při tom na nás mrkaly. Asi tak v polovině srázu se cesta ucpala ovcemi a cyklisty, ale nakonec se nám podařilo doklouzat až k vyhlídce na ostrohu, pod nímž se cesta dál propadala v ještě šílenějších zákrutách až ke břehům konce Lysefjordu, do Lysebotn.

Prostě džuzna a dole trochu zarovnané vody. A na vyhlídce jim lepila podlaha. Docela nám to takhle stačilo, takže namísto sešupu dolů jsme se vrátili, odkud jsme přišli. Akorát nás trochu zdrželo, když se nám do cesty tentokrát rozkročily hned tři neohrožené ovce, které se tvářily a pózovaly jak hlavní hrdina a jeho dva poboční přifrkávači při focení na filmové plakáty (Potter, Ron a Hermiona hadr).

Večer jsme se ještě pořádně natáhli směrem ke Stavangeru, ale postupně na nás nějak dolehla krize. A tak jsme se na všechno vykašlali, skončili u jezera (kde jinde), debatovali o plánu, poněvadž nás hlodalo jedno Preikestolní dilema, ale hlavně četli pohádky a na zbytcích energie mého notebooku si pustili vymodlená aktíčka, takže jako do pohody.

Ještě pořád pokračujeme. 😉